21 CO 208/2022-79 — Krajský soud v Praze

1. Okresní soud v Nymburce svým rozsudkem č. 9 C 12/2022 – 55 ze dne 3. 5. 2022 uznal žalovaného povinným vyklidit nemovité věci: pozemek parc. č. St. [anonymizováno], jehož součástí je stavba [adresa] (rodinný dům, v části [územní celek]), zapsaný v katastru nemovitostí vedeném [stát. instituce], [stát. instituce], pro [katastrální uzemí], [územní celek], na listu vlastnictví [číslo] vyklizené je předat žalobkyni, a to do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I.). Žalovanému byla dále uložena povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 16 011 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám právního zástupce žalobkyně (výrok II.). 2. Žalobkyně se svou žalobou domáhala proti žalovanému, aby vyklidil výše uvedené nemovitosti a aby jí je vyklizené předal. Tvrdila, že účastníci byli původně jejich podílovými spoluvlastníky, ale dne [datum] uzavřeli dohodu o zrušení a vypořádání jejich podílového spoluvlastnictví, na základě které se jejich výlučným vlastníkem stala ona. Žalovaný nemovitosti nevyklidil, a to ani přes opakované výzvy ze strany žalobkyně. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby s tím, že dohodu o vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitostem uzavřel ve složité životní situaci. Tvrdil, že se žalobkyní byl domluven tak, že až toto pomine, vrátí se vlastnické vztahy do původní podoby, kdy nemovitosti budou opět v podílovém spoluvlastnictví, a to u každého jednou polovinou. Přestože mu to žalobkyně slíbila, tak svůj slib nesplnila a odmítla i zřídit v jeho prospěch věcné břemeno doživotního užívání. Popíral, že by mu zaplatila částku 100 000 Kč na vypořádání jeho spoluvlastnického podílu a že by nemovitosti užíval proti její vůli. Tvrdil, že při uzavírání dohody o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví jednala žalobkyně lstivě s předem promyšlenými úmysly a on dohodu uzavřel v omylu, vyvolaném žalobkyní. 3. Soud prvního stupně po provedeném řízení, kdy provedl důkaz listinami, tak jak je podrobně uvedeno v odůvodnění napadeného rozsudku, na které odvolací soud pro stručnost odkazuje, dospěl k závěru, že žalovaný užívá předmětné nemovitosti k bydlení od [datum], aniž by měl uzavřenu nájemní nebo jinou smlouvu, která by ho k tomu opravňovala. Pro jejich užívání mu nesvědčí ani odvozené právo bydlení, neboť nejpozději od [datum] není se žalobkyní v družském poměru, nevede s ní společnou domácnost, a nesvědčí mu tedy ani odvozené užívací právo založené na vztahu obdobném vztahu manželskému. Pokud se po něm žalobkyně, jakožto výlučný vlastník nemovitostí, domáhala žalobou na vyklizení nemovitostí, byla její žaloba podána důvodně, neboť v případě nemovitých věcí není možné požadovat jejich vydání. Zdůraznil, že ze strany žalovaného nebylo tvrzeno, že by mu svědčilo nějaké právo nemovitosti užívat. Pokud žalovaný uváděl, že předmětnou dohodu uzavřeli účastníci v roce 2015 tzv. podmíněně a že se žalobkyně měla zavázat polovinu nemovitostí převést později zpět na něho, tak nic takového v dohodě ujednáno nebylo. Tvrzení o možném lstivém jednání žalobkyně při uzavírání dohody a o uvedení žalovaného v omyl, kdy žalovaný pouze bez dalšího citoval zákonné důvody možné neplatnosti právního jednání, a to v pouhé obecné rovině, označil prvostupňový soud za čistě účelová. 4. Konstatoval, že vzhledem k absenci jakýchkoli konkrétních tvrzení, týkajících se neplatnosti dohody, nebyla žalovanému poskytnuta lhůta podle ust. § 118b zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“) pro doplnění důkazních návrhů a předložení listin, neboť nejprve je třeba v řízení tvrdit, tedy uvádět konkrétní skutkové okolnosti podstatné pro rozhodnutí ve věci (nikoli bez dalšího pouze citovat možné zákonné důvody neplatnosti právního jednání), a teprve poté je možné taková konkrétní skutková tvrzení prokazovat. Připomněl, že pro rozhodnutí ve věci nebylo podstatné, zda a případně jakým způsobem žalovaný platil v minulosti opravy nemovitostí nebo přispíval na společnou domácnost vedenou se žalobkyní. 5. Prvostupňový soud ve věci rozhodl s odkazem na ust. § 1040 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“), ust. § 744 o.z. a ust. § 769 o.z., a to s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 3560/2010 ze dne 24. 1. 2012, sp. zn. 22 Cdo 389/99 ze dne 5. 9. 2000 a sp. zn. 22 Cdo 2342/2004 ze dne 27. 10. 2005 O nákladech řízení mezi účastníky bylo rozhodnuto podle ust. § 142 odst. 1 o.s.ř., když jejichž výše byla určena podle ust. § 7 bod 4. vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen„ AT“), ve spojení s ust. § 9 odst. 1 AT, ust. § 13 AT, s odkazem na ust. § 149 odst. 1 o.s.ř. Pariční lhůty byly v obou výrocích stanoveny podle ust. § 160 odst. 1 o.s.ř. 6. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný včas odvolání a předně zdůrazňoval, že od okamžiku podání žaloby si důsledně plnil své procesní povinnosti, kdy všechny rozhodné skutečnosti včas tvrdil, a buď je ihned prokazoval listinnými důkazy, nebo důkazy k prokázání tvrzení včas označil. Konstatoval, že obnovení spoluvlastnictví žalobkyně dlouhodobě odmítala a úmyslně zneužila jeho tísně, když se lstivým a předem promyšleným jednáním zmocnila celé nemovitosti. Odmítal její tvrzení, že by s ní několik let nežil ve společné domácnosti jako druh a družka. Připomínal, že na základě jeho finanční pomoci žalobkyně splácela hypotéční úvěr na nemovitost. Uvedl, že legitimně očekával, že dojde k obnovení jeho vlastnictví k nemovitosti a tak také od roku 2015 jednal. Vyslovil své přesvědčení, že včas tvrdil a prokázal, či k prokázání tvrzení důkazy označil, že žalobkyně jednala lstivě již v době, kdy iniciovala uzavření dohody o vypořádání spoluvlastnictví. Opakovaně zdůrazňoval, že jej uvedla úmyslně v omyl a jeho omylu využila ke zmocnění se celé nemovitosti, když mu navíc ústně slíbila znovuobnovení spoluvlastnictví. Ve svém odvolání tvrdil, že dohoda o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví trpí relativní neplatností, neboť se ze strany žalobkyně jednalo o úmyslné jednání v rozporu s dobrými mravy a na jeho straně o jednání v omylu žalobkyní úmyslně vyvolaného. Soudu prvního stupně vytýkal, že neprovedl jím navržené důkazy a neposkytl mu lhůtu k jejich doplnění a že postupoval zcela formálně. Připomínal, že tvrzení o lstivém jednání žalobkyně a důkazy k jeho prokázání včas označil a navrhl. Navrhl, aby odvolací soud rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvého stupně k dalšímu řízení. 7. Žalobkyně se k odvolání vyjádřila tak, že navrhovala potvrzení napadeného rozsudku soudu prvního stupně jako věcně a právně správného. Konstatovala, že ten ve svém rozsudku dospěl na základě provedených důkazů ke správnému závěru, že žalobkyně je výlučným vlastníkem dotčených nemovitých věcí a žalovaný je, nejméně od [datum], užívá k bydlení bez právního důvodu, neboť mu nesvědčí žádný právní titul k jejich užívání. Předně poukazovala na to, že podílové spoluvlastnictví účastníků k nemovitostem bylo ukončeno po jejich vzájemné dohodě, a to poté, co byl žalovaný stíhán ve věci podezření ze spáchání přečinu krádeže u jeho zaměstnavatele - [právnická osoba] [anonymizováno]. Za tento trestný čin byl nakonec pravomocně odsouzen a tato trestná činnost, o níž žalobkyně neměla povědomí, způsobila zásadní trhlinu v jejím vztahu k žalovanému, neboť je rovněž letitým zaměstnancem uvedené společnosti. Zdůrazňovala, že žalovaný byl vyvázán z úvěrové smlouvy stran nemovitostí a ona sama se stala jediným dlužníkem. Tvrzení žalovaného, že dohodu o vypořádání spoluvlastnictví uzavřel v omylu, označila za nepravdivé, neprokázané a účelové. Přestože nepravdivou, nepodloženou a účelovou námitku relativní neplatnosti dohody o vypořádání podílového spoluvlastnictví vznesl žalovaný až ve svém odvolání, namítla z opatrnosti její promlčení. Žalovaným navržené výslechy svědků označila za nadbytečné a neúčelné, neboť měli vypovídat o účasti žalovaného na údržbě nemovitých věcí, a pokud až v podaném odvolání uvedl, že by měli být vyslechnuti k tvrzené relativní neplatnosti dohody, je toto tvrzení pouze obecné a v rozporu s poučením o koncentraci řízení. Důrazně popírala, že by se žalovaný podílel na splácení úvěru a přispíval na náklady na bydlení s tím, že to ani nesouvisí s předmětem řízen a nesouhlasila ani s tím, že by bez jeho finanční pomoci nebyla schopna úvěr splácet. 8. Krajský soud v Praze jako soud odvolací (ust. § 10 odst. 1 o.s.ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno proti nepravomocnému rozsudku okresního soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (ust. § 204 odst. 1 o.s.ř.), že jde o rozhodnutí, proti kterému je odvolání přípustné (ust. § 201 o.s.ř.), a že žalovaným uplatněné skutečnosti lze podřadit pod dovolené odvolací důvody (ust. § 205 odst. 2 písm. b), c), d), e), f) a g) o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu uvedeném v ust. § 212, věta prvá o.s.ř. a ust. § 212a odst. 1 a 3 o.s.ř., t.j. v projednávané věci, tedy přezkoumal i řízení, které vydání napadeného rozhodnutí předcházelo, přihlížel k vadám řízení, kter