Napadeným rozsudkem okresní soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 124.500 Kč s úrokem ve výši 11,50 % ročně z této částky od 25. 11. 2025 do zaplacení, a to ve splátkách po 4.000 Kč měsíčně, splatných vždy k 15. dni každého měsíce, počínaje splátkou k 15. dni v měsíci následujícím po právní moci rozsudku (odstavec I. výroku), zamítl žalobu na stanovení povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni částku 22.661 Kč s úrokem z prodlení ve výši 1.747,80 Kč, s úrokem z prodlení ve výši ve výši 12 % ročně z částky 147.161 Kč od 3. 7. 2025 do 24. 11. 2025, s úrokem z prodlení z částky 147.161 Kč ve výši 0,5 % ročně od 25. 11. 2025 do zaplacení, s úrokem z prodlení z částky 22.661 Kč ve výši 11,5 % ročně od 25. 11. 2025 do zaplacení, pohledávku ve výši 28.441,20 Kč, úrok ve výši 5.467,92 Kč, úrok ve výši 12 % p. a. z částky 125.000 Kč od 21.6.2025 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od 28.5.2025 dosáhne částky 440.928 Kč (odstavec II. výroku) a dále zavázal žalovaného zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 13.687 Kč, k rukám právního zástupce žalobkyně, a to ve splátkách po 4.000 Kč měsíčně splatných vždy k 15. dni každého měsíce, počínaje první splátkou splatnou dne 5. 1. 2019 (odstavec III. výroku).2. Proti tomuto rozsudku, v rozsahu odstavce II. výroku, podala žalobkyně včas odvolání, ve kterém se domáhala změny napadeného výroku tak, že žalovanému bude uloženo zaplatit žalobkyni přisouzenou částku a náhradu nákladů řízení v měsíčních splátkách po 4.000 Kč, a to pod ztrátou jejich výhody. Uváděla, že soud prvního stupně správně rozhodl o možnosti splácení dlužné částky i nákladů řízení v měsíčních splátkách. Opomenul však stanovit, že při prodlení žalovaného se splněním některé splátky dojde ke ztrátě výhody splátek a celý zbytek dluhu se stane splatným. Takové ustanovení představuje běžný a vhodný prostředek k vyvážení zájmů obou účastníků, jak požaduje ustálená judikatura. Jeho absence může vést k neefektivnímu a neekonomickému vymáhání jednotlivých splátek samostatně, což zbytečně zatěžuje účastníky i soudní systém. Ustálená právní teorie přitom považuje vyslovení ztráty výhody splátek za vhodné zejména tehdy, je-li dlužníkovi umožněno plnit dluh postupně po delší dobu. Žalobkyně proto navrhovala, aby odvolací soud změnil rozsudek tak, že povinnost hradit přisouzenou pohledávku i náklady řízení ve splátkách bude spojena se ztrátou výhody splátek při prodlení žalovaného s úhradou kterékoliv splátky delším než 45 dní.3. Žalovaný se k odvolání žalobkyně nevyjádřil.4. Okresní soud po provedeném dokazování dovodil, že mezi žalobkyní a žalovaným byla dne , datum, uzavřena smlouva o úvěru podle ust. § 2395 a následujících zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, na základě níž žalobkyně žalovanému poskytla peněžní prostředky ve výši 125.000 Kč, kdy tato částka byla téhož dne žalovanému vyplacena na účet. Žalovaný se ve smlouvě zavázal vrátit úvěr žalobkyni spolu s úrokem ve výši 68,34 % p. a., a to ve splátkách po 7.655 Kč. S ohledem na spotřebitelský charakter úvěru se okresní soud dále zabýval otázkou, zda před jeho poskytnutím žalobkyně dodržela povinnosti na ni kladené příslušnými ustanoveními zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“) a dovodil, že porušila svou povinnost stanovenou jí v ust. § 86 (dále jen „ZoSÚ“), v důsledku čehož je smlouva o spotřebitelském úvěru absolutně neplatná dle ust. § 87 odst. 1 ZoSÚ, když k této neplatnosti je soud povinen přihlížet z úřední povinnosti. Důsledkem porušení této povinnosti je pak vznik povinnosti žalovaného jako spotřebitele vrátit pouze nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků či smluvních pokut a po odečtení toho, co žalovaný již na tuto smlouvu uhradil. V případě posuzovaného úvěru pak žalovaný fakticky obdržel celou částku 125.000 Kč a žalobkyni zaplatil pouze 500 Kč. Rozdíl těchto částek pak představuje částku 124.500 Kč, kterou okresní soud s poukazem na ust. § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ uložil žalovanému zaplatit spolu s úrokovým příslušenstvím dle jeho možností, kdy přihlédl k aktuálním možnostem a poměrům žalovaného (příjem ze zaměstnání v částce 26.000 Kč čistého, bez vyživovacích povinností, nájemné 5.461 Kč měsíčně, zůstatek na účtu 5.500 Kč).5. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení mu předcházející, pouze však ve výroku II. přisouzené částky 419.525 Kč ohledně stanovení splátek a v části, ve které splátky nebyly soudem stanoveny pod ztrátou jejich výhody (a rovněž v závislém nákladovém výroku) [§ 212 věta prvá, § 212a odst. 1, 3 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen o. s. ř.)] a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné pouze částečně.6. V prvé řadě je nutno zdůraznit, že žalobkyně svým odvoláním obsahově brojí proti stanovení splatnosti dlužné částky ze strany okresního soudu. Nejvyšší soud totiž ve svém rozhodnutí ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 (veřejnosti dostupném na www.nsoud.cz) přijal a odůvodnil závěr, že v případě neplatné smlouvy ve smyslu ust. § 87 odst. 1 ZoSÚ má poskytovatel úvěru nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, a to v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté, anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele).7. Promítnuto do projednávané věci je nutno uzavřít, že v daném případě neplatné úvěrové smlouvy určil splatnost dosud nesplacené jistiny okresní soud, neboť k dohodě o splatnosti mezi účastníky zjevně nedošlo. Uvedenými splátkami tedy okresním soudem nedošlo ke stanovení lhůty k plnění již dříve splatného dluhu ve smyslu ust. § 160 o. s. ř., ale byla určena splatnost samotného dluhu ve smyslu ust. § ust. § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ. V této souvislosti proto nelze ani vycházet z ustálené judikatury ve vztahu k pariční lhůtě, jak nesprávně argumentuje žalobkyně.8. Nebyly-li splátky dlužné jistiny úvěru stanoveny jakožto pariční lhůta ve smyslu ust. § 160 odst. 1 o. s. ř., okresní soud zcela správně posoudil aktuální situaci žalovaného a jeho příjem dle ust. § 87 odst. 1 a 2 ZoSÚ a rozhodl, že přiznaná dlužná jistina úvěru ve smyslu ust. § 87 odst. 1 ZoSÚ se stane z hmotněprávního hlediska splatnou postupně ve splátkách po 4.000 Kč, když úhrada jistiny úvěrového dluhu najednou či ve vyšších splátkách neodpovídá možnostem spotřebitele. Zároveň pak ani nebylo lze stanovit splatnost dlužné jistiny úvěru ve splátkách pod ztrátou jejich výhody. V takovém případě by se totiž jistina stala splatná najednou, což odporuje smyslu citovaného ustanovení § 87 odst. 1 ZoSÚ, kdy i z důvodové zprávy k tomuto ustanovení vyplývá, že slova „v době přiměřené jeho možnostem“ míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud pak spotřebitel vrací poskytnutou jistinu dle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany.9. Lze rovněž připojit, že pro případ, kdy se věřitel domnívá, že spotřebitel nesplácí podle svých možností, může podat návrh soudu, aby určil, v jakých lhůtách má spotřebitel splácet (k tomu srov. ust. § 87 odst. 3 ZoSÚ, které umožňuje stranám, aby na návrh některé z nich soud sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnil).10. S ohledem na shora uvedené proto odvolací soud rozsudek okresního soudu v napadené části v odstavci I. výroku dle ust. § 219 o. s. ř. jako věcně správné potvrdil.11. Jiná situace je však u stanovení povinnosti zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení. V tomto případě se vskutku jedná o stanovení (pariční) lhůty k plnění dle ust. § 160 odst. o. s. ř., kdy stanovení této lhůty je ovládáno zásadou přiměřenosti a rovnováhy mezi stranami a kdy stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení ve splátkách pod ztrátou výhody splátek je jejich odrazem. Z tohoto důvodu byl proto rozsudek okresního soudu v další napadené části ohledně plnění povinnosti náhrady nákladů řízení změněn tak, jak je uvedeno v odstavci II. výroku rozsudku.12. Výrok o náhradě nákladů řízení před odvolacím soudem je odůvodněn ust. § 224 odst. 1 o. s. ř. a § 142 odst. 2 o. s. ř., kdy žalobkyně měla úspěch pouze v jedné části, a to ve vztahu k nákladovému výroku. V další napadené části – ve vztahu k stanovení splatnosti v odstavci I. výroku – úspěšná nebyla. Proto bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.