69 Co 50/2026-338 — Krajský soud v Ostravě, pobočka Olomouc

1. Napadeným rozsudkem okresní soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni a) částku ve výši 218.640,12 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 218.640,12 Kč od 12. 12. 2025 do zaplacení (výrok I.), dále uložil žalované povinnost zaplatit žalobci b) částku ve výši 40.610,45 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 40.610,45 Kč od 12. 12. 2025 do zaplacení (výrok II.), zamítl žalobu, kterou se žalobkyně a) domáhala zaplacení částky 302.890,80 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 302.890,80 Kč od 12. 12. 2025 do zaplacení, (výrok III.), zamítl žalobu, kterou se žalobce b) domáhal zaplacení částky 77.426,06 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 77.426,06 Kč od 12. 12. 2025 do zaplacení (výrok IV.) a rozhodl, že žalované se náhrada nákladů řízení nepřiznává (výrok V.).2. Proti tomuto rozsudku podali společné odvolání žalobkyně a) a žalobce b), přičemž odvolání žalobkyně a) směřovalo do výroků III. a V. rozsudku a odvolání žalobce b) směřovalo do výroků IV., a to co do částky 74.055,69 Kč s příslušenstvím, a do výroku V. rozsudku. Žalobci předně namítli, že soud neúplně zjistil skutkový stav věci, neboť neprovedl navržené důkazy potřebné k prokázání rozhodných skutečností, na základě důkazů, které soud provedl dospěl k nesprávným skutkovým závěrům, a zejména pak spočívá rozhodnutí soudu prvního stupně na nesprávném právním posouzení věci. Uvedli, že z odůvodnění rozsudku, ani ze shrnutí průběhu správního řízení uvedeného v odst. 47 rozsudku, nevyplývá žádná aktivní procesní činnost ČIŽP po dni 2. 9. 2022, kdy byla inspekci doručena reakce Krajského úřadu Olomouckého kraje s výsledky šetření. Pokud soud v odst. 47 rekapituluje jednotlivé úkony správního orgánu, pak poslední zde výslovně zmíněnou skutečností je právě doručení tohoto vyjádření dne 2. 9. 2022. Žádné další úkony správního orgánu v září 2022 nejsou v rozsudku popsány ani konkretizovány, a nelze je dovodit ani ze samotného správního spisu. 3. Závěr soudu o „aktivní činnosti“ ČIŽP je tak nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů, opřený o obecné tvrzení bez identifikace konkrétních skutkových zjištění, v rozporu s obsahem správního spisu, jak jej sám soud rekapituluje. Bez povšimnutí soudu rovněž zůstala skutečnost, že odvolání žalobce ze dne 19. 7. 2022 bylo ČIŽP předáno odvolacímu orgánu až v říjnu 2022, tedy se zjevnou prodlevou. Žalobci dále namítají nesprávné právní posouzení nečinnosti, konkrétně opomenutí režimu předběžného opatření. Zásadní pochybení soudu spočívá v tom, že nečinnost ČIŽP posuzuje výlučně optikou řízení ve věci samé (řízení o omezení činnosti), aniž by se zabýval samostatným právním režimem předběžného opatření. Předběžné opatření má podle správního řádu dočasný a výjimečný charakter a jeho trvání je podmíněno existencí důvodů, pro které bylo nařízeno. Žalobci namítají, že nejpozději dne 25. 8. 2022 bylo při kontrolní prohlídce zjištěno, že potenciálně škodlivá činnost spočívající ve výstavbě zasněžovacího systému, jakož i terénní úpravy po výkopových pracích, byly již ukončeny. Nejpozději od tohoto okamžiku tedy pominuly důvody pro další trvání předběžného opatření, a ČIŽP měla povinnost jej bezodkladně zrušit, a to nezávisle na dalším průběhu řízení ve věci samé. Argumentace soudu, že správní orgán „vyčkával na sdělení dalších orgánů“, je v tomto ohledu právně irelevantní – tato skutečnost totiž nemůže legitimizovat další trvání předběžného opatření, nemůže nahradit posouzení, zda nadále existovaly důvody jeho trvání. Jakmile se inspekce dozvěděla, že důvody pro vydání předběžného opatření pominuly, byla povinna opatření zrušit. Datum 25. 8. 2022 je tedy datem, kdy se inspekce nejpozději mohla dozvědět, že premisy, ze kterých vycházela (porušení jednotlivých povolení a závazných stanovisek, nedokončenost stavby), nebyly naplněny. Inspekce ovšem dle názoru žalobců byla povinna předběžné opatření zrušit již dříve, než se vůbec šetření dne 25. 8. 2022 uskutečnila. Samotné podmínky pro důvodnost vydání předběžného opatření a jeho další trvání totiž neexistovaly již dříve. Dle žalobců je rozhodnutí o předběžném opatření materiálně nezákonným rozhodnutím. Žalobci namítají, že předběžné opatření bylo materiálně nezákonné již v době svého vydání, neboť nebyly splněny zákonné předpoklady pro jeho nařízení, resp. nebyly splněny alespoň v rozsahu, v jakém bylo předběžné opatření uloženo. Skutečnost, že odvolání proti předběžnému opatření nebylo rozhodnutím ze dne 26. 4. 2023 shledáno důvodným, nemůže sama o sobě bránit závěru o jeho nezákonnosti, a to zejména v situaci, kdy tentýž správní orgán v navazujícím rozhodnutí po ukončení správního řízení ze dne 16. 4. 2024 zpětně hodnotil průběh správního řízení, vyhodnotil skutkové okolnosti, jež existovaly již v době vydání předběžného opatření. Za zásadní žalobci považují ministerstvem zvýrazněné závěry, že potenciálně škodlivá činnost spočívala ve výstavbě zasněžovacího systému a úpravách terénu po výkopových pracích, a tato byla ke dni 25. 8. 2022 ukončena. Skutková zjištění uvedená v záznamu ze dne 21. 6. 2022 kontrolních úkonech jsou tedy shodná jako ta, která jsou uvedena v rozhodnutí ministerstva životního prostředí ze dne 16. 4. 2024. Rovněž v opatření proti nečinnosti vydaném Ministerstvem dne 6. 12. 2023 je citováno stanovisko inspekce, která uvádí, že bude nezbytné provést možnou redukci prostoru omezení s ohledem na správní rozhodnutí a výstupy z kontrolních úkonů jiných správních orgánů (které měla inspekce již dávno k dispozici, jak je výše uvedeno). Inspekce si tedy byla vědoma nepřiměřenosti rozsahu předběžného opatření, a přesto i nadále toto ponechala v platnosti, a až asi o měsíc později usnesením ze dne 5. 12. 2023 nakonec řízení zcela zastavila. Podle žalobců je zřejmé, že předběžné opatření nemělo být vůbec nařízeno, rozhodně nemělo být nařízeno v takto širokém rozsahu. Jakkoli tato pozdější rozhodnutí formálně nezrušila původní předběžné opatření, materiálně jeho nezákonnost konstatuje, neboť vedle citovaných závěrů původní rozhodnutí nemůže obstát. Je tedy v této souvislosti třeba zvážit také odpovědnost státu za nezákonné rozhodnutí, kdy tímto nezákonným rozhodnutím je předběžné opatření. I pokud by nebylo shledáno, že se jde o materiálně nezákonné rozhodnutí, je třeba vzhledem ke výše uvedenému rozboru zřejmé, že důvody pro zrušení předběžného opatření existovaly bezprostředně po jeho vydání. Ostatně, žalobci již v odvolání informovali inspekci, že výstavba zasněžování byla dokončena. Odvolání bylo inspekci doručeno dne 19. 7. 2022, a z této informace inspekce vycházela i v rozhodnutí o zastavení správního řízení. V době kontroly dne 21. 6. 2022 byla jedinou nedokončenou stavbou výstavba zasněžení na jižní odbočce sjezdovky, inspekce však zakázala předběžným opatřením užívání i samotné sjezdovky, včetně jižní odbočky. Předběžné opatření se tak nemělo týkat staveb dokončených a mělo se vztahovat toliko na část, kde reálně hrozilo dokončení, případně další zásahy. V okamžiku, kdy bylo zjištěno, že i tato stavba byla (před vydáním předběžného opatření) dokončena, mělo být předběžné opatření zrušeno. Okresní soud tedy nesprávně vycházel z toho, že ve věci samé mělo být rozhodnuto do 90 dnů, když tato lhůta se nevztahuje na předběžné opatření, které je třeba zrušit bezodkladně poté, co jsou zjištěny důvody pro jeho zrušení. Rovněž bylo na místě posoudit předběžné opatření jako materiálně nezákonné. Další námitky žalobců se týkaly nákladů na vybudování sjezdovky. Podle žalobců soud při hodnocení vzniku škody opomněl zásadní skutečnost, že provoz sjezdovky je časově omezen a je podmíněn existencí dočasných veřejnoprávních i soukromoprávních titulů. Konkrétně rozhodnutí o dočasném odnětí pozemků z plnění funkcí lesa i územní rozhodnutí je vydáno pouze do 31. 12. 2028, pachtovní smlouva k předmětným pozemkům je rovněž uzavřena pouze do 31. 12. 2028. Po uplynutí této doby neexistuje žádná právní jistota, že dojde k prodloužení odnětí pozemků z plnění funkcí lesa, že bude vydáno územní rozhodnutí o dočasné změně využití území, že bude uzavřena nová pachtovní smlouva, či že bude možné sjezdovku nadále provozovat ve stejném rozsahu, případně vůbec. Zcela zásadní je podle žalobců skutečnost, že prodloužení, resp. vydání nového rozhodnutí o dočasném odnětí pozemků z plnění funkcí lesa není nárokové. V novém řízení budou muset být opětovně splněny všechny zákonné podmínky, a to bez jakékoliv garance kladného výsledku. Stejně tak pokud jde o rozhodnutí o dočasné změně využití území, to bylo vydáno také na dobu určitou, do 31. 12. 2018. Vydání územního rozhodnutí bylo odvislé jak od stavu územního plánu, tak od stanovisek orgánu ochrany přírody, záměr byl hodnocen dle zákona č. 100/2001 Sb. (EIA), byla řešena výjimka ze zákazu u zvláště chráněných živočichů, krajinný ráz a významný krajinný prvek. I přesto bylo žalobcům ze strany inspekce vytýkáno, že pro ochranu přírody a krajiny neučinili dost, a že měli ještě požádat o další stanoviska a rozhodn