27 CO 229/2022-104 — Krajský soud v Praze

1. Rozsudkem Okresního soudu v Rakovníku č.j. 9 C 20/2022-81 ze dne 25.7.2022 (dále též jen„ rozsudek soudu prvního stupně“) byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobkyně domáhala určení, že je vlastníkem pozemku parc. [číslo] v k.ú. [obec] u [anonymizováno] (výrok I., dále též jen„ předmětný pozemek).“ Dále soud prvního stupně rozhodl, že žalobkyně je povinna uhradit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 1 919 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II.). 2. Soud prvního stupně zjistil, že žalobkyně a její manžel [jméno] [příjmení] uzavřeli jako kupující kupní smlouvu ze dne [datum], jejíž předmětem byly (ve vztahu k předmětnému pozemku) sousední nemovitosti – pozemek parc. č. st. 9/2 a 9/1, dům [adresa] na p. č. st. 9/1 a [adresa] na p. č. st. 9/2 pro [územní celek] a k.ú. [obec] u [anonymizováno]. Následně byla dne [datum] mezi žalobkyní a jejím manželem uzavřena notářským zápisem smlouva o zúžení společného jmění manželů (dále též jen„ SJM“) s tím, že specifikované nemovitosti i bytová jednotka [číslo] se spoluvlastnickým podílem na společných částech domu a pozemku bude nadále ve výlučném vlastnictví žalobkyně, která je také jako výlučný vlastník zapsána v katastru nemovitostí. Pro věci nabyté až později (v budoucnu) k zúžení SJM nedošlo. Manžel žalobkyně [jméno] [příjmení] pak zemřel dne [datum]. Na tomto základě soud prvního stupně uzavřel, že se žalobkyně domáhá určení„ do minulosti,“ přičemž odvozuje vydržení vlastnického práva od kupní smlouvy z roku 1998 týkající se pozemků parc. č. st. 9/1 a 9/2 se stavbami, která byla uzavřena žalobkyní a jejím manželem. Dovodil, že tu je„ nedostatek naléhavého právního zájmu“ na požadovaném určení a žalobu zamítl,„ aniž by se dále zabýval samotnou podstatou tvrzeného vydržení vlastnického práva.“ Odkázal na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 31/2009 s tím, že podle provedeného zúžení SJM nebylo ujednáno, že výlučnou vlastnicí všech nemovitostí, které budou (v budoucnu) pořízeny za trvání manželství, bude žalobkyně. Proto„ přichází v úvahu vydržení věci jen do společného jmění manželů, byť zaniklého a dosud v této části nevypořádaného.“ O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o.s.ř. 3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala včasné odvolání pouze žalobkyně (dále též jen„ odvolatelka“), a to v celém rozsahu. Uvedla, že v žalobě a jejích doplněních toliko vysvětluje, na podkladě jakých skutečností (událostí nastalých v minulosti) dospívá k závěru, že je (v současnosti) vlastníkem sporného pozemku, a není tedy pravdou, že se domáhá určení vlastnictví do minulosti. Žalobkyně jasně žádá určení toho, že je (nyní) vlastníkem sporného pozemku. Žalobkyně nezná přesné okolnosti, za nichž k připlocení předmětného (sporného) pozemku parc. [číslo] došlo, ani kdy přesně se tak stalo, takže netvrdí, že její právní předchůdci vydrželi tu část země, která odpovídá tomuto pozemku, neboť nezná okolnosti, za nichž se držby chopili. Tvrdí, že to, co je nyní evidováno v katastru nemovitostí jako pozemek parc [číslo] převzala spolu se svým manželem jako součást předmětu koupě dle kupní smlouvy uzavřené [datum]. Byli přesvědčeni, že jim ta část země odpovídající předmětnému pozemku patří a jako ke svému vlastnictví se k ní chovali. Tehdy se založila dobrá víra stran vlastnictví předmětu sporu. Dále zopakovala okolnosti věci, tedy zúžení SJM a úmrtí manžela v roce 2001. Podle přesvědčení žalobkyně skutková tvrzení v žalobě a jejích doplněních zcela vylučují závěry, které soud prvního stupně učinil. Vydržení do SJM nepřichází do úvahy, neboť žalobkyně jednoznačně uvedla, že nezná okolnosti, za nichž se držby chopili jejich právní předchůdci a netvrdí, že by tito pozemek mohli vydržet. Nepřichází tak do úvahy ani otázka započtení vydržecí doby předchůdců manželů [příjmení], ale vydržecí dobu je třeba počítat až od nabytí (či domnělého nabytí) sporné části země [anonymizováno]. Protože však k zúžení SJM došlo v roce 2001 a protože manžel žalobkyně zemřel v říjnu 2001, nemohlo dojít k vydržení ve prospěch společného jmění, neboť neuplynula dostatečně dlouhá doba (ale toliko doba 3 let). Žalovat na určení, že ke dni úmrtí pana [příjmení] byl předmět sporu součástí SJM, je tudíž vyloučeno. Byla to žalobkyně sama, kdo byl od července 2001 (na základě smlouvy o zúžení SJM) dobrověrným držitelem části země, která odpovídá předmětnému pozemku. Žalobkyně si totiž myslela, že tuto část země získala jakožto část pozemků parc.č. st. 9/1 a 9/2 v k.ú. [obec] u [anonymizováno]. K zániku manželství došlo [datum] (smrtí pana [příjmení]), nejpozději tehdy by tedy nutně započala běžet vydržecí doba ve prospěch žalobkyně samé (přesvědčené o tom, že jako nabyvateli všech nemovitostí manželů v k.ú. [obec] u [anonymizováno] dle smlouvy o zúžení SJM jí patří i to, co je připlocené). Proto navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání. 4. Žalobkyně ve svém vyjádření s odvoláním žalované nesouhlasila. Uvedla, že rozsudek považuje za věcně správný po skutkové i právní stránce. Proto navrhla potvrzení rozsudku soudu prvního stupně. 5. Krajský soud v Praze jako soud odvolací po zjištění, že odvolání je přípustné, bylo podáno oprávněnou osobou, včas a obsahuje zákonem předvídané náležitosti, přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, podle § 212, § 212a odst. 1, 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“), a dospěl k závěru, že odvolání je opodstatněné. 6. Z obsahu spisu se podává, že právní posouzení provedené soudem prvního stupně na základě dosud zjištěných okolností věci (o nichž není mezi účastníky spor) nemůže hned z několika důvodů obstát, nicméně skutkový stav rozhodný pro správné právní posouzení věci dosud nebyl provedeným dokazováním objasněn, neboť soud prvního stupně, jak sám uvedl, se vůbec„ nezabýval samotnou podstatou tvrzeného vydržení vlastnického práva,“ ačkoli tak učinit měl, jak bude dále rozvedeno. Jde tedy o situaci předvídanou v § 213 odst. 4 o.s.ř. ve spojení s § 219a odst. 2 o.s.ř., neboť k rozhodným skutečnostem nebylo provedeno žádné nebo zcela nedostatečné dokazování. Proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil, aniž by rozsáhlé dokazování doplnil. 7. V první řadě je třeba uvést, že není pravdou, že by se žalobkyně domáhala určení svého práva„ do minulosti,“ např. k nějakému historickému datu. Žalobkyně se zcela jasně domáhá určení svého práva, které jí má svědčit nyní, k tomu směřují nejen všechna žalobní tvrzení (i o okolnostech nastalých v minulosti), ale i žalobní petit, jak zcela pregnantně popsala žalobkyně v odvolání. K tomu není co dodat. Není zde ani žádná neurčitost či rozpor mezi žalobním žádáním a skutkovými tvrzeními. Jde o klasickou žalobu, na jejímž základě má podle představ žalobkyně dojít ke změně stavu zápisu vlastnického práva v katastru nemovitostí k předmětnému (údajně vydrženému, připlocenému) pozemku. 8. Není také pravdou, že tu není naléhavý právní zájem na požadovaném určení nebo že nesvědčí žalobkyni. 9. Základní předpoklady úspěšnosti žaloby o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není (určovací žaloby), jsou dva. První podmínkou je, že na požadovaném určení (na tom co má být určeno) je naléhavý právní zájem (viz § 80 o.s.ř.). Druhou podmínkou je, že účastníci řízení mají věcnou legitimaci (aktivní a pasivní). Jde o dva rozdílné, byť související, předpoklady. Zatímco naléhavý právní zájem je spíše obecnou (objektivní) kategorií, věcná legitimace je ryze individuální (subjektivní) kategorií. 10. Naléhavý právní zájem je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo (žalobce) nebo kde by se bez tohoto určení (jeho) právní postavení stalo nejistým, resp. se daným určením vytvoří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu. Ustálená soudní praxe je jednotná v tom, že odlišný stav zápisu v katastru nemovitostí zakládá naléhavý právní zájem na určení jiného (faktického) právního stavu (vlastnictví nemovitostí). Na základě uvedeného určení pak lze provést změnu zápisu v katastru nemovitostí. 11. Věcná legitimace pak spočívá v tom, zda to je právě žalobce, kdo je oprávněn se uvedeného určení podle hmotného práva domáhat (aktivní legitimace), a zda to je právě žalovaný, proti komu takové právo žalobce má (pasivní legitimace). Jinými slovy se i oprávněná osoba může domáhat nesprávného určení (na kterém není naléhavý právní zájem) nebo se správného určení (na kterém je naléhavý právní zájem) může domáhat nesprávná osoba. Nesprávného určení se samozřejmě může domáhat i nesprávná osoba. Ve všech uvedených případech je třeba určovací žalobu zamítnout, aniž by se soud zabývat jejími věcnými důvody. O takovou situaci zde ale nejde. 12. Aktivní legitimaci ve sporu má ten, kdo je účasten právního vztahu nebo práva, o něž v řízení jde, nebo ten, jehož právní sféry se sporný vztah nebo sporné právo bezprostředně týká. Právní sféra žalobce musí být dotčena již požadovaným u