69 CO 160/2022-207 — Krajský soud v Ostravě, pobočka Olomouc

1. Okresní soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 100.000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 100.000 Kč od 16. 3. 2017 do zaplacení (výrok I.) a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 50.101 Kč na náhradu nákladů řízení k rukám zástupce žalobce (výrok II.). 2. Proti tomuto rozsudku podal odvolání žalovaný s tím, že soud prvního stupně přistoupil k procesu dokazování velmi laxně a zejména se řádně nevěnoval proceduře hodnocení všech důkazů, když tyto důkazy hodnotil nanejvýš pouze jednotlivě, avšak už nikoliv ve vzájemných souvislostech. Rovněž v řízení pečlivě nepřihlédl ke všemu, co v řízení vyšlo najevo. Soud prvního stupně zamítl provedení žalovaným navrženého důkazu v podobě znaleckého posudku z oboru písmoznalectví na podpis žalovaného na listině na čl. 10 s odůvodněním, že tento je nadbytečný, když žalovaný údajně připustil podpis této listiny. Z protokolu o jednání dne 8. 10. 2021 v rámci svého výslechu přitom žalovaný uvedl, že si tuto skutečnost nepamatuje, že nedokáže říct. Jelikož již na první pohled je zcela zřejmé, že podpis žalovaného na listině není jeho a je ode všech jeho podpisů zcela odlišný, má žalovaný za to, že provedení tohoto důkazu mohlo žalobce prokazatelně usvědčit, že listinu zfalšoval. V rámci svých sporých úvah, popsaných v odůvodnění rozsudku, soud prvního stupně na základě dokazování dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním, když bez pochybností uzavřel, že mezi žalobcem a žalovaným byla řádně uzavřena Smlouva o půjčce, ač žalovaný od počátku odmítá, že by od žalobce jakoukoli peněžní sumu kdy obdržel. K podpisu listiny s názvem„ Smlouva o půjčce“ byl žalovaný donucen hrubými výhružkami a zastrašováním, žalobce mu protiprávně vyhrožoval vyhozením z pronajatého pokoje na ubytovně násilím a zabavením jeho osobních věcí. Soud však překvapivě bez bližšího zkoumání konstatoval, že žalovaný nemusel mít žádné obavy o bydlení, když se v [obec] nejednalo o jedinou možnost bydlení. Soud se již nezabýval dalšími okolnostmi, kdy je pro člověka se starobním důchodem, přivýdělkem a probíhajícím insolvenčním řízením obtížné získat střechu nad hlavou, o to víc, když si žalovaný kvůli práci nemohl dovolit zůstat bez obydlí, teplé vody, osobních věcí atd. Za zcela stěžejní považuje žalovaný absenci úvah soudu prvního stupně o skutečnosti, kdy žalovaný předložil Doklad o úhradě ze dne 15. 3. 2017. Tento doklad datumově zcela odpovídá datu splatnosti uvedenému ve Smlouvě o půjčce. Na dokladu pak sám žalobce uvedl:„ vrátit směnku“. Slovní obrat„ vrátit směnku“ jednoznačně vypovídá o tom, že žalovaný ničeho žalobci nedluží a prokazuje, že jsou k datu 15. 3. 2017 vzájemná práva a povinnosti mezi stranami vyrovnány. Žalobce nebyl schopen na dotaz soudu, z jakého důvodu sám na doklad uvedl spojení„ vrátit směnku“, odpovědět. Ze všech souvislostí nelze dojít k jinému závěru, než že skutečným úmyslem žalobce a následně i žalovaného bylo zajistit pohledávku žalobce na nájemném ve výši 7.278 Kč. Nadto uvedené potvrdil žalobce v rámci svého výslechu, když na otázku právní zástupkyně žalovaného:„ Podepsal Vám, že dluží nějaké nájemné, přesto jste ho nechtěl vystěhovat, i když údajně nájemné dál neplatil?“, žalobce spontánně odpověděl:„ [příjmení] mi sice dlužil nájem, ale podepsal mi tuto směnku.“ Jakmile si žalobce význam svojí výpovědi uvědomil, opravil se:„ Chci uvést, že nepodepsal směnku, ale smlouvu o půjčce…“ Sám žalobce tedy potvrdil, že dlužný nájem v částce 7.278 Kč byl zajištěn směnkou v podobě fiktivní Smlouvy o půjčce. Dále se soud prvního stupně absolutně nezabýval žalobcem tvrzenou, avšak zjevně zcela nesmyslnou, neuvěřitelnou a neexistující pohnutkou, proč žalovanému tak vysoký obnos ve výši 100.000 Kč údajně půjčoval, když: a) žalobce žalovaného neznal, a) žalovaný byl vůči žalobci po splatnosti již s platbou nájmu za pokoj, b) žalobce věděl, že je žalovaný v insolvenčním řízení a že nemá žádný majetek, c) žalobce léta pronajímá za účelem dosažení zisku svoje nemovitosti, se svými nájemníky je účastníkem několika desítek přestupkových, nebo dokonce trestních řízení, má s tímto bohaté zkušenosti, d) půjčka měla být údajně pouze na krátké období cca 20 dnů, kdy pokud by se tvrzení žalobce zakládalo na pravdě, že očekával, že žalovaný nabude údajné dědictví, nemohl jako běžně se orientující člověk s vysokoškolským vzděláním předpokládat, že se dědické řízení v takto krátké lhůtě skončí. A dále, pokud by žalobce měl údajně spoléhat na nabytí dědictví žalovaným, zcela jistě by s vymáháním neotálel více než 2 roky, aby měl žalovaný možnost se majetku ku příkladu zbavit. Lze si opravdu jen stěží představit, že by se vysokoškolsky vzdělaný žalobce, protřelý četnými soudními a dalšími řízení nechal tak jednoduše napálit, či okrást žalovaným jako člověkem bez vzdělání a zázemí, kterého navíc neznal. 3. K odvolání žalovaného se vyjádřil žalobce tak, že jej považuje za zcela bezdůvodné, jelikož soud prvního stupně rozhodl v souladu se zjištěným skutkovým stavem a došlo ke správnému právnímu posouzení věci. Žalobce namítá, že soud prvního stupně neprovedl jím navrhovaný důkaz znalecký posudek z oboru písmoznalectví, který by osvětlil, zda podpis na příjmovém dokladu je jeho. Žalovaný ve své účastnické výpovědi sice jednoznačně nepotvrdil, ale ani nevyvrátil, možnost podpisu na předmětné listině, stále je ale nutno zároveň podotknout, že k potvrzení o převzetí částky 100.000 Kč došlo rovněž prostřednictvím samotné smlouvy o půjčce ze dne 25. 2. 2017. Žalovaný pravost svého podpisu na smlouvě o půjčce potvrdil. Proto i v případě pochybností s pravostí podpisu žalovaného na příjmovém dokladu, lze namítat, že se žalovaný nevypořádal se skutečností, že k potvrzení převzetí předmětné částky došlo již uzavřením samotné smlouvy o půjčce a samotný příjmový doklad je pouze dalším důkazem podporující tvrzení žalobce i pro uzavřenou smlouvu o půjčce. Žalobce dále zásadně odmítá tvrzení žalovaného, že by vyvíjel na žalovaného jakýmkoli způsobem fyzický nebo psychický nátlak, nutil jej hrubými výhrůžkami, zastrašováním či vyhrožováním, k podpisu smlouvy o půjčce. Ostatně jak již bylo opakovaně zmíněno v průběhu soudních jednání ze strany žalobce, je naprosto v rozporu s objektivní realitou a logikou, aby fyzická osoba dlužící částku ve výši 7.000 Kč na nájemném, podepsala nový dokument znějící na částku ve výši 100.000 Kč, a to v podobě právního titulu smlouvy o zápůjčce, ačkoli se mělo dle slov žalovaného fakticky jednat o zajištění jeho výše uvedeného dluhu. Žalobce v takovém případě neshledává jakýkoli důvod k tomu, proč by žalovaný předmětnou smlouvu o půjčce podepsal. Ve vztahu ke způsobu bydlení žalovaného soud prvního stupně pouze dodal, že se nejedná o jedinou alternativu bydlení v [obec] ve smyslu ubytovny. Pokud byl žalovaný schopen se starobním důchodem, přivýdělkem a probíhajícím insolvenčním řízení si zajistit bydlení v nájmu nemovitosti ve vlastnictví žalobce, jistě měl v té době možnost si tuto formu bydlení zajistit i v jiné ubytovně v rámci [obec]. S tímto se žalobce ztotožňuje. Žalobce v průběhu řízení sám uvedl, že neví (nepamatuje si), z jakého důvodu byla na dokladu o úhradě ze dne 15. 3. 2017 učiněna poznámka„ vrátit směnku“. Nelze však bez dalšího jednoduše předpokládat, že se jedná o předmětnou smlouvu o půjčce ze dne 25. 2. 2017. A to ani ve vztahu k výslechu samotného žalobce, když na dotaz právní zástupkyně žalovaného:„ Podepsal Vám, že dluží nějaké nájemné, přesto jste ho nechtěl vystěhovat, i když údajně nájemné dál neplatil?“, žalobce odpověděl:„ [příjmení] mi podepsal tuto směnku.“. Jednalo se o pouhou chybu z nepozornosti, neboť v rámci výslechu žalobce se právní zástupkyně žalovaného dotazovala žalobce na slovní spojení„ vrátit směnku“ uvedené na dokladu o úhradě už v rámci jedné z předešlých otázek. Ze strany žalobce tak došlo k záměně slova z důvodu prosté nepozornosti, přičemž si tuto chybu ihned a sám bezprostředně uvědomil a dodal, že tímto měl na mysli smlouvu o půjčce. Následně v průběhu výslechu žalobce se žádné takové záměny nedopustil a je naprosto nedostatečné tímto odůvodňovat ryze účelové a ničím nepodložené tvrzení žalovaného, že žalobce sám potvrdil, že dlužný nájem byl zajištěn směnkou v podobě fiktivní smlouvy o půjčce. Jak dále žalobce uvedl v rámci svého výslechu, částku ve výši 100.000 Kč, která je předmětem smlouvy o půjčce, poskytl žalovanému z příjmu„ nájmů ostatních nájemníků“. Dále žalobce dodal, že jeho příjmy jsou větší než 100.000 Kč, kdy předmětnou částku měl díky příjmům z nájemného dokonce v hotovosti. Z výše uvedené plyne, že sice v obecné rovině se jedná o vyšší obnos, ale žalobce je schopen si tuto částku bez větších obtíží v rámci svých příjmů zajistit. Pochopitelně i to bylo důvodem, proč žalobce byl ochoten tuto částku poskytnout žalovanému v rámci smlouvy o půjčce a nebyla pro žalobce natolik markantním zásahem do jeho osobních financí. Ze strany žalobce se jednalo především o jeho dobrou vůli, kdy měl v úmyslu