Napadeným rozsudkem okresní soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 53 982 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,50 % ročně z této částky za dobu od 15. 8. 2025 do zaplacení (odstavec I. výroku), zamítl žalobu na stanovení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 80 059,87 Kč s úrokem z prodlení z této částky za dobu od 15. 8. 2025 do zaplacení a kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 886,87 Kč (odstavec II. rozsudku) a dále rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.2. Proti tomuto rozsudku podala žalovaná včas odvolání v rozsahu odstavce I. výroku, v němž se domáhala jeho změny tak, že bude zavázána zaplatit žalobkyni pouze jistinu dluhu, a to ve splátkách po 2 000 Kč měsíčně. Namítala, že není objektivně schopna dlužnou částku jistiny uhradit ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku, když jí to její majetková situace nedovoluje. Má příjem ze zaměstnání ve výši 40 000 Kč měsíčně hrubého a dále z vedlejší živnostenské činnosti cca 15 000 Kč měsíčně. K jejím výdajům pak patří splátky hypotečního úvěru po 30 000 Kč měsíčně, splátky dalších úvěrů po 8 000 Kč měsíčně a výdaje na stravu cca 5 000 Kč měsíčně.3. Žalobkyně se k podanému odvolání vyjádřila tak, že souhlasila se stanovením splátek dluhu po 2 000 kč měsíčně, nicméně pouze za předpokladu, že tato povinnost bude doplněna o institut ztráty výhody splátek v případě prodlení žalované tak, aby došlo ke spravedlivému uspořádání práv a povinností spotřebitele a na druhé straně poskytovatele úvěru, tj. aby nedocházelo k zatěžování věřitele, který má nárok na to, aby byla jeho pohledávka uhrazena v přiměřené době.4. Odvolací soud dále přezkoumal rozsudek okresního soudu v odvoláním napadené části v souladu s ust. § 212 věta prvá a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalované je důvodné.5. Odvolací soud přejímá správná skutková zjištění okresního soudu v tom směru, že dne , datum, byla mezi žalobkyní a žalovanou uzavřena smlouva o úvěru, kdy žalované byla poskytnuta částka 80 000 Kč. Pokud se jedná o zjišťování úvěruschopnosti žalované, věřitel nezjišťoval bližší poměry, spokojil se pouze s prohlášením žalované ohledně jejího příjmu ve výši cca 52 000 Kč a dalšímu příjmu domácnosti ve výši 50 000 Kč měsíčně čistého a se statistickým modelem, dle něhož po odečtení minima členů domácnosti a dalších nákladů na bydlení a splátkám jiným společnostem dospěl k závěru o disponibilní částce 42 695 Kč, a to aniž by měl všechny uváděné příjmy osvědčeny a přihlédl ke konkrétní situaci žalované a zkoumal její skutečné výdaje.6. Okresní soud správně skutková zjištění podřadil pod ust. § 86 odst. 1 a 2 a § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“) a s ohledem na skutečnost, že poskytovatel úvěru řádně nezkoumal úvěruschopnost žalované, pak zcela správně danou smlouvu posoudil jako absolutně neplatnou, kdy je na místě posoudit nárok žalobkyně dle příslušných ustanovení občanského zákoníku o bezdůvodném obohacení. Žalobkyni pak svědčí nárok na vydání částky 53 982 Kč představující rozdíl mezi tím, co bylo žalované fakticky poskytnuto a mezi tím, co fakticky uhradila, dle ust. § 2991 a násl. zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku.7. Dále je však nutno uvést, že v případě neplatné smlouvy o úvěru z důvodu porušení povinnosti úvěrujícího uvedené v ust. § 86 odst. 1 ZoSÚ vzniká spotřebiteli povinnost vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Jiné povinnosti z neplatné smlouvy spotřebiteli nevznikají. Nejvyšší soud totiž ve svém rozhodnutí ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 (veřejnosti dostupném na www.nsoud.cz), přijal a odůvodnil závěr, že v případě neplatné smlouvy ve smyslu ust. § 87 odst. 1 ZoSÚ má poskytovatel úvěru nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, a to v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté, anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele). Nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. pak tedy vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 ZoSÚ.8. Promítnuto do projednávané věci, je nutno uzavřít, že v případě neplatné úvěrové smlouvy určuje splatnost dosud nesplacené jistiny soud, neboť k dohodě o splatnosti mezi účastníky zjevně nedošlo.9. Za situace, kdy žalovaná před soudem uvedla své majetkové poměry, které jí dovolují uhradit dlužnou částku ve splátkách po 2 000 Kč měsíčně, s čímž žalobkyně souhlasila, je nutno uzavřít, že je v možnostech žalované uhradit vyčíslenou jistinu dluhu ve splatnosti po 2 000 Kč měsíčně, a to po právní moci rozsudku vždy do konce kalendářního měsíce, až do úplného zaplacení.10. Uvedenými splátkami nicméně nedochází ke stanovení lhůty k plnění již dříve splatného dluhu ve smyslu ust. § 160 o. s. ř., ale je určena splatnost samotného dluhu ve smyslu ust. § ust. § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ. V této souvislosti proto nelze ani vycházet z ustálené judikatury ve vztahu k pariční lhůtě a nelze tedy přihlédnout ani k zásadě, dle které má věřitel rovněž právo na uhrazení dluhu v přiměřené době.11. Nebyly-li splátky dlužné jistiny úvěru stanoveny jakožto pariční lhůta ve smyslu ust. § 160 odst. 1 o. s. ř., zároveň pak není možné stanovit splatnost dlužné jistiny úvěru ve splátkách pod ztrátou jejich výhody. V takovém případě by se totiž jistina stala splatná najednou, což odporuje smyslu citovaného ustanovení § 87 odst. 1 ZoSÚ, kdy i z důvodové zprávy k tomuto ustanovení vyplývá, že slova „v době přiměřené jeho možnostem“ míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud pak spotřebitel vrací poskytnutou jistinu dle svých možností, nemůže se dostat do prodlení s úhradou celé dlužné jistiny naráz, což je hlavním cílem ochrany.12. Lze rovněž připojit, že pro případ, kdy se věřitel domnívá, že spotřebitel nesplácí podle svých možností, může podat návrh soudu, aby určil, v jakých lhůtách má spotřebitel splácet (k tomu srov. ust. § 87 odst. 3 ZoSÚ, které umožňuje stranám, aby na návrh některé z nich soud sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnil).13. Z výše uvedených důvodů proto odvolací soud rozsudek okresního soudu v souladu s ust. § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. v napadené části změnil tak, jak je uvedeno v odstavci I. výroku tohoto rozsudku.14. V souladu s ust. § 224 odst. 2 o. s. ř. odvolací soud rozhodoval opětovně o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Žalobkyně byla v převážné míře neúspěšná. Nárok na náhradu nákladů před soudy obou stupňů by tak náležel žalované, které však žádné náklady nevznikly, proto o nich bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.