69 Co 190/2025-267 — Krajský soud v Ostravě, pobočka Olomouc

1. Okresní soud zamítl žalobu žalobkyně o určení, že pronajímatelem dle nájemní smlouvy č. , hodnota, , Anonymizováno, ze dne , Anonymizováno, . , Anonymizováno, . , Anonymizováno, žalovaný 1. , Jméno žalované A, , narozený , Datum narození žalované A, , bytem , adresa, (výrok I.). Soud vyhověl vzájemnému návrhu žalované 2. a určil, že pronajímatelem dle nájemní smlouvy č. , hodnota, , Anonymizováno, ze dne , Anonymizováno, . , Anonymizováno, . , Anonymizováno, je žalovaná 2. společnost , Jméno žalované B, ., IČO , IČO žalované B, , se sídlem , právnická osoba, , adresa, město (výrok II.), žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované 2. na náhradě nákladů řízení částku 30.700 Kč k rukám zástupce žalované 2., a to do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III.). Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 1. soud rozhodl, že nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV.).2. Žalobkyně označila za nesprávný procesní postup soudu prvého stupně, že jí nebylo poskytnuto potřebné poučení podle ust. § 118a odst. 2 a 3 o. s. ř., o tom, že pokud jde o vznik a existenci služebnosti ex lege na základě § 104 odst. 1 zák. 2 č. 127/2005 Sb. (ZEK), dospěl k jinému právnímu názoru, než na kterém žalobkyně postavila právní základ žaloby. V důsledku tohoto nepoučení soudem žalobkyně nepovažovala za potřebné v řízení uvádět a prokazovat i skutečnost Územního rozhodnutí , Anonymizováno, , Anonymizováno, , adresa, , č. , Anonymizováno, /, Anonymizováno, , vydaného na její žádost dne , Anonymizováno, ., Anonymizováno, , Anonymizováno, . , Anonymizováno, (dále jen „Územní rozhodnutí“). Žalobkyně tuto skutečnost uvedla pouze okrajově až v závěrečném návrhu dne , Anonymizováno, . , Anonymizováno, . , Anonymizováno, , bez vlastního právního hodnocení a významu této skutečnosti pro věc samu. Soud prvého stupně k Územnímu rozhodnutí již nepřihlédl a v důsledku toho nezjistil úplně skutkový stav. Dospěl proto i k nesprávnému právnímu posouzení, které je v rozporu se závěry usnesení Ústavního soudu v b. ze dne 2. 5. 2023, sp. zn. III. ÚS 45/23. V cit. usnesení se ÚS ztotožnil s právními závěry obecných soudů k použitelnosti právního názoru vysloveného v nálezu sp. zn. III. ÚS 2498/19 pro incidentní retrospektivu změny judikatury. ÚS v tomto nálezu pak obsáhle rekapituloval závěry i svého nálezu Pl. ÚS 25/04 ze dne 25. 1. 2005. V bodu 22 tohoto usnesení ÚS stvrzuje shodné právo žalobkyně i z jiného paralelního důvodu, spočívající v existenci zde pravomocného Územního rozhodnutí a odkazující i na § 104 odst. 10 ZEK (služebnost inženýrské sítě). V bodu 22 usnesení ÚS ze dne 2. 5. 2023, sp. zn. III. ÚS 45/23 je uvedeno: „I kdyby nebylo zřízeno věcné břemeno ve smyslu zák. č. 127/2005 Sb. ve prospěch vlastníka telekomunikačního vedení, nic by to nezměnilo na skutečnosti, že bylo umístěno na základě územního rozhodnutí, samotné není součástí pozemků (§ 104 odst. 10 ZEK) a jeho vlastníkem je jiná osoba (než vlastník pozemků), který je již tímto omezen v jejich využití ve vlastnickém právu. Omezení vlastnického práva proto nemusí mít jen povahu tzv. zákonného věcného břemene“. S ohledem na závaznost vykonatelných nálezů Ústavního soudu pro všechny orgány i osoby dle čl. 89 odst. 2 Ústavy, (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2022, sp. zn. 23 Cdo 2582/2022), má precedenční závaznost pro soud ohledně právního názoru, který je nosným důvodem rozhodnutí, a kterým se stanoví stejné následky pro omezení vlastnického práva ve spojení s územním rozhodnutím, které přísluší služebnostem ex lege. Soud tak rozhodl při neúplném skutkovém zjištění nesprávně a v rozporu se zavazujícím nálezem Ústavního soudu. Žalobkyně poukázala dále na důvodovou zprávu k § 1267 a násl. o. z., dle které rozdíl mezi omezením vlastníka služebností ve prospěch třetí osoby, ať již smluvní či ex lege, a omezením jeho vlastnických práv zákonem, spočívá pouze v tom, že oprávněné osoby v jejichž prospěch je omezení obecně dáno zákonem, nejsou v něm individuálně určeny, zatímco v případě služebnosti je určení oprávněného předpokladem vzniku práv ze služebnosti. Územním rozhodnutím je však oprávněná osoba rozhodnutím i výslovně konkretizována v adresaci jeho výroku. Soud se tak nezabýval omezením zákonem vlastnických práv žalovaného 1. i pro skutečnost územního rozhodnutí, které má pro konkretizaci oprávněného subjektu tak shodný následek a obsah, jako má služebnost ex lege. Jako další důvod podaného odvolání žalobkyně uvedla nesprávnost právního posouzení věci soudem prvého stupně. Soud uzavřel (bod 27-29 odůvodnění rozsudku), že dle § 104 odst. 1 zák. č. 127/2005 Sb. (ZEK) nevznikají bez dalšího podnikateli provozujícímu síť elektronických komunikací žádná práva ze služebnosti ex lege. Dle názoru soudu služebnosti dle § 104 odst. 3 ZEK ve smyslu § 1260 o. z. (nesprávně uveden § 1253 o. z.) vznikají výlučně pouze na základě platně uzavřené smlouvy o zřízení věcného břemene nebo jeho zřízením z rozhodnutí vyvlastňovacího úřadu. Podle ust. § 1260 odst. 1 věta druhá o. z. služebnost vzniká i v případech stanovených zákonem. Soud prvého stupně svůj názor opírá o aktuální (spíše administrativně-technický než právní) komentář Wolters Kluwers k ZEK, který však setrvale vychází ze starší judikatury Nejvyššího soudu, aniž by jeho autoři reflektovali postupné změny v této judikatuře v důsledku příkladmo dále uvedených nálezů Ústavního soudu: 1) ze dne 25. 1. 2005, sp. zn. PL. ÚS 25/04, 2) ze dne 16. 3. 2021, sp. zn. III. ÚS 2498/2019, 3) ze dne 20. 3. 2024, sp. zn. II. ÚS 1067/22, a 4) ze dne 2. 5. 2023, sp. zn. III. ÚS 45/23. Soud prvého stupně aplikovatelnost těchto nálezů ÚS spojuje výlučně se zák. č. 110/1964 Sb. a vylučuje jejich použití i na úpravu telekomunikací následnými zákony pro oblast, zde dle zák. č. 127/2005 Sb. Dle soudu tak žalobkyně užívá pozemek žalovaného 1. pouze na základě nájemní smlouvy, jako „jiné“ smlouvy, předpokládané v § 104 odst. 3 ZEK a úvahy žalobkyně o konkurenci zde dvou věcných břemen považuje za bezpředmětné. Soud při posuzování věci nepřihlížel k obecnému posouzení služebností ex lege v nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 25/04 a sp. zn. III. ÚS 2498/19-2, v jehož odůvodnění se uvádí, že speciální předpisy mají přednost před obecnou (soukromoprávní) právní regulací… Subjektivní právo vzniká (bez ohledu, zda jde o absolutní nebo relativní právo) na základě právního důvodu, kterým může být přímo zákon, … (tj. na základě právních skutečností). Po vzniku subjektivního práva je plně v dispozici oprávněného subjektu, zda patřičnou míru možností začne vykonávat (realizovat). V bodu 29 odůvodnění je uvedeno, že „V posuzované věci je právně významná dikce § 12 zákona o telekomunikacích, ve znění účinném do 30. 6. 2000. Podle odstavce 1 přísluší ve veřejném zájmu organizacím spojů vymezená oprávnění, zejména zřizovat a provozovat na cizích nemovitostech nadzemní a podzemní telekomunikační vedení... (odstavec 2)“. Soud prvého stupně se omezil na gramatický výklad ust. § 104 odst. 1 a 2 ZEK bez přihlédnutí k tomu, co ze smyslu a účelu ZEK dle výkladu Ústavního soudu plyne. Závěr soudu prvého stupně o nevzniknutí služebnosti ex lege na základě § 104 odst. 1 zák. č. 127/2005 Sb. neobstojí a není ani podložen rozborem znění ZEK. Pokud soud rozhodl o předběžné otázce o neexistenci věcného břemene dle § 104 odst. 1 a 2 ZEK, tak přehlédl, že toto právo je logicky nutně předjímáno v upřesnění v následujícím § 104 odst. 6 ZEK, a to dokonce tak, že je mu přikládán výklad, že jde o samostatnou služebnost ex lege (srov. např. usnesení NS ze dne 15. 11. 2011, sp. zn. 22 Cdo 969/2010). V ustanovení § 104 odst. 6 ZEK jde o legální věcné břemeno, tedy o veřejnoprávní omezení vlastnického práva, k jehož vzniku není třeba rozhodnutí ani smlouva a vyplývá ex lege. Nepředstavuje soukromoprávní institut a zákon (§ 104 odst. 13 ZEK) jej z hlediska vymezení pravomoci výslovně svěřuje též stavebním úřadům. Jde o ekvivalent § 12 písm. b) a c) zákona č. 110/1964 Sb. Bez existence služebností ex lege dle § 104 odst. 1 a 2 ZEK nemůže vzniknout důvod podpůrné služebnosti ex lege dle § 104 odst. 6 ZEK. Naopak bez této služebnosti ex lege nelze plně realizovat ani práva ze služebnosti dle § 104 odst. 1 a 2 ZEK. V takovémto případě by v § 104 odst. 4 ZEK zákon mezi taxativními situacemi pro návrh podnikatele vyvlastňovacímu úřadu musel uvádět i případ jiné smlouvy. Protože takováto smlouva dle § 104 odst. 3 ZEK právě postačuje k výkonu oprávnění dle § 104 odst. 1 a 2 ZEK, tak uvedené ovšem představuje obvyklou právní překážku pro vyvlastnění, neboť lze požadovaného výkonu práva docílit jinak. Žalobkyně dále odkázala na Nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 25/04 a citovala z něj část jeho odůvodnění „Věcná břemena zřízená na základě zákona (tedy nejen podle energetického zákona) mají specifický režim, upravený veřejnoprávními předpisy, na jejichž základě byla zřízena. I když mají nesporný veřejnoprávní prvek daný způsobem jejich vzniku a účelem, kterému slouží, nelze