23 Co 133/2024-249 — Krajský soud v Praze

1. Okresní soud v Nymburce (dále jen „soud prvního stupně“) shora označeným rozsudkem (dále jen „rozsudek soudu prvního stupně“ nebo „napadený rozsudek“) rozhodl tak, že žalovaní jsou povinni vyklidit pozemek parc. č. , hodnota, , zapsaný na LV č. , hodnota, , obec a KÚ , adresa, (dále též jen „pozemek“ nebo „pozemek pod chatou“), a to do 5 let od právní moci rozsudku (výrok I.), uložil žalovaným povinnost odstranit stavbu chaty, č. p. , Anonymizováno, zapsanou na LV č. , hodnota, , nacházející se na pozemku parc. č. , hodnota, , obec a KÚ , adresa, , (dále jen „chata“), a to do 5 let od právní moci rozsudku (výrok II.), uložil žalovaným povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši , částka, , a to do 30 dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobce (výrok III.) a žalobci určil povinnost zaplatit žalovaným společně a nerozdílně náhradu nákladů zmařeného jednání konaného dne 11. 4. 2023, ve výši , částka, a to do 30 dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalovaných (výrok IV.).2. Soud prvního stupně shledal žalobu důvodnou. Uzavřel, že žalovaní užívali pozemek pod chatou v období od 22. 11. 1996 do 31. 12. 2019 toliko v režimu užívání dočasného a za úplatu. Následně docházelo od 1. 1. 2000 k automatické prolongaci práv ze sjednaného nájmu, a to vždy o jeden rok, do konce roku 2019, kdy žalobce dopisem ze dne 29. 11. 2019 další prolongaci vyloučil. Počínaje 1. 1. 2020 žalovaný, jakožto vlastník chaty, ztratil právní titul k užívání pozemku. Žalobce se po právu domáhal jejího odstranění ve smyslu ustanovení § 1040 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb. v účinném znění (dále jen „OZ“). Stavební povolení, na základě kterého měla být chata zbudována, povaha veřejnoprávní evidence stavby, ani veřejnoprávní režim užívání pozemku, nelze zaměňovat s občanskoprávním titulem opravňujícím vlastníka mít stavbu na cizím pozemku. Právo na odkup pozemků dle ustanovení § 1086 OZ, nemohlo vzniknout, neboť občanskoprávním titulem byla naposledy nájemní smlouva uzavřená dne 22. 11. 1996 (dále jen „Nájemní smlouva 1996“), jejíž účinky pominuly k 31. 12. 2019.3. Občanskoprávní titul k užívání pozemku byl vždy dočasného charakteru a zbudování chaty představovalo toliko časově omezenou výjimku (odlesnění bylo v roce 1962 povoleno pouze na dobu 10 let, stejně jako užívání chaty z titulu nájemní smlouvy z roku 1963). Dalších 10 let nebylo zdokumentováno a na dalších 10 let byla uzavřena dohoda z roku 1985. Strany řešily sjednání další nájemní smlouvy soudně i mimosoudně, což vyústilo v nájemní smlouvu 1996, jejíž účinnost se protáhla do konce roku 2019. Žalovaní se v dohodě z roku 1985 sami zavázali k vyklizení pozemku včetně odstranění chaty pro případ, nebude-li časově omezené právo užívání dále prodlouženo.4. K vydržení práva užívat pozemek žalovanými nikdy nemohlo dojít, neboť nevykonávali vůbec držbu dle ustanovení § 129 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb. (dále jen „obč. zák.“), ve znění účinném k 31. 12. 2013, s výjimkou období od ledna do srpna 1993 nedosahujícího zákonné vydržecí doby 10 let dle ustanovení § 134 odst. 1 obč. zák. Prvotní předpoklad existence vydržení tak nebyl splněn. Ohledně vad restitučního řízení a jeho následkům soud prvního stupně uzavřel, že ohledně pozemku vydaného , tituly před jménem, , Anonymizováno, (právnímu předchůdci a otci žalobce), nešlo o pozemky zastavěné ve smyslu ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě ve znění účinném k datu 28. 12. 1992 (dále jen „zákon o půdě“). Chaty na pozemcích stojící, včetně chaty č. p. 473, byly stavbami toliko dočasnými, na něž se výluka v zákoně o půdě nevztahovala. Dočasný charakter stavby vychází z dočasného charakteru občanskoprávního titulu, od nějž vlastník může odvozovat své právo mít na cizím pozemku stavbu jako samostatnou nemovitou věc.5. Rozhodnutím č. j. PÚ/5152/92-Vá ze dne 28. 12. 1992, které nabylo právní moci 19. 2. 1993, Okresního úřadu v , adresa, - referát pozemkového úřadu, byla schválena dohoda, kterou se Lesy České republiky, s. p. , adresa, , zastoupené Lesní správou Nymburk, zavázaly , tituly před jménem, , Anonymizováno, , jako osobě oprávněné, vydat skupinu pozemků, mj. i pozemek č. , hodnota, , (dále též jen „Restituční rozhodnutí“ a „dohoda o vydání“). Ke kolizi restitučního rozhodnutí s existencí chatové osady ve smyslu ustanovení § 11 odst. 1 písm. d) zákona o půdě nedošlo. Restituční rozhodnutí bylo vydáno v době, kdy účinné znění § 11 odst. 1 písm. d) zákona o půdě jako výluku pro vydání pozemku v restituci označovalo chatovou osadu s parametry dle poznámky číslo , hodnota, vztahující se k chatovým osadám zřízeným v režimu vyhlášky č. 83/1976, ve znění vyhlášky č. 45/1979 Sb. Skutečnost, že by se výluka měla vztahovat i k chatovým osadám zřízeným před účinností těchto předpisů, tedy před 1. 10. 1976, byla do uvedeného ustanovení zakotvena až s účinností od 30. 6. 1993. Tedy poté, co restituční rozhodnutí nabylo k 19. 2. 1993 právní moci. Okresní úřad v Nymburce tak postupoval v souladu s platnou právní úpravou. Tím spíše, jednalo-li by se o chaty budované v režimu dočasného užívání pozemků pod nimi a bez předchozí jednotící koncepce. Ve prospěch vydání pozemku v rámci restitučního řízení svědčily také specifické okolnosti, že chataři byli oprávněni pozemky pod chatami užívat jen do 31. 12. 1992. K datu právní moci restitučního rozhodnutí tak již byl pozemek pod chatou pro účely umístění této chaty užíván bez právního titulu. Chaty představovaly z občanskoprávního hlediska neoprávněné stavby, jejichž odstranění se bylo možné domáhat i soudně. Jestliže , tituly před jménem, , Anonymizováno, následně umožnil další užívání pozemku pod chatami, jednalo se z jeho strany o akt dobré vůle, k němuž nebyl povinen. Samotná skutečnost, že žalobce jako vlastník nechce se žalovanými nájem prodloužit, bez dalšího v rozporu s dobrými mravy není, a není aktem zneužití práva.6. K námitce, že restituční rozhodnutí nebylo doručováno žalované, jakožto spolumajitelce chaty, soud prvního stupně uzavřel, že tento formální nedostatek nemůže ovlivnit právní moc restitučního rozhodnutí, a to po více než 30 letech od data, kdy jej nabylo.7. Po právní stránce soud prvního stupně věc posoudil podle ustanovení § 3028 odst. 2 OZ, § 3074 odst. 1 OZ, § 8 OZ a § 1040 odst. 1 OZ, § 1086 odst. 1 a 2 OZ, § 2230 odst. 1 a 2 OZ, § 2221 odst. 1 OZ a § 3055 odst. 1 OZ. Dále dle ustanovení § 397 odst. 1, 2, 3, § 398 obč. zák., ve znění účinném k 11. 11. 1985 a § 853 obč. zák., ve znění účinném od 1. 1. 1992 do 31. 12. 1992. Podle § 663 a § 676 odst. 1 a 2. obč. zák. ve znění účinném k 22. 11. 1996. Podle § 129 odst. 1, § 134 odst. 1 a 3 obč. zák., ve znění účinném od 1. 1. 1992 do 31. 12. 2013. Podle § 11 odst. 1 písm. c) a d) zákona o půdě, ve znění účinném k datu 28. 12. 1992, § 11 odst. 1 písm. c) a d) zákona o půdě ve znění účinném po datu 1. 7. 1993 a § 9 odst. 1 a 2 zákona o půdě ve znění účinném k 28. 12. 1992.8. Proti rozsudku podali žalovaní v zákonné lhůtě odvolání, konkrétně proti výroku I., II. a III., výrok IV. tak nabyl samostatně právní moci.9. Žalovaní zopakovali své námitky uplatněné v řízení před soudem prvního stupně týkající se neplatnosti dohody o vydání pro rozpor s § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, neboť se jednalo o zastavěný pozemek a k jeho vydání , tituly před jménem, , Anonymizováno, nemohlo dojít. K zastavění pozemku došlo po jeho přechodu do vlastnictví státu a chata se v okamžiku vydání pozemku na předmětném pozemku nacházela. V té době byl pozemek pod chatou odvolateli užíván oprávněně na základě právního důvodu, kterým byla dohoda z roku 1985. Soud prvního stupně nesprávně posoudil chatu jako dočasnou stavbu. V povolení ke stavbě není uveden žádný údaj o časové omezenosti stavby. Rozhodnutím ONV v Nymburce z 27. 10. 1965 byla chata uvedena do trvalého provozu a v dohodě o užívání pozemku z 11. 11. 1985 je uvedeno výslovně, že chata přísluší do chatové osady Kersko. Chata má číslo popisné, na rozdíl od ostatních chat, a pozemek, na kterém je chata umístěna, je evidován jako zastavěná plocha a nádvoří, nikoliv jako pozemek určený k plnění funkcí lesa.10. Dalším důvodem neplatnosti dohody byl rozpor s § 11 odst. 1 písm. d) zákona o půdě, neboť bylo vystavěno celkem 13 chat a jednalo se tak o chatovou osadu, jak vyplynulo z rozhodnutí ONV v Nymburce z 9. 2. 1970 o způsobu zástavby chatové oblasti Kersko. Restituční rozhodnutí nebylo doručeno všem účastníkům a nenabylo tak právní moci. Žalobce se dovolával svých práv, ale jejich existenci prokazoval listinami, jejichž pravost žalovaní zpochybnili. Žalobce měl povinnost předložit je v originále, k čemuž nedošlo.11. Bylo třeba se na spor dívat historickým kontextem, aby při nápravě jedné křivdy způsobené minulým režimem, nedocházelo ke křivdám novým. Účelem právní úpravy bylo zřetelně chránit vlastníka stavby na odňatém a vydávaném pozemku. Žalovaní koupili v roce 1982 chatu jako stavbu trvalou, a tak ji užívali. Byli tak v dobré víře, že je to na