27 CO 39/2022-193 — Krajský soud v Praze

1. Shora citovaným rozsudkem Okresního soudu Praha – východ ze dne 13. 12. 2021, č. j. 35 C 409/2019–175 (dále jen„ rozsudek soudu prvního stupně“) soud prvního stupně výrokem I. zamítl žalobu, aby zřídil služebnost cesty, spočívající v právu průchodu a průjezdu vozidly přes pozemek parc. [číslo] v katastrálním území (dále jen„ k. ú.“) [část obce] u [obec] (dále též jen„ pozemek žalovaných“) ve prospěch každého vlastníka pozemků parc. [číslo] parc. [číslo] v k. ú. [část obce] u [obec] (dále též jen„ pozemky žalobkyně“). Dále rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným na náhradě nákladů řízení částku 54 813 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám zástupce žalovaných (výrok II.). 2. Rozhodnutí soudu prvního stupně bylo odůvodněno, že z ustanovení § 1029 - § 1033 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. z.“) plynou zákonné předpoklady pro povolení nezbytné cesty, že (a) nemovitost vlastníka není dostatečně spojena s veřejnou cestou a (b) z tohoto důvodu nemůže vlastník na této nemovitosti řádně hospodařit či ji jinak řádně užívat. Nezbytnou cestou při tom je třeba zajistit přístup k veřejné cestě a je ji při tom nutné zřídit vždy přes pozemek, který bude takovýmto zásahem nejméně zatížen způsobem, který je nepřirozenější, přičemž nesmí existovat žádná překážka daná ustanovením § 1032 o. z. Nezbytná cesta pak musí být vlastníku panujícího pozemku zřízena způsobem, který je nezbytný pro obhospodařování takového pozemku. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyní navržená cesta vedoucí přes pozemek žalovaných není cestou nejpřirozenější. V daném případě při stanovování přirozené cesty je třeba brát v úvahu aktuální situaci v terénu, když soud rozhoduje podle stavu ke dni svého rozhodnutí ve smyslu § 154 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“). Soud prvního stupně se zabýval tím, jakým konkrétním způsobem musí žalobkyně spravovat předmětný pozemek za situace, kdy tento pozemek není nikterak zastavěn (žádná stavba ani chata) a ani není možné jej v současné době zastavět a nelze předpokládat, že by se něco takového v budoucnu změnilo. Žalobkyně při tom může vozidlo zaparkovat ani ne několik desítek metrů od panujícího pozemku. Při povolení nezbytné cesty se sice preferuje zajištění přístupu za pomocí vozidla, ale není to pravidlem nutným. Soud by měl druh přístupu vždy posoudit individuálně podle okolností daného případu a případně přisoudit toliko právo průchodu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4015/2016). V daném případě není dána nutnost žalobkyně na průjezd vozem, maximálně na průjezd drobnou zahradní technikou za účelem správy zeleně. I když soud vnímal přání žalobkyně parkovat na svém vlastním pozemku, tak jí v daném případě nic nebrání parkovat podél původní pozemní komunikace a dojít pár desítek metrů na svůj pozemek, zvlášť když na něm nebydlí a s ohledem na jeho velikost nelze očekávat, že by na něm hospodařila s velkou technikou. Žalobkyni by tak byl namístě zřídit přístup pěší, když přístup prostřednictvím vozidla pro ni toliko představuje pohodlnější spojení. Soud proto posuzoval vhodnost přístupu přes pozemky parc. [číslo] (respektive parc. [číslo]) na straně jedné a pozemku parc. [číslo] (všechny dále uváděné pozemky se nacházejí v tomto [katastrální uzemí]) na straně druhé (zbývající přístup označený žalovanými přes pozemky [anonymizováno] nevede k žádné veřejné komunikaci). Bez zásahu do terénu bude v obou případech třeba překonat tyto pozemky po jejich nejdelší hraně, přičemž tato delší hrana je vždy z celého pozemku dobře vidět a její délka je v zásadě u obou pozemků stejná. V případě pozemku žalovaných to je dáno převýšením oproti veřejné cestě na západní (kratší hraně), které je pro běžného člověka neschůdné. Pokud by byla nezbytná cesta zřizována bez zásahu do terénu, tak by žalobkyně při cestě přes pozemek žalovaných musela překonávat po dvakrát převýšení 1 – 1,5 metru nepohodlně do svahu. Oproti tomu na pozemek parc. [číslo] je již dnes zřízen pohodlný nájezd pro auto (tedy i pro pěší). V obou případech pak žalobkyně bude muset překonat v zásadě stejnou vzdálenost po rovině. Bez zásahu do terénu je tedy cesta přes pozemek parc. [číslo] více přirozená, přičemž obě cesty jsou pro vlastníky pozemků stejně obtěžující. Pro případ zřízení přístupu za pomoci překonání nerovnosti v terénu pomocí stavebních úprav (například za pomoci schodů), když na západní straně pozemku žalovaných a na hraně pozemků parc. [číslo] je převýšení zhruba 2 metry, by postup po této hranici by byl pro vlastníky dotčených pozemků méně invazivní (vzdálenosti od veřejné cesty jsou v tomto místě nejmenší). V případě úpravy terénu je pro všechny zúčastněné nejméně obtěžující úpravou úprava na pozemku parc. [číslo] v místě, kde je vytvořena vyvýšenina zeminy v terénu, která je ve stejné úrovni jako pozemek žalovaných a která vznikla jako zbytek terénu, jenž nebyl upravován při stavbě silnice. Tato vyvýšenina je v jiných ohledech hospodářsky nevyužitelná (je zjevně příliš malá a ani nenavazuje výrazněji na jiný souvislý pozemek) a provedení terénní úpravy je tak pro všechny nejméně zatěžující. Následně, aby se žalobkyně mohla dostat na své pozemky, však bude muset překonat buď pozemky parc. [číslo] nebo [číslo]. V tomto případě pozemek žalovaných je v přímé rovině, kterou žalobkyně musí překonat a následně vstoupit do malého svahu na jejím pozemku parc. [číslo]. Nic jí však nebrání dojít na stejné místo po svahu, který je již na rohu pozemku parc. [číslo] přičemž z pohledu pozemku parc. [číslo] bude žalobkyně méně viditelná (bude stát níže) než z pohledu pozemku žalovaných. Tento rohový cíp je pro majitele pozemků parc. [číslo] minimálně využitelný, když oproti pozemku, který je v jedné rovině, jde o svažující se terén, který„ nikam nevede“. V tomto případě jsou oba přístupy pro žalobkyni stejně adekvátní, avšak přístup přes pozemek parc. [číslo] je méně obtěžující. V obou variantách vedení nezbytné cesty průchodem vychází ve smyslu § 1033 odst. 1 o. z. jako nejpřirozenější přístup ten, který vede přes pozemky parc. [číslo] nebo [číslo] tedy přes pozemky, které nejsou ve vlastnictví žalovaných. Soud prvního stupně se s ohledem na § [číslo] odst. 1 a § 1029 odst. 2 o. z. zabýval i otázkou, zda případné oplocení těchto pozemků nebrání povolení nezbytné cesty a dospěl k závěru, že samotné oplocení není důvodem pro zamítnutí žaloby o zřízení nezbytné cesty, neboť předmětné ustanovení primárně slouží k ochraně soukromí majitelů služebných pozemků (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3242/2015). Z uvedených důvodů proto žalobu jako nedůvodnou zamítl. Navíc poukázal na to, že žalobkyně se do této situace dostala vědomě, přičemž i to by byl důvod, pro který by mohla být žaloba zamítnuta dle § 1032 odst. 1 písm. b) o. z. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o. s. ř. 3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala odvolání žalobkyně. Namítla, že soud prvního stupně neúplně zjistil skutkový stav věci, neboť neprovedl navržené důkazy potřebné k prokázání rozhodných skutečností, dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním a jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 205 odst. 2 písm. d), e), g) o. s. ř.). Pro závěr, že cesta z pozemků žalobkyně na veřejnou komunikaci nacházející se na pozemku parc. [číslo] přes pozemek žalovaných (parc. [číslo]) není cestou nejpřirozenější a že přirozenější cestou je spojení přes pozemky parc. [číslo] parc. [číslo] (vlastníka [jméno] [příjmení]), si soud prvního stupně neobstaral žádné podklady a jedná se pouze o jeho volnou úvahu nemající oporu v obsahu spisu. Soud prvního stupně neřešil, jakou část pozemku toho kterého souseda by zřizovaná cesta zabrala, k tomu by ostatně bylo potřeba obstarat si odvolacím soudem zmiňovaný geometrický plán. Laickým odhadem lze dospět k závěru, že cesta přes pozemky paní [příjmení] by„ spotřebovala" větší část jejího pozemku než cesta přes pozemky žalovaných, avšak i kdyby byla potřebná část pozemků stejná, byly by pozemky paní [příjmení] zasaženy více, neboť její pozemky jsou menší (dva pozemky v součtu 707 m2 oproti 826 m2 pozemku žalovaných). Zatímco pozemek žalovaných umožňuje variabilitu při umístění plánovaného domu, k jehož stavbě nemají žalovaní stavební povolení ani v třetím roce vedení tohoto řízení, umístění domu na pozemku paní [příjmení] by při zřízení cesty přes její pozemky mohlo být problematické a tyto pozemky jsou již oploceny. Jediným argumentem přirozenější cesty přes pozemky paní [příjmení] zůstávají okolnosti terénu. Terén však neschůdný není, ostatně nic takového není v protokolu o místním šetření uvedeno. Navíc terénní nerovnost lze jednoduše srovnat stavební technikou. Jak ostatně uvedla žalobkyně při místním šetření, svažitý byl terén i v místech, kde se dnes nachází komunikace a stavebním zásahem bylo dosaž