21 Co 79/2026-335 – Krajský soud v Praze

1. Okresní soud , Anonymizováno, , Anonymizováno, (dále jen „soud prvního stupně“ nebo „prvostupňový soud“) svým rozsudkem č.j. , spisová značka, ze dne , datum, rozhodl tak, že výrokem I. určil, že vlastníkem 1/2 pozemku , Anonymizováno, . , Anonymizováno, . , Anonymizováno, . , Anonymizováno, , o výměře 201 m² (zastavěná plocha a nádvoří), jehož součástí je stavba , Anonymizováno, . , Anonymizováno, . , Anonymizováno, (rodinný dům), a pozemku parc. č. , Anonymizováno, /, Anonymizováno, , o výměře 616 m² (zahrada), to vše zapsáno na listu vlastnictví č. , hodnota, pro katastrální území a obec , adresa, u , právnická osoba, pro , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Katastrální pracoviště , adresa, , je , Jméno žalobce, , nar. , Datum narození žalobce, , r. č. , RČ, . Výrokem II. uložil žalované povinnost zaplatit žalobci náklady řízení, ve výši , částka, k rukám jeho právního zástupce do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Usnesením č.j. , spisová značka, ze dne , datum, uložil dále prvostupňový soud žalované povinnost zaplatit České republice na jeho účet svědečné ve výši , částka, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Usnesením č.j. , spisová značka, ze dne , datum, uložil prvostupňový soud žalované povinnost zaplatit České republice na jeho účet svědečné ve výši , částka, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.2. Žalobce se požadovaného určení domáhal s tím, že se žalovanou žili jako druh a družka do roku 2022, v době soužití započali s výstavbou rodinného domu v , Anonymizováno, . Ze strany žalobce však k užívání domu nikdy nedošlo, neboť družský poměr ukončili v roce 2022 a stavbu užívá výlučně žalovaná jako vlastník. Tvrdil, že dům stavěli se společným záměrem, že v něm budou oba účastníci žít spolu s jejich nezletilou dcerou jako rodina. Ze strany žalobce se nejednalo pouze o pomoc se sháněním materiálů a potřebných pracovníků s tím, že mu žalovaná bude za jeho pomoc provádět účetní práce pro firmu Wayant. Tyto práce vykonávala žalovaná ve zcela zanedbatelném rozsahu v nepoměru mezi tím, co žalobce odpracoval na domě. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby s tím, že se žalobcem vedla nejprve spor o zaplacení částky , částka, a po zamítnutí žaloby proti ní podal žalobce tuto žalobu. Poukazovala na to, že mezi nimi probíhá i několik sporů o úpravu poměrů k nezletilé dceři, jejímž je žalobce otcem, když vztah mezi účastníky je komplikovaný. Akcentovala, že často docházelo k hádkám a k několika rozchodům. Tvrdila, že od května 2019 do října 2021 žila se svojí dcerou v bytě v , adresa, , který poté v říjnu 2021 prodala. Od , datum, do června 2022 žila s dcerou v bytě žalobce v Praze, kde jí umožnil bydlení po prodeji jejího bytu, neboť byt musela vyklidit. Žalobce sám v bytě nebydlel, ale pronajímal ho. Žalovaná se v té době zdržovala v bytě pouze částečně, žila u svých rodičů, nebo na chatě ve Vlkančicích, účastníci společně nehospodařili, nevedli společnou domácnost a každý své potřeby uhrazoval sám. Žalovaná měla zájem na výstavbě domu, proto prodala byt v , adresa, a z výtěžku financovala jak koupi pozemku, tak stavbu rodinného domu, když na koupi pozemku jí žalobce peníze půjčil a ona mu je vrátila v květnu 2022. Smlouvu o dílo na výstavbu domu uzavřela dne , datum, , žalobce jí nabídl pomoc při stavbě a shánění materiálu, když veškerý materiál však hradila žalovaná ze svých prostředků a úspor. Tvrdila, že celkem uhradila na účet žalobce , částka, , když žalobce nákup materiálu fakturoval na svoji firmu s tím, že může uplatnit odpočet DPH a ona proplatila všechny faktury, vydané společností žalobce. Ten neměl zájem sdílet s ní společnou domácnost, neboť v té době stavěl svůj dům v Jevanech. Žalovaná tedy uhradila pozemek i stavbu ze svých prostředků a neměla zájem na užívání domu společně se žalobcem. Tvrdila, že se žalobcem nežili od roku 2019, proto je dům v jejím výlučném vlastnictví.3. Soud prvního stupně po provedeném řízení, kdy vyšel z nesporných tvrzení, provedl důkaz listinami a výslechy svědků a účastníků tak, jak je podrobně uvedeno v odst. 3 až 22 a 27 odůvodnění napadeného rozsudku, na které odvolací soud pro stručnost odkazuje, dospěl k závěru uvedenému tamtéž v odst. 28.4. Prvostupňový soud předně odkázal na ust. § 80 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“) a konstatoval, že na straně žalobce je dán naléhavý právní zájem na určení vlastnictví, neboť bez požadovaného určení by jeho vlastnické právo nemohlo být zapsáno v katastru nemovitostí a nebylo by tak možné dosáhnout souladu mezi právním a faktickým stavem.5. Vyšel z judikatury Nejvyššího soudu ČR, citované v odst. 29 a 30 odůvodnění napadeného rozsudku a předně konstatoval, že žádný z účastníků při pořizování stavby pak nepostupoval v souladu se zásadou vigilantibus iura scripta sunt (práva bdělých jsou chráněna), což je mezi osobami žijícími v partnerském vztahu časté. Zdůraznil, že si žalobce nijak nezajistil svůj spoluvlastnický vztah k domu a dům tak na základě zápisu v katastru nemovitostí je ve vlastnictví žalované jako jediného vlastníka. Dospěl k závěru, že v době vzniku stavby účastníci vedli společnou domácnost a žili v partnerském vztahu jako druh a družka a že k jejich rozchodu došlo až v červnu 2022, kdy byla stavba dokončena. Poukázal na to, že žalovaná neprokázala, že by žalobce poskytoval plnění související s výstavbou z jiného důvodu, a že se oba účastníci na stavbě aktivně podíleli. Akcentoval, že žalobce na stavbě pracoval, vozil materiál a hradil náklady spojené s výstavbou a žalovaná aktivně jednala s dodavateli, sháněla vybavení domu, podílela se na stavbě i finančně, kdy část závazků uhradila žalobci. Uvedl, že žalovaná hradila materiál a některé práce ze svých vlastních prostředků získaných prodejem bytu v , adresa, a že se žalobce podílel finančně na hrazení materiálu, výplatě řemeslníků atd. Konstatoval, že provedenými důkazy nebylo prokázáno, že by žalovaná dala, jakkoliv najevo žalobci, že od něj přijímá nemalé finanční prostředky a finanční pomoc za jiným účelem, než je výstavba domu a ani nebylo zřejmé, že se jedná o stavbu žalované, na které žalobce pouze pomáhá, a uzavřel, že se stavba stala podílovým spoluvlastnictvím účastníků. O nákladech řízení rozhodl prvostupňový soud podle ust. § 142 odst. 1 o.s.ř., když jejich výši určil podle ust. § 11 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen „AT“), ust. § 9 odst. 4, písm. a) AT, ust. § 13 AT a ust. § 14 AT.6. Obě usnesení byla odůvodněna ust. § 166 o.s.ř. a ust. § 148 o.s.ř.7. Proti tomuto rozsudku a oběma usnesením podala žalovaná včasné odvolání. Namítla především nesprávné právní posouzení věci, neúplné a selektivní hodnocení provedených důkazů a nedostatečné vypořádání její obrany. Uvedla, že pozemek v , Anonymizováno, nabyla do svého výlučného vlastnictví na základě kupní smlouvy, uzavřené dne , datum, , že kupní cenu uhradila z prostředků získaných následným prodejem svého bytu v , adresa, , popřípadě z půjčky, kterou žalobci vrátila, a že stavba domu byla po celou dobu realizována na jejím výlučném pozemku a v jejím vlastnickém režimu. Dále namítla, že soud prvního stupně nesprávně použil judikaturu vztahující se ke starší právní úpravě, ačkoliv v době zřizování stavby již byla stavba součástí pozemku. V odvoláních proti usnesením připomínala, že svědečné je jednou z položek nákladů řízení, proto odkazovala na důvody, uvedené v odvolání proti rozsudku. Vzhledem k tomu, že rozhodnutí ve věci samé dosud nenabylo právní moci z důvodu podaného odvolání, označila napadená usnesení za nesprávná. Navrhla změnu rozsudku soudu prvního stupně tak, aby byla žaloba zamítnuta a změnu obou usnesení tak, aby byl povinným k zaplacení svědečného uznán žalobce.8. Žalobce se k odvolání vyjádřil tak, že navrhl potvrzení rozsudku soudu prvního stupně jako věcně správného. Konstatoval, že žalovaná v odvolání převážně opakuje tvrzení uplatněná již před soudem prvního stupně, s nimiž se tento soud řádně vypořádal a že většinu námitek navíc nepodložila důkazy. Poukazoval na to, že k novým tvrzením, zejména o údajném dokončení 70% hrubé stavby, nelze pro jejich uplatnění po koncentraci řízení přihlížet; nadto odporují provedenému dokazování. Námitku nedostatku naléhavého právního zájmu označil za nedůvodnou s tím, že prvostupňový soud správně uzavřel, že bez určení vlastnictví nemůže žalobce dosáhnout zápisu svého práva do katastru nemovitostí, což by vedlo k nesouladu mezi právním a faktickým stavem. Konstatoval, že se soud prvního stupně řádně zabýval i otázkou společné domácnosti a záměrem účastníků, když z dokazování vyplynulo, že účastníci dům budovali společně, v době zahájení stavby žili ve společné domácnosti a počítali se společnou budoucností. Zdůrazňoval, že tomu odpovídá i elektronická komunikace, v níž žalovaná hovoří o „našem“ domě a „našem“ pozemku a její opačná tvrzení jsou s těmito důkazy v rozporu. Ve svém vyjádření dále uvedl, že výpovědi svědků o tom, že žalovaná zamýšlela dům pouze pro sebe a dceru, prvostupňový soud důvodně vyhodnot