25 CO 154/2022-302 — Krajský soud v Praze

1. Rozsudkem ze dne 26. 4. 2022, č. j. 19 C 294/2021-223, rozhodl Okresní soud v Kolíně (dále jen„ soud prvního stupně“) výrokem I., že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 407 705 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % p. a. z částky 407 705 Kč od [datum] do zaplacení do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Výrokem II. byla žaloba zamítnuta, pokud se žalobkyně vůči žalovanému domáhala zaplacení 58 277 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % p. a. z částky 54 880 Kč od [datum] do [datum] a z částky 58 277 Kč od [datum] do zaplacení. Dále bylo rozhodnuto, že žalovaný a vedlejší účastnice na straně žalovaného jsou povinni společně a nerozdílně nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 64 888 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně žalobkyně (výrok III.) a že žalovaný a vedlejší účastnice na straně žalovaného jsou společně a nerozdílně povinni zaplatit státu soudní poplatek ve výši 4 077 Kč na účet Okresního soudu v Kolíně, [anonymizováno] [číslo], [variabilní symbol], a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok IV.). Předmětem řízení byl nárok žalobkyně na náhradu škody na zdraví, a to v podobě ztráty na výdělku po dobu pracovní neschopnosti za období od [datum] do [datum] a po skončení pracovní neschopnosti za období od 27. 6. do [datum]. Soud prvního stupně uzavřel, že nárok žalobkyně na náhradu škody je důvodný co do základu, když věc právně kvalifikoval dle ust. § 2894 a následující zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014 (dále jen„ o. z.“). Pokud jde o výši nároku, posoudil jej důvodným v rozsahu přiznané částky, a to za použití ust. § 2962 a § 2963 o. z. v spojení s § 352, § 353 odst. 1, § 354 odst. 1,2, § 355 odst. 1,2, a § 356 odst. 1,2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, v platném znění (dále jen„ zákoník práce“). 2. Proti výroku II. tohoto rozsudku (výroky III. a IV. jsou výroky závislé –„ pozn. odvolacího soudu“) podala žalobkyně včasné odvolání. V něm uvedla, že souhlasí se závěry soudu prvního stupně ohledně příčinné souvislosti mezi úrazem žalobkyně, jednáním žalovaného a zdravotními následky žalobkyně, které vznikly v důsledku jednání žalovaného. Nesouhlasí však s výpočtem ztráty na výdělku tak, jak jej provedl soud prvního stupně. Není jí známo, z jakého důvodu soud prvního stupně používá průměr z roku 2019, který převzal z výdělku paní [příjmení] (zaměstnankyně zaměstnavatele žalobkyně) z druhého kvartálu. Navíc nesprávně spočítal odpracované hodiny, a proto mu vyšel průměrný výdělek nižší. Dále nezahrnul do průměrného výdělku ostatní příplatkové složky. Do odpracovaných hodin započetl i tři dny dovolené, ale náhradu za dny dovolené do vyplacené částky již nepromítl. Proto je výpočet hodinového průměru soudu prvního stupně tak nízký. Do mzdy se zahrnují všechny složky hrubé mzdy, ty se podělí odpracovanými hodinami. S ohledem na uvedené je žalobkyně přesvědčena, že její výpočet ztráty na výdělku (jež v tabulce učinila součástí svého odvolání) je správný, neboť při něm vycházela z popsaného postupu soudu prvního stupně. Pouze jej doplnila o částky, které soud prvního stupně nevzal v úvahu. Celkem tak náhrada za ztrátu na výdělku činí za rok 2019 a 2020 částku 521 428 Kč. Žalobkyně navrhla, aby odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě plně vyhoví a přizná jí náhradu nákladů řízení, případně aby jej zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (k doplnění dokazování). 3. Vedlejší účastnice na straně žalovaného podala včasné odvolání proti výrokům I., III. a IV. tohoto rozsudku, a to za souhlasu žalovaného. Uvedla, že pokud se po vzniku nároku na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti podle § 2963 o. z. poškozený stane práce schopným, pak se již nadále jedná o náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, přičemž namísto dosahovaného výdělku se zohlední náhrada mzdy od zaměstnavatele a od 15. dne pracovní neschopnosti nemocenské dávky. Pokud jde o období od [datum] do [datum], soud prvního stupně jej posoudil dle § 2962 o. z., správně však měl postupovat dle § 2963 o. z. V případě ztráty na výdělku od [datum] se tak jedná o stejný nárok, který je projednáván v řízení u soudu prvního stupně pod sp. zn. 10 C 94/2020 (zde se žalobkyně domáhá doplatku náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za období od 1. 5. do [datum]), nikoliv o nově vzniklý nárok, neboť v mezidobí nedošlo k žádné změně osobních poměrů žalobkyně, která by měla za následek zánik předchozího nároku. Soud prvního stupně měl žalobkyni vyzvat k odstranění nejasností v právní kvalifikaci uplatněných nároků. Nad rámec uvedeného vedlejší účastnice k nároku od [datum] do [datum] namítla nesprávnost výpočtu soudem prvního stupně. Pokud se v případě paní [příjmení] mělo jednat o pracovnici, která dle soudu prvního stupně vykonávala stejnou práci, kterou měla vykonávat žalobkyně, jak je tedy možné, že její výdělek dosažený za čtvrtletí činil celkem 69 663, což by orientačně odpovídalo měsíčnímu výdělku 23 221 Kč, nikoliv následně soudem prvního stupně přepočítaných 39 723 Kč. Pokud pak soud prvního stupně následně při výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za období od 1. 7. do [datum] od výše uvedeného výchozího pravděpodobného výdělku odečítá pravděpodobný průměrný výdělek žalobkyně za dané čtvrtletí, pobírané dávky důchodového zabezpečení a náhradu za ztrátu na výdělku vyplacenou vedlejším účastníkem, postupuje v rozporu s § 2963 o. z. Ve smyslu tohoto ustanovení je výdělkem dosahovaným poškozeným po skončení pracovní neschopnosti myšlen reálný či pravděpodobný výdělek na vhodné pracovní pozici, nikoliv průměrný výdělek dle mzdového výměru, který neodráží ani reálné výdělky skládající se z celé řady mzdových položek včetně nenárokových (osobní příplatek, mimořádné odměny). Vedlejší účastnice se neztotožňuje s posouzením výše výdělku po skončení pracovní neschopnosti. Je třeba poznamenat, že se v případě žalobkyně jedná o pomocnou kancelářskou práci, která je navíc vykonávána na zkrácený pracovní úvazek. Nebylo prokázáno, že by tento druh práce (navíc na zkrácený výdělek) a s ním spojená výše dosahovaného výdělku, odpovídal poklesu pracovní schopnosti žalobkyně jako poživatelky invalidního důchodu pro invaliditu I. stupně. Vedlejší účastnice tak setrvává na správnosti svého výpočtu dle § 2963 o. z. Navrhla, aby odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se žaloba zamítá a žalobkyně je povinna zaplatit ji náhradu nákladů řízení. 4. Vedlejší účastnice na straně žalovaného k odvolání žalobkyně uvedla, že náhrada za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti dle § 2962 odst. 1 o. z. a náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti dle § 2963 odst. 1 o. z. jsou samostatnými nároky na náhradu újmy na zdraví s tím, že pokud se po vzniku nároku dle § 2963 o. z. poškozený stane práce neschopným, jedná se již nadále o náhradu dle § 2963 o. z., přičemž namísto dosahovaného výdělku se v případě pracovní neschopnosti související s odškodňovanou újmou na zdraví zohlední náhrada mzdy od zaměstnavatele a od 15. dne pracovní neschopnosti nemocenské dávky. Dále pak zopakoval argumentaci jako ve svém odvolání s tím, že v případě pravděpodobného výdělku jde o konstrukci výdělku, kterého by poškozený dosáhl na pracovní pozici, kterou by vykonával, nebýt újmy na zdraví, a nelze jej použít na stanovení jiného výchozího výdělku, neodpovídajícího reálnému průměrnému příjmu pro danou pracovní pozici. Žalobkyně od výchozího výdělku odečítá již pouze invalidní důchod pro invalidu I. stupně, což odporuje podstatě invalidity I. stupně. U těchto osob se s ohledem na byť omezenou, ale v převážné míře zachovanou pracovní schopnost, výdělečná činnost předpokládá. Uvedené dokládá i to, že invalidita I. stupně není překážkou pro zaevidování takovéto osoby do evidence uchazečů o zaměstnání. V opačném případě by došlo k nesprávnému směšování invalidity I. stupně a jejích důsledků s invaliditou III. stupně, kde se výdělečná činnost nepředpokládá. Při výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti je tak nezbytné zohledňovat výdělek po úrazu, ať již ve formě skutečně dosahovaných výdělků, či výdělků fiktivních. Nedosahování výdělku žalobkyní nemůže jít k tíži žalovaného za situace, kdy žalobkyně nevyužila zachovanou pracovní schopnost k dosažení výdělku ze závislé činnosti či příjmu ze samostatné výdělečné činnosti. Žalobkyně pak specifikuje svůj nárok na náhradu za ztrátu na výdělku vždy souhrnně za kalendářní čtvrtletí, ačkoliv se tato náhrada počítá zásadně za kalendářní měsíc. Rovněž nelze souhlasit s postupem výpočtu žalobkyně, kdy se v jednotlivých kalendářních čtvrtletích výchozí hodinový výdělek mění, což odporuje běžnému způsobu výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku. 5. Žalobkyně k odvolání vedlejší účastnice odkázala na znění § 2963 o. z. a na komentářovou literaturu k uvedenému ustanovení, dle které jde ve své podstatě o náhradu spec