27 Co 242/2025-83 — Krajský soud v Praze

1. Rozsudkem Okresního soudu v Kladně č.j. 207 C 77/2025-44 ze dne 11.6.2025 (dále jen „rozsudek soudu prvního stupně“) soud prvního stupně rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 18 585 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z této částky jdoucím od 31. 12. 2024 do zaplacení, to vše do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), a dále, že se zamítá žaloba co do zbytku, tj. částky 7 230,36 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 4 730,36 Kč jdoucím od 31. 12. 2024 do zaplacení, jakož i ohledně „kapitalizovaného smluvního úroku z prodlení ve výši 1 939,44 Kč do zaplacení“ (výrok II.). O nákladech řízení bylo rozhodnuto tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na nákladech řízení 1 253 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku do rukou právního zástupce žalobkyně (výrok III.).2. Soud prvního stupně věc posuzoval podle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“) za použití zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Při svém rozhodnutí vyšel z toho, že bylo prokázáno uzavření smlouvy, jejímž předmětem smlouvy bylo poskytnutí úvěru do výše rámce 30 000 Kč s úrokem ve výši 22,27 % ročně, žalovaný se zavázal úvěr splatit formou měsíčních splátek po 863 Kč vždy k 15. dni v měsíci. Kód produktu je označen jako FLEX, splatnost úvěru poskytnutého v částce 27 990 Kč je 48 měsíců, celkově splatná částka je 41 424 Kč, RPSN činí 22,3 %, smlouva je splatná do 2. 8. 2032. Dále bylo zjištěno, že dne 22. 5. 2023 byla z účtu žalobkyně převedena částka 27 990 Kč pod variabilním symbolem , var. symbol, , který odpovídá číslu smlouvy a že ze strany žalovaného byly provedeny úhrady ve výši 11 x 855 Kč. Žalobkyně dále předložila odstoupení od smlouvy s výzvou k okamžité úhradě dluhu ze dne 1. 10. 2024 a předžalobní výzvu ze dne 9. 1. 2025 s podacím archem prokazujícím její odeslání žalovanému.3. Soud prvního stupně ale odkázal na spotřebitelský charakter smlouvy a na ustanovení § 110 zákona o spotřebitelském úvěru s tím, že žalovanému nebyly předány informace dle § 110 zákona o spotřebitelském úvěru v zákonem vyžadované listinné písemné formě nebo na trvalém nosiči dat, proto žalobkyni nevznikl ze smlouvy o úvěru nárok na smluvní sankce, poplatek za poskytnutí úvěru či další smluvené platby, ale pouze nárok na vrácení poskytnuté částky 27 990 Kč po odečtení přijatých plateb 9 405 Kč, tedy na částku 18 585 Kč se zákonným úrokem z prodlení. Jinak žalobu zamítl. O nákladech pak bylo rozhodnuto podle úspěchu a neúspěchu stran.4. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala žalobkyně včasné odvolání, a to v rozsahu výroku II. a závislého výroku III. Žalobkyně ve svém odvolání namítá procesní a věcné vady napadeného rozsudku. Předně vytýká soudu prvního stupně, že rozhodl bez nařízení jednání, a to za situace, kdy nesprávně uvedl, že žalobkyně s takovým postupem souhlasila již v žalobě, a kdy současně chybně konstatoval, že ve věci nebyl vydán platební rozkaz. Již tyto zjevné nesprávnosti v odůvodnění podle žalobkyně vzbuzují pochybnost, zda soud rozhodoval o správné věci, a zakládají vadu řízení. Dále upozorňuje, že soud ve výroku zamítl žalobu ohledně „kapitalizovaného úroku do zaplacení“, což považuje z povahy věci za nesmyslné vyjádření.5. Žalobkyně navazuje odkazem na judikaturu Ústavního soudu (zejména nález sp. zn. III. ÚS 2440/19) a Nejvyššího soudu, z níž dovozuje, že rozhodnutí bez nařízení jednání podle § 115a o.s.ř. je možné jen tehdy, je-li skutkový stav plně zjištěn z listinných důkazů a shodných tvrzení účastníků. Podle žalobkyně soud prvního stupně tyto podmínky nerespektoval, když část nároku považoval za neprokázanou (v návaznosti na tvrzené neposkytnutí informací v listinné podobě), přesto jednání nenařídil, a žalobkyni tak odňal možnost jednat před soudem a uplatnit svá procesní práva. Další výtka směřuje k tomu, že soud žalobkyni nikdy nevyzval k doplnění tvrzení a důkazů ohledně poskytnutí informací žalovanému předepsaným způsobem, a to dokonce i přesto, že žalovaný nic takového ani nenamítal; tím soud podle žalobkyně zatížil rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti a nepředvídatelnosti. Žalobkyně rovněž namítá vnitřní rozpornost odůvodnění, když soud v jednom bodě uzavírá, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva, což implikuje, že žalovaný musel mít možnost se s informacemi seznámit, avšak současně část nároku zamítá s odkazem na údajné nesplnění povinnosti poskytnout informace v listinné podobě. V návaznosti na to žalobkyně nesouhlasí s výkladem § 110 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, když zdůrazňuje, že toto ustanovení nevyžaduje zachycení projevu vůle žalovaného na příslušných dokumentech, neboť nejde o právní jednání, nýbrž o sdělení informací; elektronický dokument ve formátu PDF je podle ní trvalým nosičem dat, který používají i soudy pro svá rozhodnutí, a tudíž splňuje požadavek na trvalé zachycení informací. Z těchto důvodů označuje napadený rozsudek za vnitřně rozporný, nepřezkoumatelný, překvapivý, obsahující zřejmé nesprávnosti a vydaný v procesu zatíženém závažnými vadami, a navrhuje, aby odvolací soud rozsudek změnil tak, že žalobě v plném rozsahu vyhoví a přizná žalobkyni náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně i nákladů odvolacího řízení.6. Žalovaný se k odvolání žalobkyně nevyjádřil, k jednání se bez omluvy nedostavil.7. Krajský soud v Praze jako soud odvolací po zjištění, že odvolání je podáno včas, oprávněnou osobou a proti rozhodnutí soudu prvního stupně, proti kterému je odvolání přípustné, přezkoumal v rozsahu podaného odvolání rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, podle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“), a shledal odvolání žalobkyně neopodstatněným, byť z jiných důvodů, než vymezil soud prvního stupně.8. V první řadě je nutné zdůraznit, že odvolací soud považuje námitku nepřezkoumatelnosti rozsudku soudu prvního stupně za zcela nepřiléhavou, proto zde není žádný důvod ke zrušení rozsudku soudu prvního stupně podle § 219a odst. 1 písm. b) o.s.ř. Nepřezkoumatelnost rozsudku může být dána tím, že není srozumitelné, jak soud prvního stupně vlastně rozhodl, nebo nejsou srozumitelné, popř. zcela chybějí, důvody takového rozhodnutí (proč tak rozhodl), popř. rozhodnutí trpí více uvedenými vadami. V daném případě ale z napadeného rozsudku jasně vyplývá, jak a proč bylo rozhodnuto, tomu také odpovídá schopnost žalobkyně proti tomu formulovat své odvolací námitky, tedy nejen rozsah odvolání, ale i odvolací důvody a odvolací návrh. Žalobkyně pouze se závěry soudu prvního stupně a jeho procesními postupy nesouhlasí (polemizuje s nimi), což nepřezkoumatelnost rozsudku nezakládá. Právě procesní postup soudu prvního stupně, včetně rozhodnutí bez jednání, a jeho skutkové i právní závěry jsou tím, co odvolací soud přezkoumává, přičemž reparovatelná pochybení sám napravuje. Ani případné chyby v psaní a jiné zřejmé nesprávnosti soudu prvního stupně nejsou důvodem ke zrušení rozsudku. To platí např. pro závěr, zda bylo či nebylo rozhodnuto platebním rozkazem, nemá-li to na věc vliv, nebo kdy (v žalobě či později) žalobkyně vyslovila souhlas s rozhodnutím bez nařízení jednání.9. Žalobkyně se rovněž mýlí, má-li za to, že soud prvního stupně neměl („příliš aktivně“) považovat za sporná tvrzení žalobkyně, pokud žalovaný tato tvrzení aktivně nesporoval (byl pasivní). V tomto směru žalobkyně přehlíží, že v občanském soudním řízení až na výjimky (srov. např. § 153b o.s.ř.) platí ve skutečnosti opačný princip, tedy že za nesporná může soud považovat jen taková tvrzení, která byla aktivně označena oběma (všemi) účastníky za nesporná (srov. § 120 odst. 3 o.s.ř.). Tím spíše to platí, jde-li o okolnosti rozhodné pro ochranu spotřebitele.10. Pokud jde o rozhodnutí bez nařízení jednání podle § 115a o.s.ř., lze ale žalobkyni přisvědčit, že s tímto postupem v žalobě skutečně nesouhlasila, na výzvu soudu prvního stupně nicméně souhlas vyslovila později, a soud prvního stupně si tedy takový souhlas „nevymyslel.“ To ale na věci nic nemění. Žalobkyně má totiž pravdu i v tom, že bez nařízení jednání může soud věc projednat a rozhodnout jen tehdy, pokud byl řádně skutkový stav věci prokázán předloženými listinami, neboť jimi byly prokázány všechny mezi účastníky sporné skutkové okolnosti, významné pro právní posouzení věci. V opačném případě musí soud nařídit jednání, i kdyby se účastníci práva účasti na projednání věci vzdali anebo by s rozhodnutím věci bez nařízeného jednání souhlasili. Rozhodnutí ve věci samé bez nařízení jednání podle ustanovení § 115a o.s.ř. tak nelze založit na tom, že některý z účastníků neunesl břemeno tvrzení nebo důkazní břemeno (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 543/2008, nebo Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2440/19, jak argumentovala žalobkyně).11. Soud prvního stupně v tomto smyslu skutečně nesprávně rozhodl bez nařízení jednání, přičemž založil své rozhodnutí na tom, že žalobkyně neprokázala poskytnutí relevantních spotřebitelských