75 Co 258/2025-168 — Krajský soud v Ostravě, pobočka Olomouc

1. Shora označeným rozsudkem okresní rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku ve výši 1 521 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 1 521 000 Kč od 13. 2. 2025 do zaplacení, do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), dále, že žaloba se zamítá co do zaplacení zákonného úroku z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 1 521 000 Kč od 4. 2. 2025 do 12. 2. 2025 (výrok II.) a že žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši ve výši 279 188,06 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III.).2. Okresní soud pak v napadeném rozsudku dospěl k závěru, že v řízení bylo nepochybně prokázáno, že žalobce je zapsán jako výlučný vlastník nemovitostí zapsaných na LV č. , hodnota, pro k. ú. a obec , adresa, , kdy se jedná o soustavu tzv. Záhlinických rybníků, nemovitostí zapsaných na LV č. , hodnota, v k. ú. , adresa, a na LV č. , hodnota, v k. ú. , adresa, , kdy pozemky mu byly vydány v rámci tzv. církevních restitucí s tím, že vydané pozemky nejsou zatíženy právy třetích osob. Shora uvedenou otázkou se již podrobně zabýval Krajský soud v Brně v rámci řízení o vydání pozemků žalobci na základě tzv. církevních restitucí. Na základě těchto rozhodnutí byly žalobci vydány předmětné pozemky, kdy soudy neshledaly žádné výlukové důvody dle § 8 odst. 1 písm. a) zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi, pro které by předmětné pozemky nemohly být vydány, dospěly k závěru, že tyto pozemky nelze považovat za zastavěné. Rybník a účelovou komunikaci nelze považovat za stavby ve smyslu občanskoprávním, neboť nejsou způsobilými předměty občanskoprávních vztahů. S rybníkem nelze nakládat odděleně od pozemků tvořících jeho dno a břehy, proto nemůže být stavbou. Účelová komunikace je druhem pozemku a představuje určité ztvárnění či zpracování jeho povrchu. Hráze rybníků v daném případě jsou zcela přírodního charakteru, porostlé vegetací a přes některé vedou účelové komunikace. Nelze určit, kde končí pozemek a kde začíná samotná hráz. Nejedná o hráze jako stavby ve smyslu občanskoprávním, nýbrž pouze o určité zpracování povrchu pozemku. Soud v projednávaném případě rovněž provedl místní šetření, na němž byli přítomni všichni účastníci včetně jejich právních zástupců, kdy byla provedena obhlídka hrází dotčených rybníků, byly pořízeny fotografie a videozáznam, jež jsou součástí spisu, kdy soud uvedl svá zjištění ohledně charakteru hrází, s nimiž byly všichni účastníci obeznámeni při místním šetření. Z těchto důvodů soud zamítl důkaz znaleckým zkoumáním z oboru stavebnictví, odvětví stavby vodní k posouzení, zda se jedná o stavbu v občanskoprávním smyslu z důvodu nadbytečnosti, navíc otázka, zda se jedná o samostatnou věc je otázkou právní, nikoliv znaleckou. Pokud by soudy v rámci řízení o církevních restitucí dospěly k závěru, že vodní díla či jejich součásti jsou vlastnictvím osoby odlišné od žalobce, pak by nemohlo dojít k jejich vydání. Ustanovení § 59a zákona č. 254/2001 Sb. o vodách, na který poukazoval žalovaný, se na projednávaný případ nevztahuje, neboť v daném případě není osoba vlastníka pozemku odlišná od osoby vlastníka rybníku, což je podmínkou pro aplikaci tohoto ustanovení. Zákonné věcné břemeno tak nemohlo ani vzniknout. Navíc žalovaný nikdy v minulosti vznik věcného břemene netvrdil. Rybníky včetně hrází a účelové komunikace na pozemcích se nacházející, popř. další součásti jsou součástí pozemků ve vlastnictví žalobce a nejsou samostatnými stavbami dle občanskoprávních předpisů.3. O užívání těchto nemovitých věcí žalovaným v žalovaném období nebylo mezi účastníky sporu. S ohledem na shora uvedené dospěl okresní soud k závěru, že nárok žalobce na vydání bezdůvodného obohacení dle ust. § 2991 odst. 1 občanského zákoníku ze strany žalovaného za žalované období od 1. 6. 2024 do 31. 1. 2025 za užívání nemovitostí v k. ú. , adresa, a k. ú. , adresa, a 3 roky zpětně od podání žaloby za užívání nemovitostí v k. ú. , adresa, a k. ú. , adresa, , je oprávněný. O bezdůvodné obohacení plněním bez právního důvodu se jedná i v případě užívání cizího majetku bez nájemní smlouvy nebo jiného právního titulu opravňujícího k výkonu užívacího práva. Vlastníkem předmětných nemovitostí včetně rybníků, hrází a veškerých součástí je žalobce. Společnost , právnická osoba, ., od jejíhož vlastnictví žalovaný užívání pozemků odvozoval, vlastnictví k těmto nemovitým věcem nenabyla, neboť privatizace je v části týkající se církevního majetku, od níž , právnická osoba, . své vlastnictví dovozuje, absolutně neplatná. Privatizace v případě, že se týká církevního majetku, je absolutně neplatná a nástupnická právnická osoba po státním podniku nemohla nabýt vlastnické právo k takovým nemovitostem, a to pro rozpor s blokačním ustanovením § 3 zákona č. 92/1991 Sb. zákona o privatizaci. Z předloženého privatizačního projektu z roku 1993 je zřejmé, že do privatizace byl zahrnut i majetek, který patřil církvi a na nějž se vztahovalo blokační ustanovení. Z privatizačního projektu jednoznačně vyplývá, že dřívějšímu státnímu podniku, jenž připravoval privatizační projekt, a společnosti , právnická osoba, . jako nabyvatelce majetku, bylo známo, že do privatizace jsou zahrnuty i pozemky, které byly před rokem 1950 církevním majetkem, přesto je do privatizace zahrnuly, a to v rozporu s tzv. blokačním ustanovením § 3 zákona č. 92/1991 Sb. zákona o privatizaci (§ 29 zákona č. 229/1991 Sb. o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku). Jejich převod je tudíž od počátku absolutně neplatný a společnost , právnická osoba, . se nemohla stát jejich vlastníkem. Tyto závěry vyplývají jak z judikatury Ústavního soudu, tak i Nejvyššího soudu citované okresním soudem, dle níž za účinnosti § 29 zákona o půdě byl převod historického majetku církví absolutně neplatný; vlastnické právo k tomuto majetku na třetí osobu přes existenci smlouvy nepřešlo, a to ani jeho následným zápisem do katastru nemovitostí. K prolomení blokačních účinků § 29 zákona o půdě nepostačuje pouze dobrá víra nabyvatele, nýbrž musí být zjištěny mimořádné okolnosti věci, které v dané věci absentují. Soud se také zabýval tvrzeným vydržením rybníků. Žalovaný pouze obecně tvrdil, že společnost , právnická osoba, . jako propachtovatel rybníků nabyla rybníky včetně funkčních objektů a zátop v privatizaci v roce 1993 a od té doby je nepřetržitě jako vlastník drží a užívá, případně propachtovává. Rybník není samostatnou věcí, nelze jej samostatně prodat, darovat nebo jinak převést. Podle názoru soudu rybník bez pozemku nemůže být předmětem vydržení. Vydržení se týká pozemků, nikoli vodních ploch jako takových. Rybník je z pohledu vlastnictví součástí pozemku, na kterém se nachází, a vydržení by se vztahovalo pouze na vlastnictví tohoto pozemku, nikoliv na samotnou vodní plochu rybníka. Vydržení je způsob nabytí vlastnického práva k věci (v tomto případě pozemku) na základě dlouhodobé a nerušené držby. K vydržení je nutná řádná a poctivá držba (držitel se domnívá, že je vlastníkem) nebo mimořádná držba po delší dobu. Předmětem vydržení může být pouze pozemek, nikoliv samostatně rybník. Vydržení církevního majetku navíc bránil tzv. blokační paragraf, konkrétně § 29 zákona o půdě. Tento paragraf stanovil, že majetek, jehož původním vlastníkem byly církve, náboženské řády a kongregace, nelze převádět do vlastnictví jiných osob do doby, než bude přijat zákon o tomto majetku. Cílem bylo zachovat možnost vrácení majetku církvím v rámci majetkového vyrovnání. Blokační paragraf tedy brání nabytí vlastnictví církevního majetku vydržením, protože majetek je formálně "blokován" a nelze jej převádět jiným osobám. To znamená, že i kdyby někdo majetek užíval po dlouhou dobu a splnil všechny podmínky pro vydržení, vlastnictví mu nevznikne, dokud platí blokační ustanovení.4. Společnost , právnická osoba, . tak není vlastníkem nemovitostí a ani oprávněna tyto nemovitosti propachtovávat žalovanému bez předchozího souhlasu žalobce, který nikdy neměla. Žalobce je jako výlučný vlastník shora uvedených nemovitých věcí zapsán v katastru nemovitostí, pozemky mu byly vydány v rámci tzv. církevních restitucí s tím, že vydané pozemky nejsou zatíženy právy třetích osob. Pokud by soudy v rámci řízení o církevních restitucí dospěly k závěru, že vodní díla či jejich součásti jsou ve vlastnictví osoby odlišné od žalobce, pak by nemohlo dojít k jejich vydání. Je zřejmé, že žalovaný užívá předmětné nemovité věci bez právního důvodu, neboť mu nesvědčí žádný právní důvod k jejich užívání, a je tak povinen vydat žalobci bezdůvodné obohacení. Ohledně výše bezdůvodného obohacení okresní soud vyšel ze znaleckého posudku , jméno FO, , dle něhož činí výše obvyklého nájemného za jejich užívání za žalované období částku celkem 1 521 000 Kč včetně požadovaných zákonných úroků z prodlení dle § 1970 občanského zákoníku.5. Proti tomuto rozsudku podal včasné odvolání žalovaný, který navrhoval, aby rozsudek okresního soudu byl změněn tak, že žaloba bude zamítnuta. Podle žalovaného předně nebyly naplně