22 CO 211/2021-215 — Krajský soud v Praze

1. Rozsudkem uvedeným v záhlaví uložil soud prvního stupně žalované povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů obhajoby částku 43 215,34 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 43 215,34 Kč ode dne 2. 1. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.). Výrokem II. uložil žalované povinnost zaplatit žalobci přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu ve výši 108 000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 120 000 Kč ode dne 2. 1. 2020 do 2. 6. 2020 a z částky 108 000 Kč ode dne 3. 6. 2020 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku. Výrokem III. zamítl žalobu v části, jíž se žalobce proti žalované domáhal na náhradě nákladů obhajoby zaplacení částky 2 178,66 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 2 178,66 Kč ode dne 2. 1. 2020 do zaplacení. Výrokem IV. uložil žalované povinnost nahradit žalobci náklady řízení v částce 62 035,01 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobce [příjmení] [jméno] [příjmení], Ph.D., advokáta se sídlem [adresa]. 2. Proti tomuto rozsudku podala žalovaná včasné odvolání do výroků II. a IV. s odůvodněním, že žalobce újmu vzniklou v souvislosti s nezákonným trestním stíháním dostatečně neprokázal. Odkázala na judikaturu Nejvyššího soudu, že zatímco v případě nepřiměřené délky řízení se újma na straně poškozeného presumuje, újma založená jinou skutečností musí být prokázána. Jak je zřejmé z odůvodnění napadeného rozsudku, soud prvního stupně vycházel pouze z účastnické výpovědi žalobce, tedy pouze z jeho tvrzení, nikoliv z prokázaných skutečností. Žalobcem tvrzený zásah do pracovní sféry nelze tak mít za prokázaný. Žalobce uvedl, že pracoval jako osoba samostatně výdělečně činná, kdy působil v oboru stavebnictví jako technik, stavbyvedoucí, stavební dozor apod. Za situace, kdy byl žalobce trestně stíhán pro trestný čin zanedbání povinné výživy, nelze předpokládat, že by trestní stíhání pro tento trestný čin jakkoliv zasáhlo do jeho pracovní sféry, když nijak s touto výdělečnou činností trestní stíhání nesouviselo. Nelze ani předpokládat, že se tak stalo i po tom, co byl žalobce pravomocně odsouzen k podmíněnému trestu. Z odůvodnění rozsudku ani nevyplývá, že by bylo prokázáno, že stavební společnost, u které žalobce pracoval, ukončila spolupráci se žalobcem z důvodu vedeného trestního stíhání, jedná se opět toliko o tvrzení žalobce. Nelze souhlasit ani se závěry soudu prvního stupně, že žalobce utrpěl tzv. společenskou dehonestaci, když opět vycházel pouze ze subjektivních pocitů žalobce. Věc nebyla žádným způsobem medializovaná, sám žalobce uvedl, že společnost, kde pracoval, nevyžadovala výpis z rejstříku trestů. Jestli se bližší okolí dozvědělo o tom, že je žalobce trestně stíhán, musel se o to přičinit sám žalobce. Žalobcem předložená rozhodnutí Městského soudu v Praze nelze považovat za přiléhavá. Druh a výše trestu nebyly závažné. Povaha trestné činnosti, pro kterou byl žalobce stíhán, zpravidla nepůsobí přílišné společenské odsouzení stíhaného tak, jak tomu je např. u trestných činů proti životu a zdraví. V řízení nebylo prokázáno, že by byl žalobce vystaven v důsledku trestního stíhání společenskému odsudku. Žalovaná má za to, že konstatování vydání nezákonného rozhodnutí, omluva a přiznání částky 12 000 Kč je dostatečným zadostiučiněním za porušení práva. Navrhla proto, aby odvolací soud napadený rozsudek ve výroku II. změnil tak, že žaloba, jíž se žalobce domáhal zaplacení přiměřeného zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu ve výši 108 000 Kč s příslušenstvím, se zamítá. 3. Žalobce k podanému odvolání uvedl, že úvahy žalované ohledně„ nezásahu“ trestního stíhání do pracovní sféry žalobce jsou liché, neboť žalobce byl nejenom trestně stíhán, ale také pravomocně odsouzen, tedy na něho již nezanedbatelnou dobu (cca půl roku) bylo hleděno jako na osobu, která spáchala trestný čin (a to i jeho tehdy nezletilou dcerou). Tato skutečnost tuto kauzu odlišuje od většiny obdobných odškodňovacích kauz za nezákonné trestní stíhání, neboť drtivá většina z nich nedospěje do stádia pravomocného odsouzení, kdy se až následně shledá nevina obžalovaného. Zásah do pracovní sféry byl citelný jednak vzhledem k ukončení pracovního poměru u stavební společnosti, u které pracoval, a jednak mu následně bylo znemožňováno se z pozice OSVČ účastnit např. veřejných zakázek či výběrových řízení, v níž byla jako podmínka účasti (v souladu se zákonem o veřejných zakázkách či pravidly výběrových řízení) vymezena bezúhonnost o zakázku se ucházejícího dodavatele. Žalobce taktéž nesouhlasí s argumentací žalované, že povaha trestné činnosti nepůsobí přílišné společenské odsouzení stíhaného, neboť ve společnosti možná nejsou tak citlivě vnímány útoky na státní majetek či majetek jiných (zejména právnických) osob, avšak jsou velmi citlivě vnímány tzv. rodinné trestněprávní záležitosti, ať již se jedná o násilí mezi rodinnými příslušníky nebo právě zanedbávání péče o děti formou nehrazení výživného. I z tohoto hlediska pravomocné odsouzení zasáhlo velmi intenzivně do sféry žalobce, a to zejména u jeho blízkých, kteří se o odsouzení dozvěděli, neboť si do té doby mohli myslet, že jde pouze o postup na základě nepodložených skutečností, kdežto po pravomocném odsouzení již je dávána (nejen právně, ale i ve vnímání lidí) takovýmto rozhodnutím presumpce správnosti. Žalobce však toto mrzelo také kvůli vnímání u tehdy nezletilé dcery [jméno], neboť vzájemný vztah nebyl nikterak dobrý již před tímto stíháním a zejména odsouzení u ní po nezanedbatelnou dobu mělo negativní vliv na vnímání osoby otce, se kterým nezletilá dcera nežije a otec tak má pouze malou možnost toto nějak rozumně mladému člověku vysvětlit. Dále poukázal na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 4293/18, podle kterého Ústavní soud považuje za žádoucí zvážit při stanovení adekvátní výše odškodnění jednak dobu, která od komparativních rozhodnutí uběhla (i zde jde o komparativní rozhodnutí cca. 10 let staré, kdy jen při zohlednění inflace by se nyní přiznané odškodnění mělo pohybovat o cca 20- 30 % výše) a jednak také to, zda v minulosti přiznaná odškodnění byla opravdu dostatečná. Žalobce proto navrhl, aby odvolací soud rozsudek prvostupňového soudu jako věcné správný potvrdil. 4. Krajský soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v intencích ustanovení § 212 věty prvé o. s. ř. ve výrocích II. a IV. dle ustanovení § 212a odst. 1, 5, 6 o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalované zčásti důvodné je. Výroky I. a III. nabyly samostatně právní moci. 5. Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že dne 26. 2. 2020 žalobce podal proti žalované žalobu o zaplacení částky 45 394 Kč s příslušenstvím představující náhradu škody způsobené mu při výkonu veřejné moci a dále zaplacení částky 120 000 Kč s příslušenstvím jakožto přiměřeného zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Žalobu odůvodnil tak, že usnesením Krajského ředitelství Policie ČR, Územního odboru [obec], Oddělení služby kriminální policie a vyšetřování, ze dne 14. 2. 2017 [číslo jednací] bylo vůči němu zahájeno trestní stíhání pro trestný čin zanedbání povinné výživy podle ustanovení § 196 odst. 1 trestního zákoníku, které skončilo až pravomocným zprošťujícím rozsudkem Okresního soudu v Berouně ze dne 1. 4. 2019 č. j. 1 T 77/2017 - 415. V průběhu trestního řízení se žalobce aktivně hájil, svou vinu popíral a využil zákonné možnosti v rámci svého práva na obhajobu. V souvislosti s tím mu pak vznikl dluh na mimosmluvních nákladech obhajoby v celkové výši 45 394 Kč, jež mu byly vyúčtovány dne 9. 5. 2019 advokátem JUDr. [jméno] [příjmení], Ph.D. Současně pak žalobce v souvislosti se svým trestním stíháním uplatnil též nárok na přiměřené peněžité zadostiučinění ve výši 120 000 Kč za vzniklou nemajetkovou újmu, již dle jeho názoru nelze nahradit jinak, a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Odkázal současně na judikaturu obecných soudů, jež se posuzováním těchto nároků zabývá, přičemž svůj případ porovnal též s údaji zveřejněnými na internetových stránkách žalované, vycházeje z nejbližšího obdobného případu, v němž se rovněž jednalo o nemedializované stíhání za trestný čin proti rodině a dětem (kategorie„ ostatní“), s dopady do profesního, rodinného a osobního života stíhané osoby, jež nebyla příslušníkem bezpečnostního sboru, ani osobou veřejně činnou či známou, bez podílu poškozeného a bez pravomocného odsouzení (k němuž naopak v případě žalobce došlo, což dle jeho přesvědčení zvyšuje jeho nemajetkovou újmu). Vznik nemajetkové újmy pak žalobce s ohledem na povahu trestní věci a délku trestního stíhání spatřoval v dehonestaci svého jména a dobré pověsti v místě svého bydliště i u svých blízkých - rodinných příslušníků i známých, a to zejména po pravomocném odsuzujícím rozsudku, který byl posléze zrušen Nejvyšším soudem, v časové zátěži v souvislosti s vedenými procesními úkony a jednáními a v souvislosti se svou obhajobou, která jej nenapravitelně