27 Co 165/2025-850 — Krajský soud v Praze

1. Shora uvedeným rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 9. 4. 2025, č. j. 209 C 35/2024-461 (dále jen „rozsudek soudu prvního stupně“) bylo rozhodnuto, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 69 000 Kč do tří měsíců od právní moci rozsudku (výrok I.). Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náklady řízení ve výši 62 910 Kč do tří měsíců od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně (výrok II.).2. Soud prvního stupně rozhodnutí odůvodnil tak, že po provedeném dokazování a zhodnocení všech zjištěných skutečnostní dospěl k závěru, že žaloba byla podána po právu. Bylo zjištěno, že žalobkyni byl udělen státní souhlas působit jako soukromá vysoká škola, byla jí udělena akreditace pro čtyři bakalářské a dva magisterské programy a její vnitřní předpisy byly řádně zaregistrovány. Ohledně způsobu výkonu činnosti žalobkyně byly vzneseny námitky a některé z nich jsou dosud v řešení, nicméně i kdyby při výkonu činnosti žalobkyně došlo k porušení některých veřejnoprávních povinností, a byl zjištěn rozpor s předpisy veřejného práva v tomto směru, neznamenalo by to bez dalšího neplatnost soukromoprávního jednání mezi žalobkyní a žalovanou (viz nález sp. zn. II. ÚS 2694/24 ze dne 19. 2. 2025, ve kterém Ústavní soud konstatuje, že „Soukromé a veřejné právo jsou relativně svébytné části jednotného právního řádu, kdy s ohledem na nezávislost uplatňování soukromého práva na právu veřejném je třeba při posuzování neplatnosti soukromoprávního jednání pro rozpor s předpisy veřejného práva zohlednit, zda smysl a účel zákona vyžaduje, aby mělo porušení veřejnoprávní povinnosti za následek i neplatnost soukromoprávního jednání (§ 580 občanského zákoníku). Ústavní soud ve své ustálené rozhodovací praxi upřednostňuje svobodnou vůli jednajících a základní koncepční přístup preference platnosti právních jednání před jejich neplatností.“). Mezi žalobkyní a žalovanou vnikl soukromoprávní vztah, když žalovaná podala prostřednictvím elektronických prostředků přihlášku k bakalářskému studiu u žalobkyně a dne 7. 9. 2020 byla vyrozuměna o podmíněném přijetí k bakalářskému studiu v cenové úrovni Standard a stejného dne podepsala Smluvní prohlášení studenta k administraci a podmínkám studia u žalobkyně a postupovala dále dle sdělených instrukcí, když nahrála do systému žalobkyně požadované podklady, podepsala Prohlášení o platbách, seznámila se, případně měla možnost se seznámit a neučinila tak pouze z vlastního rozhodnutí, se Statutem, Disciplinárním, Studijním a zkušebním a Stipendijním řádem žalobkyně. Prokazatelně se žalovaná seznámila i s Nařízeními rektora týkajícími se plateb a rozdělení studijních poplatků včetně administrativních, neboť v souladu s nimi a po povolení splátek v prvním ročníku řádně hradila školné odpovídající cenové úrovni Standard. Ve druhém ročníku žalovaná sama požádala žalobkyni o změnu cenové úrovně na Premium a bylo jí vyhověno. Ve studiu pak řádně za nových smluvních podmínek cenové úrovně Premium pokračovala. Žalovaná, byť poměrně zřídka, což jí ale smluvní podmínky dovolovaly, se žalobkyní komunikovala, přihlašovala se do systému, poptávala informace o studiu, poptávala literaturu, dívala se na videa, přihlašovala se k výukovým programům. To, že celé tři roky na vysoké škole studovala, vyplynulo ostatně i z výpovědi samotné žalované, která před soudem potvrdila, že má za to, že její vztah s žalobkyní trval tři roky, a proto také celé tři roky vždy řádně a včas hradila školné včetně zvýšeného školného za úroveň Premium, tedy ve výši 60 000 Kč ročně. V tomto kontextu soud prvního stupně také neshledal důvodnou námitku žalované ohledně relativní neplatnosti právního jednání a je přesvědčen, že žalovaná neučinila žádné právní jednání s žalobkyní v omylu, ale naopak s vědomím právních následků všech vzájemných smluvních ujednání. Odpověď žalované, že neví, jak má odpovědět na otázku, zda se cítila být studentkou žalobkyně, na výše uvedeném závěru soudu proto nic nemění, když tato odpověď byla považována za účelovou. Co se týče ukončení studia žalované na škole žalobkyně, žalovaná netvrdila a nevyplynulo to ani z žádných listinných důkazů, že by po třech letech studia, které neukončila řádnou zkouškou, žalobkyni oznámila, že již nechce dále ve studiu pokračovat. Žalobkyně postupovala v souladu se smluvními podmínkami a studium žalované prodloužila o dalších 12 měsíců, o čemž žalovanou na konci září 2023 vyrozuměla s upozorněním na povinnost hradit studijní i administrativní poplatky také za celé období prodloužení. Žalovaná ani poté žalobkyni nesdělila, že studium končí. Žalobkyně žalovanou vyzvala k úhradě školného za rok 2023/2024 ve výši 60 000 Kč a k úhradě administrativních poplatků v celkové výši 9 000 Kč. Pro zaplacení stanovila žalované náhradní termín. V reakci na tuto výzvu žalovaná požádala o zaslání faktury na úhradu administrativních poplatků ve výši 9 000 Kč. Nesouhlasila s placením částky 60 000 Kč z důvodu nedostatku finančních prostředků. Prohlášení o zanechání studia ze dne 27. 3. 2023 zaslala žalovaná žalobkyni až dne 28. 3. 2023, čímž došlo k ukončení smluvního vztahu mezi účastníky. V řízení nebylo prokázáno, že by žalovaná částku 60 000 Kč jako školné za rok 2023/2024 zaplatila a nebylo prokázáno a ani tvrzeno, že by uhradila administrativní poplatky v celkové výši 9 000 Kč. Výši obou dílčích nároků žalobkyně v řízení řádně specifikovala a doložila listinami. Bylo také prokázáno, že před podáním žaloby žalovanou k úhradě dluhu vyzvala, předžalobní výzvu řádně zdůvodnila. Soud prvního stupně tedy shledal oba dílčí nároky žalobkyně důvodnými. Uzavřel, že se nejednalo se o „klasickou“ spotřebitelskou smlouvu, když předmětem smluvního vztahu mezi žalobkyní a žalovanou bylo poskytování vzdělávání za úplatu. S ohledem na formu smluvních dokumentů, způsob jejich uzavření (i v souladu s evropskými právními předpisy) lze vycházet z toho, že žalobkyně je v postavení silnější strany a žalovaná je na straně slabší, kdy je na místě poskytnout jí zvýšenou ochranu. Nicméně i za této situace nebyla smluvní ujednání v daném případě shledána v rozporu s dobrými mravy, když žalovaná, pokud jde o ukončení studia, od začátku věděla, že má možnost i při nesložení zkoušky na konci třetího ročníku, žalobkyni sdělit, že studium ukončuje. V takovém případě by jí studium prodlouženo nebylo a nebyla by ani povinna zaplatit za další období. Co se týče výše administrativních poplatků, nebyla shledána nepřiměřenou. Z uvedených důvodů soud prvního stupně žalobě vyhověl a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 69 000 Kč. S ohledem na celkovou výši nároku stanovil delší než zákonnou třídenní pariční lhůtu, a to tři měsíce od právní moci rozsudku. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), kdy žalobkyně byla ve sporu úspěšná, a má proto právo na jejich náhradu v celkové výši 62 910 Kč a pariční lhůtu stanovil shodně s místem plnění k rukám zástupce žalobkyně, kterým je advokát (§ 160 odst. 1, § 149 odst. 1 o. s. ř.).3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala včasné odvolání pouze žalovaná. V obsáhlém odůvodnění odvolání žalovaná namítla extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry soudu prvního stupně, s ohledem na stav relevantní i nové judikatury, jakož i dalších skutkových i právních tvrzení a důkazů žalované, které měl ignorovat, mimo jiné pominout nález Ústavního soudu ze dne 5. 2. 2025, sp. zn. IV. ÚS 2093/24, potvrzený Nálezem Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2025, sp. zn. IV. ÚS 3310/24), kterými bylo jednoznačně a trvale judikováno, že vztah škola – uchazeč (student) je vztahem spotřebitelským a dále dvě pravomocná rozhodnutí nadřízeného soudu (viz rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 19.2.2024, č.j. 26 Co 306/2024-446 a rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 1.10.2024, č.j. 22 Co 137/2024-205). V napadeném rozsudku absentuje řádné a úplné odůvodnění, rozsudek je v mnoha ohledech vnitřně rozporný a nepřezkoumatelný, když se soud prvního stupně nevypořádal s celou řadou důkazů a právních argumentů, které žalovaná relevantně položila na stůl, aniž by současně tyto právní argumenty vyvrátil vlastní právní argumentací, která by byla silnější a racionálnější než právní námitky uplatněné žalovanou. Dále soud prvního stupně zcela rezignoval na aplikaci relevantních zákonných norem (především veřejnoprávních norem) ohledně tvrzené nicotnosti správních aktů. Pokud měl soud prvního stupně jakékoli pochybnosti o námitkách žalované, měl ji poučit a vyzvat ve smyslu ustanovení § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., což však nikdy v řízení neučinil, ačkoli to žalovaná s ohledem na závažnost jejích právních námitek, které v řízení vznesla, legitimně očekávala. Dále namítla, že žalovaná nebyla řádně přijata ke studiu u žalobkyně, ke studiu nikdy nenastoupila, vysokou školu nenavštěvovala a nestudovala. Žalobkyně dlouhodobě a závažným způsobem porušuje zákon o vysokých školách a s ohledem na její prot