30 CO 147/2021-89 — Krajský soud v Praze

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení 34 480 Kč s kapitalizovaným úrokem z prodlení za dobu do 29. 11. 2019 ve výši 2 438,99 Kč, s kapitalizovaným úrokem za dobu do 29. 11. 2019 ve výši 1 191,67 Kč, s 19,34% úrokem ročně z 20 000 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení a s 9,75% úrokem z prodlení ročně z 20 000 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení. Tvrdila, že společnost [právnická osoba] jí postoupila pohledávku ze smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] která byla uzavřena s žalovaným 20. 2. 2018 a na základě které mu téhož dne byla v hotovosti poskytnuta částka 20 000 Kč. Žalovaný se zavázal tuto částku vrátit spolu s částkou 16 480 Kč, která představuje kapitalizovaný úrok za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy při úrokové sazbě 19,34 % ročně, administrativní poplatek ve výši 4 000 Kč, náklady na hotovostní inkaso splátek ve výši 8 000 Kč a pojistné ve výši 480 Kč, a to v 60 týdenních splátkách po 608 Kč tak, že poslední splátka připadla na 16. 4. 2019. Právní předchůdce žalobce s odbornou péčí posoudil schopnost žalovaného spotřebitelský úvěr splácet. Žalovaný nehradil splátky řádně a včas, uhradil jen 2 000 Kč, žalobkyně eviduje dluh ve výši 20 000 Kč na jistině a ke dni 29. 11. 2019 na poplatcích ve výši 14 480 Kč. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 2. Soud prvního stupně shora označeným rozsudkem žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Své rozhodnutí odůvodnil tím, že je jedná o smlouvu o zápůjčce, jež je reálným kontraktem, tedy vzniká až v okamžiku poskytnutí prostředků. Žalobkyně však neprokázala, že tvrzené prostředky byly žalovanému skutečně poskytnuty, žalovanému tak žádný závazek nevznikl. Nákladový výrok odůvodnil úspěchem žalovaného, kterému náklady řízení nevznikly. 3. Proti tomuto rozsudku, a to v plném rozsahu, podala žalobkyně včasné odvolání. Namítala, že žalovaný čerpal prostředky v hotovosti při podpisu smlouvy, což tvrdila již v žalobě, a vyplývá to i z čl. 1 a 2.1. smlouvy o spotřebitelském úvěru, jež by nemohla být podepsána, aniž by došlo k předání dohodnutých prostředků. Podrobněji doplnila, jakým způsobem byla zkoumána schopnost žalovaného spotřebitelský úvěr splatit, a uvedla, že i pokud by soud shledal, že tato povinnost nebyla řádně splněna, není tím způsobena absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru. Navrhovala, aby odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě vyhoví, a žalobkyni přizná náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Žalovaný se k odvolání nevyjádřil. 4. Krajský soud v Praze, jako soud odvolací (§ 10 odst. 1 občanského soudního řádu – dále jen o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno proti nepravomocnému rozhodnutí okresního soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 204 odst. 1 o. s. ř.) a že jde o rozhodnutí, proti kterému je odvolání přípustné (§ 201, § 202 a contr. o. s. ř.), přezkoumal podle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně v napadeném rozsahu, jakož i řízení, které vydání rozsudku předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání je zčásti důvodné. 5. Soud prvního stupně dospěl k nesprávnému skutkovému zjištění týkajícímu se poskytnutí prostředků žalovanému právním předchůdcem žalobkyně. Odvolací soud zopakoval důkaz smlouvou o spotřebitelském úvěru ze dne 20. 2. 2018, vč. doplňujících ustanovení, a zjistil, že v čl. 1 smlouvy je uvedeno, že jistina ve výši 20 000 Kč bude předána žalovanému v hotovosti proti podpisu smlouvy. Současně v čl. 2 smlouvy je uvedeno, že předání a převzetí jistiny stvrzují smluvní strany svými podpisy na této smlouvě. Smlouva obsahuje podpis právního předchůdce žalobkyně i žalovaného. Uvedené skutečnosti pro závěr o poskytnutí částky 20 000 Kč žalovanému právním předchůdcem žalobce postačují. Dále bylo prokázáno, že částku 20 000 Kč se žalovaný zavázal vrátit v 60 týdenních splátkách po 608 Kč. Z výzvy k plnění a z podacího lístku bylo zjištěno, že žalobkyně dne 10. 5. 2020 odeslala žalovanému výzvu k plnění, v níž mu stanovila lhůtu k úhradě do 14. 5. 2020. Z karty zákazníka bylo zjištěno, že žalovaný uvedl, že žije v nájmu s náklady ve výši 3 000 Kč, je zaměstnán na hlavní pracovní poměr s měsíčním příjmem ve výši 20 230 Kč, jeho celkové výdaje činí 13 000 Kč, má další úvěr u [právnická osoba], jíž splácí 1 000 Kč měsíčně, a je proti němu vedena exekuce. Uvedené skutečnosti plynou přímo z textu uvedených listin, jejichž pravost a obsahová správnost nebyla namítána. Nebylo naopak prokázáno (a ani tvrzeno), že by žalovaný zaplatil na základě této smlouvy více než 2 000 Kč. Postoupení pohledávky žalobci bylo řádně zjištěno již soudem prvního stupně. 6. Podle § 2390 o. z. přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby jí užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. 7. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 8. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 9. Podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 10. Podle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle § 2991 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. 11. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. 12. Podle § 1968 o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v v důsledku prodlení věřitele. 13. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. 14. Podle § 1879 o. z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). Podle § 1880 odst. 1 o. z. postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění. 15. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně na zjištěný skutkový stav aplikoval ustanovení § 2390 občanského zákoníku (dále jen o. z.) a dospěl k závěru, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným byla uzavřena smlouva o zápůjčce, neboť došlo k poskytnutí prostředků žalovanému v den uzavření smlouvy. 16. Protože však soud prvního stupně dospěl k závěru, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným ke vzniku závazkového vztahu nedošlo, nezabýval se blíže otázkou ověření úvěruschopnosti žalovaného. 17. Právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému na základě smlouvy, která měla povahu smlouvy o spotřebitelském úvěru, částku 20 000 Kč, úvěruschopnost žalovaného však řádně nevyhodnotil, neboť již z údajů poskytnutých samotným žalovaným je zřejmé, že zde byly důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 18. Ustanovení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru sleduje celou řadu cílů. Kromě ochrany samotného spotřebitele je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování, sekundárně je tak chráněn věřitel před vznikem případných v budoucnu nedobytných pohledávek. Spolu s nimi jsou chráněni i další věřitelé, kteří pos