24 CO 182/2022-379 — Krajský soud v Praze

1. Shora označeným rozsudkem soud prvního stupně výrokem I. zřídil v rozsahu, určeném geometrickým plánem [číslo] zpracovaným a úředně ověřeným [anonymizováno] [jméno] [příjmení] dne [datum], pod [číslo] který je nedílnou součástí rozsudku, služebnost, a to právo nezbytné cesty, spočívající v průjezdu a průchodu přes pozemek parc. [číslo] v k. ú. [obec] u [obec], obec Loukov, okres [okres], který je zapsán na [list vlastnictví] v KN u KÚ pro [územní celek], KP [okres], ve prospěch nemovitostí, zapsaných na [list vlastnictví] v KN u KÚ pro [územní celek], KP [okres], v k. ú. [obec] u [obec], [územní celek], okres [okres], konkrétně uvedených v tomto výroku I. rozsudku. Výrokem II. tohoto rozsudku pak stanovil, že výrokem I. rozsudku zřízená služebnost nezbytné cesty se poskytuje za jednorázovou úplatu ve výši 158 287,50 Kč, kterou je žalobce povinen zaplatit žalovanému ve lhůtě 15 dnů od právní moci rozsudku. Výrokem III. tohoto rozsudku pak dále zamítl návrh žalovaného na poskytnutí mu jistoty žalobcem ve výši 5 000 000 Kč. Výrokem IV. tohoto rozsudku dále pak rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a konečně výrokem V. rozsudku uložil žalovanému povinnost zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Mladé Boleslavi - plnou náhradu nákladů řízení ve výši, která bude stanovena samostatným usnesením, ve lhůtě 15 dnů od právní moci samostatného usnesení (samostatným usnesením pak soud prvního stupně již i stanovil výši nákladů řízení státu částkou 37 239 Kč, jíž má zaplatit žalovaný, jak mu bylo již dříve uloženo výrokem V. rozsudku). 2. K důvodům tohoto svého rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že výsledky v řízení provedeného dokazování přinesly to zjištění, že žalobce využívá své nemovitosti (ucelený průmyslový areál) k podnikatelské činnosti, spočívající v autodopravě, k těmto svým nemovitostem nemá jiný přístup, než cestou, nacházející se reálně na pozemku parc. [číslo] ve vlastnictví dnes žalovaného (na pozemky ve vlastnictví žalobce sice navazují pozemky ve vlastnictví [územní celek], jedná se však o pole a remízky, na nichž žádná reálná cesta neexistuje). Žalobce, ale i jeho právní předchůdci (dřívější majitelé průmyslového areálu, který je nyní ve vlastnictví žalobce), je pak jedinou osobou (jde o omezený okruh osob, jde-li o majitele, zaměstnance, dodavatele, odběratele), využívající reálně stávající cestu na pozemku žalovaného k přístupu ke svým nemovitostem, a to podle vyjádření [územní celek] všichni již po velmi dlouhou dobu (180 let), přičemž je tato cesta stále vedena v evidence majetku obce. Je tedy splněna v dané věci ta zákonná premisa, že nemovitosti žalobce nelze řádně užívat proto, že nejsou v případě znemožnění užívání stávající historické cesty na pozemku žalovaného nikterak napojeny na jinou veřejnou cestou, přitom tento stav nenastal v důsledku hrubé nedbalosti či dokonce úmyslného zavinění žalobce, neboť cesta byla historicky užívána jeho právními předchůdci, žalobce v době nabytí majetku v rámci privatizace, ale ani později, neměl žádný důvod k tomu se domnívat, že je ve vlastnictví jiného subjektu, než [územní celek], která navíc tuto cestu svým nákladem dosud udržuje, je dost dobře možné, že v rámci restituce pozemek, na němž vede historická cesta, získali vlastníci, kteří jej dále převedli žalovanému, až poté, co do svého vlastnictví průmyslový areál získal žalobce. Žalovaný přistoupil ke koupi pozemku, k němuž je žádáno žalobcem zřízení nezbytné cesty v podobě služebnosti, až poté, co se nedohodl s žalobcem na koupi nemovitostí žalobce, ani akcií žalobce. Je přitom neobvyklé koupit si pozemek, na němž je historická cesta, vedoucí pouze k průmyslovému areálu ve vlastnictví jiného subjektu, který tak nelze využít jiným způsobem, než právě k dopravě do tohoto areálu. Žalovaný přitom nevlastní žádný z pozemků, přiléhajících v daném místě k jím zakoupenému pozemku, na němž se nachází historická cesta, svůj důvod koupě pozemku, na němž se nachází historická cesta, soudu relevantně nesdělil. Lze se tak tedy domnívat, že pro koupi pozemku, na němž vede historická cesta, neexistuje pro žalovaného žádný reálný ekonomický důvod, resp. o tomto lze čistě jen spekulovat. Při koupi tohoto pozemku žalovaným si žalovaný byl (musel být) vědom toho, že kupuje pozemek, na němž je historická cesta, vedoucí do areálu jiného subjektu (žalobce), přičemž se jedná o jedinou přístupovou cestu do tohoto areálu, jakož i toho, v jakém stavu cesta je a kdo ji užívá a jakým způsobem. O tomto nakonec svědčí i to, jaký soukromoprávní titul si zřídili smluvně s žalovaným k užívání pozemku s cestou právní předchůdci žalovaného v souvislosti s uzavřením kupní smlouvy s žalovaným. Proto zřízením nezbytné cesty v podobě služebnosti, spočívající v možnosti volného průchodu a průjezdu po projednávaném pozemku žalovaného, na němž se již reálně cesta nachází, včetně průjezdu nákladních automobilů, rozhodnutím soudu k požadavku žalobce, tak ve své podstatě jen dojde k právní legalizaci stávajícího stavu, který byl žalovanému znám již v době koupě pozemku, proto nemůže dojít k žádné újmě na vlastnických právech žalovaného k tomuto pozemku, kupoval-li tento pozemek právě s vědomím toho, že je zde historická cesta, za cenu, která tomuto stavu i odpovídá. Veřejný zájem na zachování stávajícího průjezdu do areálu je dán s ohledem na vyjádření [územní celek], která v územním plánu obce počítá s podnikatelským využitím areálu žalobce i do budoucna. Zřízení nezbytné cesty v podobě služebnosti je tedy nejen v soukromém zájmu žalobce, ale i v zájmu veřejném. Žádné překážky pro zřízení služebnosti, spočívající v právu průjezdu a průchodu, včetně průjezdu nákladních vozidel, na pozemku žalovaného tak nejsou shledávány. V souvislosti se zásadou, že vlastník tzv. služebného pozemku má být služebností co možná nejméně obtěžován a také i tou zásadou, že soud může nezbytnou cestu povolit v rozsahu, který odpovídá potřebě vlastníka nemovité věci řádně ji užívat s náklady co možná nejmenšími, vyvstala v daném řízení ta otázka, zda tuto služebnost zřídit v tzv. kratší, či tzv. delší variantě (viz geometrické plány [anonymizováno] [příjmení]), s ohledem na námitky žalovaného. V té situaci, kdy žalovaný žádné nemovitosti v okolí svého pozemku s cestou nemá, zakoupil pozemek s plným vědomím jeho dosavadního využití pro přístup k areálu žalobce, pak nelze stanovit to, čím by žalovaný využitím cesty v dosavadním rozsahu měl být obtěžován. Zřízení nezbytné cesty v tzv. kratší variantě by tedy naopak představovalo pro žalobce další zbytné a zřejmě i poměrně vysoké náklady na zajištění projektové dokumentace a následného provedení stavební úpravy svého pozemku neznámého rozsahu za účelem zřízení nového vjezdu do svého areálu. Za této situace tak při provedeném porovnání intenzity zásahu do práv žalovaného, jako vlastníka služebného pozemku, zřízením tzv. delší varianty nezbytné cesty v podobě služebnosti cesty, a naopak zásahu do práv žalobce, jako vlastníka nemovitostí panujících při zřízení tzv. kratší varianty nezbytné cesty v podobě služebnosti, vyplývá ten závěr, že žalovaný fakticky zřízením nezbytné cesty v podobě služebnosti v tzv. delší, tedy ve své podstatě stávající, variantě, nebude nikterak poškozen na svých právech, naopak žalobce by zřízením nezbytné cesty v podobě služebnosti v tzv. kratší variantě byl na svých právech významně dotčen vynaložením zbytných a zcela jistě velmi vysokých nákladů na zřízení nového vjezdu do svého areálu. Proto se jeví být neekonomickým zřízení nezbytné cesty v podobě služebnosti v tzv. kratší variantě cesty, jež by byla spojena s těmito zbytečnými náklady a ve své podstatě by se jednalo o variantu šikanózní v té situaci, kdy žalovaný sám cestu nevyužívá a na svých právech zřízením tzv. delší varianty služebnosti nebude nijak poškozen. Žalobce nemohl právo nezbytné cesty vydržet za té situace, kdy se po celou dobu svého užívání cesty, byť po dobu delší než 10 let, domníval, že se jedná o cestu obecní, veřejně užívanou. Jde-li pak o výši úplaty za zřízení služebnosti, vzal v úvahu zatížení nemovitosti, četnost a způsob užívání, neomezenou dobu trvání užívání, rozsah a rušení žalovaného, jakož i hodnotu právní vady, snižující cenu nemovitosti. V té situaci, kdy zjistil, že reálně neexistuje trh s nemovitostmi podobného druhu, nelze než výši úplaty stanovit podle úvahy soudu (§ 136 občanského soudního řádu, dále jen o. s. ř.), protože výši nároku lze zjistit jen s nepoměrnými obtížemi, resp. ji nelze zjistit vůbec, jak vyplývá ze závěrů do tohoto řízení podaných znalci 2 znaleckých posudků. Pro svou úvahu vzal za obvyklou cenu zatížené nemovitosti matematický průměr mezi cenou za m2 tohoto pozemku, za kterou žalovaný pozemek koupil, a cenou za m2, určenou znalcem [příjmení] [příjmení], což je částka 469 Kč/m2. Při úvaze o 5 % nájemném z této ceny a 50% zatížení činí výše úplaty za zřízení nezbytné cesty v podobě služebnosti 117,25 Kč/m2, což v tzv. delší variantě rozsahu nezbytné cesty v podobě s