22 CO 131/2022-75 — Krajský soud v Praze

1. Rozsudkem uvedeným v záhlaví uložil soud prvního stupně žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 20 550 ‬ Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 20 550 Kč jdoucím od [datum] do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.). Výrokem II. zamítl žalobu co do úroku z prodlení ve výši 19 692,60 Kč, úroku z prodlení z částky 20 550 Kč od [datum] do [datum] v roční sazbě ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou, zvýšené o sedm procentních bodů, přičemž v každém kalendářním pololetí, v němž trvá prodlení žalované, je výše úroků z prodlení závislá na výši repo sazby stanovené Českou národní bankou a platné pro první den příslušného kalendářního pololetí a úroku z prodlení z částky 20 550 Kč od [datum] do zaplacení v roční sazbě ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou, zvýšené o sedm procentních bodů, přičemž v každém kalendářním pololetí, v němž trvá prodlení žalované, je výše úroků z prodlení závislá na výši repo sazby stanovené Českou národní bankou a platné pro první den příslušného kalendářního pololetí, v rozsahu, v němž tato roční sazba překročí 8,25 % ročně. Výrokem III. uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 131,89 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně. 2. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání, jímž napadla výroky II. a III. rozsudku a v němž uvedla, že nesouhlasí s posouzením okamžiku, ke kterému se žalovaná dostala do prodlení, a od kterého tudíž soud prvního stupně žalobkyni v napadeném rozsudku přiznal nárok na úroky z prodlení z bezdůvodného obohacení. Žalobkyně v žalobě uplatnila nárok na úroky z prodlení ode dne následujícího po uplynutí lhůty k plnění uvedené ve smlouvě. V napadeném rozsudku však byly žalobkyni přiznány úroky z prodlení v zákonné výši až od okamžiku, kdy žalobkyně učinila vůči žalované výzvu k plnění. Žalobkyně má za to, že žalovaná již v době poskytnutí jistiny půjčky věděla, kdy nejpozději chce její právní předchůdkyně tyto poskytnuté peněžní prostředky vrátit. Doba splnění je stanovena počtem a dobou splátek uvedených ve smlouvě o půjčce [číslo]. Dlužná částka (a tedy i celá nezaplacená jistina) měla být zaplacena nejpozději do [datum], což odpovídá ve smlouvě uvedenému počtu 53 týdnů od uzavření smlouvy a poskytnutí peněžních prostředků. I při vyslovení absolutní neplatnosti smlouvy je třeba vždy vycházet ze zásady favor negotii a dávat přednost přístupu, který jinak zachovává v platnosti ostatní části dané smlouvy. Dle názoru žalobkyně lze v projednávané věci uvedené ujednání o době splnění oddělit od zbývajícího obsahu smlouvy. Žalovaná se tak dostala do prodlení s vrácením zbývající části jistiny půjčky již po marném uplynutí doby 53 týdnů, a z toho důvodu po ní žalobkyně požaduje zaplacení úroků z prodlení v zákonné výši z poskytnutých a nevrácených peněžních prostředků (právně posouzených jako bezdůvodného obohacení) ode dne následujícího od [datum]. Navrhla proto, aby odvolací soud přiznal žalobkyni nárok na zákonný úrok z prodlení z bezdůvodného obohacení již ode dne následujícího po skončení doby pro vrácení poskytnutých peněžních prostředků. 3. Žalovaná se k odvolání nevyjádřila. 4. Krajský soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v intencích ustanovení § 212 věty prvé o. s. ř. ve výrocích II. a III. dle ustanovení § 212a odst. 1, 5, 6 o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné. 5. Z obsahu spisu má odvolací soud zjištěno, že žalobkyně se žalobou podanou dne [datum] domáhala po žalované zaplacení částky 20 550 Kč, zákonného úroku z prodlení z této částky v kapitalizované výši 19 692,60 Kč za období od [datum] do [datum] a zákonného úroku z prodlení z této částky jdoucího od [datum] do zaplacení (v roční sazbě dle repo sazby stanovené Českou národní bankou, zvýšené o sedm procentních bodů, přičemž v každém kalendářním pololetí, v němž trvá prodlení žalované, je výše úroků z prodlení závislá na výši repo sazby stanovené Českou národní bankou a platné pro první den příslušného kalendářního pololetí) s odůvodněním, že právní předchůdkyně žalobkyně [právnická osoba] Financial uzavřela s žalovanou dne [datum] smlouvu o půjčce [číslo] na základě které tato společnost žalované poskytla 30 000 Kč v hotovosti při jejím podpisu. Pohledávka z této smlouvy byla dne [datum] postoupena na žalobkyni. Žalovaná na ni do té doby uhradila jen 9 450 Kč. Žalobkyně se proto po žalované domáhala toliko bezdůvodného obohacení, které na straně žalované vzniklo ve výši rozdílu obou částek, tj. 20 550 Kč. Dluh žalované byl podle žalobkyně splatný dne [datum], neboť ze smluvních ujednání bylo žalované známo, že je povinna do tohoto dne celou částku splatit. Od následujícího dne tak žalobkyně požadovala úrok z prodlení v zákonné výši. 6. Žalovaná se ve věci nevyjádřila. 7. V řízení před soudem prvního stupně bylo zjištěno, že žalovaná a společnost [právnická osoba] podepsaly dne [datum] smlouvu o půjčce [číslo] kterou se tato společnost zavázala poskytnout žalované půjčku 30 000 Kč a žalovaná se zavázala ji vrátit a zaplatit souhrnný poplatek v souvislosti s touto půjčkou ve výši 20 880 Kč, vše v 53 týdenních splátkách po 960 Kč s tím, že první splátka je splatná 7. den od uzavření smlouvy. Částku žalovaná přijala v hotovosti při podpisu smlouvy. Ze smlouvy též plyne, že byla sjednána podle zákona č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru. [právnická osoba] následně pohledávku za žalovanou s účinností ke dni [datum] postoupila na žalobkyni, o čemž zaslala dne [datum] žalované oznámení, ve kterém ji vyzvala k zaplacení do 10 dnů od doručení. 8. Na základě takto zjištěného skutkového stavu soud prvního stupně věc po právní stránce posoudil tak, že právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaná uzavřely smlouvu o půjčce podle § 657 a násl. obč. zák. Závazek vznikl tím, že na jejím základě bylo žalované předáno 30 000 Kč v hotovosti, jež byla žalovaná dle smlouvy povinna vrátit postupně v 53 týdenních splátkách. Ve smlouvě byl současně sjednán poplatek ve výši 20 880 Kč, který je třeba z právního hlediska považovat za úrok ve smyslu § 658 odst. 1 obč. zák., neboť jde o úplatu za poskytnutí půjčky žalované. Sjednaný úrok přitom činil při přepočtu na roční sazbu asi 68,28 % ročně z jistiny. Jedná se o výši, která je již na první pohled zcela nepřiměřená, zvláště ve spotřebitelských vztazích. Nelze připustit, aby podnikatelé zneužívali svého silnějšího postavení (plynoucího z odborného zázemí, hospodářské síly, profesionální zkušenosti, lepší znalosti práva či dostupnosti právních služeb) k vynucení v podstatě lichevních úroků. Rovněž při porovnání s úrokovými sazbami, které v době uzavření smlouvy požadovaly banky u úvěrů s podobnými parametry, je zjevná nemravnost sjednaných úroků. Průměrná sazba úroků u úvěrů domácností na spotřebu činila 12,53 % a sjednaná výše je tak více než pětinásobná, což je dle ustálené judikatury (která připouští maximálně dvojnásobnou až trojnásobnou výši) hrubě nemravné. Z těchto důvodů soud prvního stupně ujednání o úrocích podle § 39 obč. zák. posoudil jako neplatné, neboť se příčí dobrým mravům. Soud prvního stupně se dále zabýval oddělitelností ujednání o úrocích od ostatního obsahu smlouvy, tedy otázkou, zda je neplatná jen tato část právního úkonu, anebo smlouva jako celek (§ 41 obč. zák.). V případě smlouvy o půjčce lze ujednání o úrocích (obecně vzato) oddělit od ostatního obsahu smlouvy o půjčce, avšak nesmí tomu bránit okolnosti, za nichž ke smlouvě došlo (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 212/2014). Soud dále podotýká, že podstatnou náležitostí smlouvy o půjčce ve smyslu § 657 obč. zák. není ujednání o úrocích, což znamená, že je-li shledána neplatnost ujednání o úroku ve smlouvě o půjčce, při oddělení tohoto ujednání by půjčka byla bezúročná. Na rozdíl od smlouvy o úvěru podle § 497 obch. zák., se ani neuplatní § 502 odst. 1 obch. zák. stanovící podpůrně výši úroků, nejsou-li sjednány (a tedy ani závěry judikatury k tomuto smluvnímu typu, např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2008, sp. zn. 29 Cdo 4498/2007). V daném případě proto soud prvního stupně dovodil, že poskytnutí bezúročné půjčky neodpovídá vůli účastníků. Právní předchůdkyně žalobkyně byla obchodní společností, která půjčky poskytovala v rámci své podnikatelské činnosti. Úrok (nazvaný jako„ souhrnný poplatek“) jakožto úplata za poskytnutí půjčky byl tedy zdrojem jejího zisku. Jestliže by ve smlouvě nebyl sjednán, nikdy by k jejímu uzavření nepřistoupila. Tato okolnost proto brání oddělitelnosti ujednání o úroku od zbytku obsahu smlouvy o půjčce. Z toho důvodu soud prvního stupně nepřistoupil k aplikaci § 41 obč. zák. a smlouvu shledal neplatnou jako celek. Soud prvního stupně následně zkoumal, zda lze věc posoudit podle ustanovení o bezdůvodném obohacení (§ 451 a násl. obč. zák.), jichž se ostatně sama žalobkyně dovolávala. Právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované částku 30 000 Kč v hotovosti na zá