75 Co 89/2026-58 – Krajský soud v Ostravě, pobočka Olomouc

1. Napadeným rozsudkem okresní soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 32 257 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I.). Žalobu se zamítl v části, v níž se žalobkyně domáhá zaplacení částky 4 387 Kč s úrokem ve výši 3 633,60 Kč a s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 33 262,05 Kč od 15. 6. 2025 do zaplacení (výrok II.). Dále rozhodl tak, že je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 8 656 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta , Jméno advokáta, (výrok III.).2. Uvedeným způsobem okresní soud rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně po žalovaném zaplacení částky částku 36 644 Kč (jistina 33 262,05 Kč, poplatky 2 500 Kč a pojistné 881,95 Kč) s úrokem ve výši 3 633 Kč a s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 33 262,05 Kč od 15. 6. 2025 do zaplacení za skutkových tvrzení o tom, že mezi účastníky byla dne , Anonymizováno, . , Anonymizováno, . , Anonymizováno, , po předchozím řádném zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, č. , hodnota, , na základě níž byl dán žalovanému k dispozici úvěrový limit 40 000 Kč, který mohl opakovaně čerpat. Žalovaný čerpal (účelový) úvěr ve výši 34 887 Kč, když počínaje 15. 12. 2024 byl povinen hradit pravidelné měsíční splátky ve výši 2 150 Kč (vč. plateb pojistného ve výši 175 Kč). Žalovaný porušil své smluvní povinnosti, když uhradil toliko dvě splátky v celkové výši 2 630 Kč. Jelikož žalovaný ani přes výzvu neuhradil svůj dluh, žalobkyně od smlouvy odstoupila a požaduje uhradit splatné nároky.3. Po provedeném dokazování okresní soud učinil závěr o skutkovém stavu věcí, podle něhož žalobkyně v souladu s písemnou dohodou poskytla ve prospěch žalovaného peněžní prostředky ve výši 34 887 Kč a žalovaný dosud uhradil žalobkyni celkem 2 630 Kč. Žalobkyně se před poskytnutím peněžních prostředků žalovanému zabývala jeho osobními a majetkovými poměry, nicméně okresní soud neměl za prokázané, že by žalobkyně před poskytnutím peněžních prostředků jakkoliv ověřovala majetkové poměry žalovaného (zejm. pravidelné příjmy a výdaje) jakož i skutečnost, zda proti žalovanému není veden výkon rozhodnutí či exekuce. V řízení dále nebylo prokázáno ani to, že by žalovaný uhradil žalobkyni více než 2 630 Kč anebo že by okamžité (jednorázové) vrácení peněžních prostředků nebylo přiměřené možnostem žalovaného; tyto skutečnosti ostatně žalovaný po celou dobu řízení ani netvrdil.4. Na takto zjištěny skutkový stav věci okresní soud navázal právním posouzením a dovodil, že předmětná smlouvá, která je spotřebitelskou úvěrovou smlouvou, je neplatná z důvodu dle § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“), když žalobkyně nepostupovala dle ust. § 86 citovaného zákona. Okresní soud připomněl judikaturu Soudního dvora EU o tom, že zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele není pouhou formalitou, ale poskytovatel úvěru musí úvěruschopnost posuzovat pečlivě a s odbornou péčí a veškeré od spotřebitele zjištěné údaje musí ověřit a nespoléhat se jen na spotřebitelem uvedené informace. V této souvislosti žalobkyni vytkl, že před poskytnutím úvěru žádným způsobem neověřovala, zda proti žalovanému není veden výkon rozhodnutí či exekuce, přičemž takové zjištění je podle okresního soudu absolutním základem (výchozím bodem a prvotním předpokladem) pro další zkoumání majetkových poměrů žadatele o úvěr, neboť právě existence vedené exekuce proti žadateli je jedním z nejmarkantnějších ukazatelů o jeho aktuálních a budoucích majetkových poměrech. Případné vedení exekuce se promítá do majetkové sféry povinného (žadatele o úvěr) hned v několika rovinách. Příkladmo okresní soud zmínil vliv na výši pravidelného příjmu žadatele, je-li exekuce prováděna srážkami ze mzdy a jiných příjmů (v takovém případě povinnému zůstává pouze tzv. nezabavitelná částka) nebo vliv na samotný poskytnutý úvěr, který může být postižen v rámci exekuce přikázáním pohledávky z účtu u peněžního ústavu anebo v rámci mobiliární exekuce, v závislosti na tom, zda je úvěr poskytnut žadateli hotově nebo převodem na účet. Vzhledem k závažnosti dopadů případné exekuce do majetkové sféry žadatele o úvěr pak okresní soud v posuzované věci uzavřel, že nezkoumala-li žalobkyně před poskytnutím úvěru existenci případných exekucí vedených proti žalovanému, poskytla žalovanému spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou ZoSÚ, jelikož na základě neúplných informací o poměrech žalovaného nemohlo z logiky věci vyplynout, že zde nejsou důvodné pochybnosti o jeho schopnosti splácet poskytnutý úvěr. Rovněž okresní soud uzavřel, žalobkyně neprokázala, že by jakýmkoliv způsobem ověřovala pravidelné příjmy a výdaje žalovaného. Popsané pochybení žalobkyně jako poskytovatelky spotřebitelského úvěru má za následek, že spotřebitelský úvěr byl žalovanému poskytnut v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 větou druhou ZoSÚ, což způsobuje absolutní neplatnost smlouvy o úvěru (§ 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 588 o. z.). Vzhledem k závěru o absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru pak podle okresního soudu vznikla žalovanému dle ustanovení § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ povinnost vrátit žalobkyni poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru ve výši 32 257 Kč (žalobkyně poskytla žalovanému částku 34 887 Kč a žalovaný neprokázal, že by žalobkyni zaplatil více než 2 630 Kč, rozdíl tak činí právě 32 257 Kč), a to v době přiměřené jeho možnostem.5. Dále okresní soud vyložil, že vzhledem k závěru o absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru vznikla žalovanému dle ustanovení § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ povinnost vrátit žalobkyni poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru ve výši 32 257 Kč, a to v době přiměřené jeho možnostem. Ustanovení § 87 ZoSÚ je podle okresního soudu speciální ve vztahu k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a spočívá v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 ZoSÚ (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021). Břemeno tvrzení a důkazní o možnostech spotřebitele jistinu spotřebitelského úvěru vrátit nese přitom spotřebitel, který zná své poměry a schopnosti a je na něm, aby v rámci sporného řízení tyto tvrdil a případně doložil. Jelikož žalovaný neprokázal (ani netvrdil), že by okamžité (jednorázové) vrácení peněžních prostředků nebylo přiměřené jeho možnostem, určil okresní soud novou (hmotněprávní) dobu splatnosti ve smyslu výše cit. judikatury Nejvyššího soudu tak, že žalovaný je povinen vrátit žalobkyni zbývající část jistiny spotřebitelského úvěru do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, neboť účastnici si novou dobu splatnosti nedohodli. Změní-li se poté možnosti spotřebitele (žalovaného), může soud na návrh některé ze smluvních stran dobu určenou rozhodnutím změnit (§ 87 odst. 3 ZoSÚ). Argumentaci žalobkyně odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2025, sp. zn. 33 Cdo 1902/2025, odůvodňující přiznání práva na zaplacení úroku z prodlení, neshledal soud přiléhavou, neboť v žalobkyní uvedené věci není, narozdíl od shora cit. rozsudku sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, explicitně řešena otázka počátku prodlení spotřebitele s vrácením nesplacené jistiny úvěru. Lhůtu k plnění soud určil v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 o. s. ř., protože z obsahu spisu zjištěné okolnosti případu neodůvodňují stanovení jiné lhůty k plnění. Pariční lhůta koresponduje s novou dobou splatnosti. Vyjma uvedené jistiny, pak ostatní uplatněné nároky okresní soud zamítl.6. Proti uvedenému rozsudku, a to pouze ve vztahu k výrokové části II. co do zákonného úroku z prodlení z částky 32 257 Kč ve výši 12 % ročně od 15. 6. 2025 do zaplacení, brojí odvoláním žalobkyně, domáhajíc se jeho změny tak, že dále bude žalobkyni přiznán úroku z prodlení z částky 32 257 Kč ve výši 12 % ročně od 15. 6. 2025 do zaplacení. Ve vztahu k vymezení doby přiměřené k vrácení bezdůvodného obohacení spotřebitele s ohledem na jeho možnosti odkazovala žalobkyně na rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2022, sp. zn. 24 Co 40/2022, podle něhož „přiměřenost této lhůty (tj. lhůty k vydání bezdůvodného obohacení) bez dalšího plyne z toho, že ji stanovil sám žalobce a žalovaný proti této lhůtě nikterak neprotestoval, a to ani z hlediska ustanovení § 87 odst. 3 zákona o spotřebitelském úvěru“. Dále argumentovala povahou civilního procesu, kdy podle § 18 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, a rovněž podle čl. 96 odst. 1 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod jsou si účastnici řízení před soudem rovni. So