22 CO 244/2021-92 — Krajský soud v Praze

1. Rozsudkem uvedeným v záhlaví uložil soud prvního stupně žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 11 550 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 11 550 Kč od [datum] do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.). Výrokem II. uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 15 738 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně. 2. Proti tomuto rozsudku podala žalovaná včasné odvolání s odůvodněním, že se neztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně o tom, že řádně nezkoumala úvěruschopnost právního předchůdce žalobkyně. Při posuzování úvěruschopnosti žadatele postupovala v souladu s ustanovením § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, když vycházela z informací a podkladů získaných od právního předchůdce žalobkyně, přičemž prostřednictvím předložení výplatních pásek, nájemní smlouvy, pracovní smlouvy, SIPA atd. tyto informace ověřila. Skutečnost, že toto reálné ověření proběhlo, následně z důvodu důkazní jistoty, zaznamenala žalovaná do smluvní dokumentace. Vzhledem k nízké výši poskytnutého spotřebitelského úvěru žalovaná informace a podklady předložené právním předchůdcem žalobkyně považovala za dostatečné a nepožadovala po právním předchůdci žalobkyně předložení dalších podkladů. Z uvedeného prověření úvěruschopnosti právního předchůdce žalobkyně vyplynul disponibilní zůstatek v měsíční výši 15 950 Kč, který žalovaná vyhodnotila jako dostačující pro poskytnutí předmětného úvěru. Žalovaná má za to, že v dané věci je chybně ztotožňována povinnost soudu ex offo zkoumat, zda úvěrující společnost řádně zkoumala úvěruschopnost příjemce úvěru a absolutní zbavení příjemce úvěru povinnosti tvrzení, potažmo důkazní. Žalovaná nerozporovala povinnost soudu zkoumat prověření úvěruschopnosti z úřední povinnosti i bez odpovídající námitky úvěrovaného, v rámci předmětných sporů je však dle jeho názoru dlouhodobě tato povinnost soudu nezákonně rozšířena tak, že dlužníka jako stranu sporu nestíhá prakticky vůbec žádná povinnost tvrzení a důkazní. V praxi tak dochází k situacím, kdy je ex offo zkoumán postup úvěrující společnosti, následně však už není žádným způsobem zkoumáno, zda v dané věci nedošlo k případu, kdy informace zjištěné úvěrujícím byly zjištěny dostatečně, v celém jejich rozsahu, tj. zda informace zjištěné úvěrujícím odpovídají skutečnosti. V případě, kdy informace zjištěné v rámci procesu prověření úvěruschopnosti odpovídají reálné situaci osoby úvěrované, pak je tato skutečnost sama o sobě důkazem o tom, že byla úvěruschopnost prověřena řádně. Pokud má být naplněn smysl a účel zákonné úpravy, je třeba ke stranám sporu přistupovat spravedlivě a nikoli jednostranně nad rámec ochrany poskytnuté úvěrovanému jako spotřebiteli. Tato ochrana je vyjádřena právě povinností soudu zkoumat prověření úvěruschopnosti z úřední povinnosti, v rámci tohoto zkoumání musí však být dotázán i úvěrovaný na skutečné poměry v rozhodné době tak, aby bylo možné výsledek posuzovacího procesu poměřit právě reálným stavem. Není-li v takovém případě reálný stav zkoumán, dochází k situaci, kdy je úvěrující sankcionován neplatností smluvního vztahu na základě nezjištění skutečnosti, která v reálu vůbec nemusela nastat. Je-li tak úvěrujícímu kladeno k tíži, že nezjistil některé aspekty výdajové stránky úvěrovaného, je třeba tyto konkretizovat. V opačném případě je úvěrující poškozen na svých právech kvůli skutečnosti, která nenastala, je tedy sankcionován za neexistenci negativní skutečnosti. V daném konkrétním případě navíc byla smlouva ze strany právního předchůdce žalobkyně naplněna, úvěr byl splacen a nedostatek úvěruschopnosti tak nebyl naplněn. Soud prvního stupně se v napadeném rozhodnutí nijak nevypořádává se skutečností, že s ohledem na splacení předmětného úvěru nebyl v dané věci nikterak ohrožen zájem na ochraně společnosti před jejím nadměrným zadlužováním, tedy před vznikem případných v budoucnu vzniklých pohledávek. Rozhodnutí ve věci musí zobrazovat daný skutkový stav a nelze jej v žádném případě odůvodnit hypotetickou preventivní funkcí za účelem ochrany dalších věřitelů. V rámci soudního řízení je pak nezbytné zachovat rovnost stran týkající se jejich povinnosti tvrzení a důkazní. Tato podmínka řízení a splnění zásad spravedlivého procesu však v dané věci nebyly naplněny. Soud prvního stupně se omezil pouze na konstatování výčtu listin, které právní předchůdce žalobkyně při sjednání úvěru doložil, nijak však nezkoumal skutečný dopad ne/zjištěných skutečností na práva a oprávněné zájmy stran smlouvy. Závěrem žalovaná namítla nesprávnost posouzení počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty. Navrhla proto, aby byla žaloba zamítnuta. 3. Žalobkyně k odvolání uvedla, že z provedeného dokazování jednoznačně vyplynulo, že žalovaná si při posouzení úvěruschopnosti právního předchůdce žalobkyně nepočínala s odbornou péčí, porušila své povinnosti dle zákona o spotřebitelském úvěru a smlouva o spotřebitelském úvěru je tak absolutně neplatná. Odkázala na rozsudek Krajského soudu v Praze sp. zn. 21 Co 51/2021 a uvedla, že má právo na legitimní očekávání, aby v její věci a ve věci stejné žalované bylo rozhodnuto obdobně. 4. Krajský soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které mu předcházelo, v intencích ustanovení § 212 věty první o. s. ř. v celém rozsahu podle ustanovení § 212a odst. 1, 5, 6 o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalované není důvodné. 5. Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že dne [datum] žalobkyně podala proti žalované žalobu na zaplacení částky 11 550 Kč s úrokem z prodlení od [datum] do zaplacení s odůvodněním, že žalovaná s právním předchůdcem žalobkyně, [jméno] [příjmení], [datum narození] (dále také jen„ právní předchůdce žalobkyně“), uzavřela smlouvu [číslo] o poskytnutí finančních prostředků ve výši 15 000 Kč. Žalovaná nesplnila povinnost řádného zkoumání úvěruschopnosti právního předchůdce žalobkyně, který na předmětnou smlouvu zaplatil žalované celkem částku 26 550 Kč. Žalovaná částka je tak bezdůvodným obohacením žalované s ohledem na neplatnost smlouvy o úvěru [číslo]. Dále namítala rozpor s dobrými mravy v části sjednaného úroku ve smlouvě o úvěru. Právní předchůdce žalobkyně postoupil svoji pohledávku za žalovanou na žalobkyni smlouvou ze dne [datum]. Žalované byla tato skutečnost sdělena současně s předžalobní výzvou ze dne [datum]. 6. Žalovaná navrhla žalobu zamítnout s odůvodněním, že sjednaný úrok ve smlouvě o úvěru činil částku 5 250 Kč, což představuje cca 35 % ze zapůjčené částky v absolutní hodnotě bez zohlednění času. Úvěruschopnost právního předchůdce žalobkyně zkoumala řádně, kdy veškerý postup při posuzování byl zaznamenán ve smluvní dokumentaci a tato skutečnost byla potvrzena žadatelem i zástupcem žalované v protokolu či evidenční kartě, jenž byl vypracován jakožto důkaz reálného posouzení úvěruschopnosti. Vycházela z podkladů získaných od právního předchůdce žalobkyně, tj. výplatních pásek, nájemní smlouvy, pracovní smlouvy, SIPA atd. Reálné ověření pak bylo zaznamenáno ve smluvní dokumentaci. Výši příjmů i výdajů a strukturu jejich zdrojů na základě těchto předložených dokladů ověřila. Právní předchůdce žalobkyně byl v předmětné době svobodný, s dosaženým základním vzděláním, bydlel v nájmu, nebyl vlastníkem nemovitosti, vlastnil motorové vozidlo, zaměstnán u [právnická osoba] a.s. v plném pracovním úvazku s čistou měsíční mzdou 27 000 Kč Měsíční náklady na nájemné a inkaso činily částku 10 000 Kč, měsíční výdaje na úvěr poskytnutý žalovanou činily 2 000 Kč, další výdaje domácnosti (potraviny, drogerie, ošacení) činily měsíčně částku 5 500 Kč, výdaje na jiné úvěry částku 1 800 Kč (Českomoravská stavební spořitelna). Disponibilní částka tak činila 7 700 Kč. Sjednaná splátka (v součtu 4 týdenních splátek ve výši 1 770 Kč) představuje pouze cca 23 % disponibilní měsíční částky domácnosti (vůči celkovému příjmu pouze cca 6,5 % příjmu). Žalovaná dále uvedla, že námitku relativní neplatnosti smlouvy o úvěru může vznést dlužník v souladu s § 87 odst. 1 zák. o spotřebitelském úvěru, kdy ji mohl uplatnit do tří let ode dne uzavření smlouvy, a nemůže ji uplatnit v případě, že sám uvedl nepravdivé údaje při uzavírání smlouvy. Žalovaná dále vznesla námitku promlčení, neboť na předmětnou smlouvu obdržela poslední platbu dne [datum] ve výši 12 847 Kč, kdy promlčecí lhůta vůči případnému nároku uplynula dne [datum], přitom návrh na vydání elektronického platebního rozkazu byl podán až dne [datum]. Žalovaná podala na právního předchůdce žalobkyně trestní oznámení pro podezření ze spáchání trestného činu podvodu podle § 209 trestního zákoníku nebo trestného činu úvěrového podvodu podle § 211 trestního zákoníku. 7. Žalobkyně vzala žalobu co do úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 11 550 Kč od [datum] do [datum] zpět, soud prvního stupně proto usnesením ze dne 23. 8. 2021 č. j. 13 C 133/2021 - 64 řízení v této části podle § 96 odst. 2, 4 o. s. ř. zastavil. 8. V