21 CO 227/2022-668 — Krajský soud v Praze

1. Okresní soud v Rakovníku svým rozsudkem č.j. 6 C 60/2021 – 607 ze dne 21. 6. 2022, ve znění doplňujícího usnesení č.j. 6 C 60/2021 – 628 ze dne 27. 7. 2022 rozhodl tak, že výrokem I. nahradil projev vůle žalované uzavřít se žalobci smlouvu o bezúplatném převodu pozemků parc. [číslo] k. ú. [obec], parc. [číslo] v k. ú. [obec] a parc. [číslo] v k. ú. [obec], podle níž nabývá žalobkyně a) podíl o velikosti id. [číslo] [anonymizováno], žalobkyně b) podíl o velikosti id. [číslo] [anonymizováno], žalobkyně c) podíl o velikosti id. [číslo] [anonymizováno], žalobce d) podíl o velikosti id. [číslo] [anonymizováno], žalobce e) podíl o velikosti id. [číslo] [anonymizováno], žalobkyně f) podíl o velikosti id. [číslo] [anonymizováno], žalobkyně g) podíl o velikosti id. [číslo], žalobce h) podíl o velikosti id. [číslo] [anonymizováno], žalobce i) podíl o velikosti id. [číslo] [anonymizováno] a žalobkyně j) podíl o velikosti id. [číslo] [anonymizováno], vše v konkrétním textu, uvedeném v tomto výroku rozsudku. Výrokem II. byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobcům náhradu nákladů řízení ve výši 816 939 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobců. Výrokem III. byla žalovaná dále uznána povinnou nahradit státu náklady řízení, jejichž výše bude stanovena v samostatném usnesení. V něm byla vyčíslena částkou 3 822 Kč s tím, že lhůta pro její zaplacení byla stanovena do tří dnů od právní moci rozsudku na účet soudu prvního stupně. 2. Žalobci se domáhali v konečném znění své žaloby svého nároku s tím, že jsou oprávněnými osobami ve smyslu ust. § 4 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen„ zákon o půdě“) a na základě rozhodnutí [stát. instituce] [anonymizována tři slova] [územní celek] [číslo jednací], ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací] ze dne [datum rozhodnutí] a [číslo jednací] ze dne [datum rozhodnutí], mají nárok na nabytí vlastnického práva k tzv. náhradním pozemkům za jejich pozemky v restituci nevydané, z důvodu existence překážek uvedených v ust. § 11 odst. 1 zákona o půdě. V žalobě poukazovali na chybné ocenění restitučních nároků, z čehož dovozovali její opodstatněnost a na skutečnost, že žalovaná je ve vztahu k uspokojení jejich restitučního nároku liknavá až svévolná. Žalovaná vyjádřila nesouhlas ohledně její liknavosti a svévole a žalobu označila za předčasnou s tím, že žalobci podali žádost o přecenění až dne [datum]. Namítala nesrozumitelnost žaloby s tím, že nebyla jasně vyjádřena hodnota restitučního nároku žalobců a vyjádřila nesouhlas s původním spojením více restitučních nároků žalobců žalobou v jedno řízení s navrhovaným petitem, znějícím na nahrazení projevu vůle žalované ve prospěch spoluvlastnictví žalobců u náhradních pozemků. V závěru řízení učinila nespornou výši restitučního nároku žalobců, pokud jde o částku 2 857 492,48 Kč. Uváděla, že z její strany ve vztahu k náhradním pozemkům nebyly tvrzeny žádné překážky převoditelnosti a nevyplývají ani z obsahu spisu s tím, že jejich hodnota zcela jednoznačně nepřesahuje výše vyčíslený restituční nárok žalobců, takže sporná zůstala pouze otázka liknavosti, případně svévole žalované. 3. Soud prvního stupně po provedeném řízení, kdy provedl důkaz listinami, znaleckým posudkem a výslechem znalce [příjmení] [jméno] [příjmení] tak, jak je podrobně uvedeno v odůvodnění napadeného rozsudku, na které odvolací soud pro stručnost odkazuje, dospěl k závěru, že se žalobci již žádostí ze dne [datum] obrátili na [anonymizována dvě slova] [země] ohledně přecenění nevydaných pozemků, byť k této listině žalovaná sdělila, že nemá informace o tom, že by tuto žádost evidovala. Prvostupňový soud proto odmítl její argumentaci o předčasnosti žaloby. Tato byla důvodná, neboť žalovaná nakonec restituční nárok žalobců, pokud jde o jeho výši, v drtivé většině uznala, a to až v samém závěru řízení před soudem. Stran její liknavosti vzal za prokázané, že restituční nárok žalobců není dosud uspokojen, a to přesto, že se žalobci aktivně zúčastnili veřejných nabídek žalované. V souladu s rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 979/2021 uzavřel, že restituční nárok žalobců nebyl dosud řádně uspokojen, a to zejména z důvodů, že nebyl žalovanou řádně oceněn, přičemž na závěru o liknavosti žalované nic nemění skutečnost, že teprve v závěru daného řízení přistoupila k přecenění drtivé části restitučního nároku žalobců. S ohledem na závěry vyjádřené v rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3039/20 konstatoval, že žalobcům nic nebrání žádat převod náhradních pozemků do podílového spoluvlastnictví, kdy liknavost žalované lze dovodit již ve vztahu jen k některým z žalobců a není tedy podstatné, že menší část restitučního nároku vznikla žalobcům až na základě posledně citovaného rozhodnutí ve výroku tohoto rozsudku z nedávné doby. Zdůraznil, že podstatné pro posouzení nároku žalobců na nahrazení projevu vůle k převodu náhradních pozemků k uspokojení jejich restitučního nároku je naopak to, že jim již od roku 2009 svědčí restituční nárok, který dosud nebyl řádně uspokojen, a to zejména z důvodu chybného ocenění výše tohoto restitučního nároku ze strany žalované. Ohledně liknavosti žalované poukázal na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, citovaných v odst. 7 odůvodnění napadeného rozsudku. Uzavřel, že žalobcům svědčí restituční nárok minimálně ve výši 2 857 492, 48 Kč přičemž hodnota náhradních pozemků podle znaleckého posudku znalce [příjmení] [jméno] [příjmení], činí u pozemku parc. [číslo] v k.ú. [obec] 6 539 Kč, u pozemku parc. [číslo] v k.ú. [obec] 15 694 Kč, u pozemku parc. [číslo] v k.ú. [obec] 138 703 Kč, u pozemků parc. [číslo] v k.ú. [obec] 81 469 Kč, takže celková hodnota náhradních pozemků ve výši 242 405 Kč zjevně nepřesahuje hodnotu jejich restitučního nároku. Stran ocenění pozemků, označených územně plánovací dokumentací jako budoucí rezerva s určením pro plochy bydlení v parkovém prostředí, uvedl, že tyto jsou podle zjištění znalce v současné době využívány jako zemědělské a kdy znalec přesvědčivě vysvětlil, z jakých důvodů tyto pozemky ocenil podle ust. § 14 odst. 3 vyhlášky MF č. 316/1990 v ceně 5,75 Kč za m2. Poukázal na to, že závěry znalce jsou rovněž v souladu se závěry, formulovanými Nejvyšším soudem ČR v jeho rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 4304/2015, podle kterých je vymezení územní rezervy podle ust. § 36 odst. 1 stavebního zákona toliko dočasným opatřením pro případ, že dané území bude prověřeno pro účel zvažovaného záměru s pozitivním výsledkem. Rozhodnuto bylo s odkazem na ust. § 4 odst. 1, ust. § 11 odst. 1 písm. c), ust. § 11a odst. 1 a ust. § 13 zákona o půdě. Prvostupňový soud poukázal v odst. 10 odůvodnění napadeného rozsudku na další konstantní judikaturu Nejvyššího soudu ČR, ze které vyplývá, že osoby, jimiž podle zákona o půdě vznikl nárok na převod náhradních pozemků, se mohou žalobou domáhat, aby byla žalované uložena povinnost uzavřít s nimi smlouvu o převodu konkrétních pozemků, byť jinak právem na výběr pozemku, který má být poskytnut jako náhradní, nadány nejsou, pokud žalovaná neplní svou povinnost udržovat nabídku náhradních pozemků mající takové kvalitativní a kvantitativní parametry, aby při uspokojování restitučních nároků nedocházelo ke zbytečným průtahům a k počínání, které by bylo lze označit jako liknavé, či dokonce svévolné. Uvedl, že uvedený postup v situaci, kdy oprávněná osoba v důsledku nedostatku postupu žalované není s to dosáhnout uspokojení svého nároku na vydání náhradních pozemků podle zákona o půdě, nelze považovat za diskriminační vůči jiným restituentům, jelikož je jím pouze dán průchod soukromoprávnímu principu, podle něhož práva náležejí bdělým. Liknavost ve vztahu k žalobcům spatřoval, kromě výše uvedeného, i v dlouhodobosti rozhodování o vydání či nevydání pozemků. Konstatoval, že liknavý a svévolný přístup žalované spočívá rovněž v tom, že tato neevidovala restituční nárok žalobců ve správné výši, a to ani k jejich žádosti z roku 2009, přičemž drtivou část restitučního nároku přecenila teprve v samotném závěru tohoto řízení. Zdůraznil, že přitom měla dostatek času i informací pro to, aby již s ohledem na uvedenou žádost žalobců evidovala jejich restituční nároky v řádné výši. Uzavřel, že nesprávným oceněním restitučního nároku žalobců ze strany žalované jim bylo de facto znemožněno poskytnutí adekvátní ekvivalentní náhrady za nevydané pozemky a že tito doložili, že se účastnili veřejných nabídek žalované, což však nevedlo k reálnému uspokojení jejich restitučních nároků. O nákladech řízení rozhodl podle ust. § 151 ve spojení s ust. § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“) se zdůrazněním, že důvody pro zastavení části řízení na základě zpětvzetí (t.j. že dotčené pozemky trpí některou z překážek převoditelnosti), vyšly najevo až v rámci soudního řízení. Uzavřel, že žalobcům v uvedeném rozsahu nelze přičítat procesní zavinění na zastavení řízení. Výši nákladů určil podle ust. § 8 odst. 1, ust. § 7 bod 6.