Rozsudkem uvedeným v záhlaví soud prvního stupně určil, že žalobkyně , Jméno žalobce A, , narozená , Datum narození žalobce A, a žalobce , Jméno žalobce B, , narozený , Datum narození žalobce B, , jsou vlastníky pozemku p. č. , hodnota, (zahrada) o výměře 169 m2, k. ú. a obec , adresa, , zapsaného na LV č. , hodnota, v katastru nemovitostí u , právnická osoba, pro , Anonymizováno, , Katastrální pracoviště , adresa, (výrok I.), a dále rozhodl o povinnosti žalovaného zaplatit žalobcům náhradu nákladů řízení v částce 76 513,3 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobců (výrok II.).2. Dále uvedené nemovité věci se nachází v k. ú. a obci , adresa, .3. Soud prvního stupně vyšel z toho, že žalobci se žalobou ze dne 26. 5. 2025 domáhali určení, že jsou vlastníky pozemku p. č. , hodnota, o výměře 169 m² v k. ú. a obci , adresa, , zapsaného na LV č. , hodnota, , s tvrzením, že jej vydrželi. Uvedli, že na základě kupní smlouvy ze dne 29. 5. 2020 nabyli pozemek p. č. st. , Anonymizováno, se stavbou č. p. , Anonymizováno, do podílového spoluvlastnictví, přičemž součástí kupní smlouvy bylo i prohlášení jejich právních předchůdců o vydržení sporného pozemku. Ti měli nemovitosti v roce 1986 nabýt jako jeden ohraničený celek včetně přilehlého pozemku, který od té doby užívali a obhospodařovali. Naléhavý právní zájem žalobci spatřovali v tom, že v katastru nemovitostí je jako vlastník sporného pozemku zapsán žalovaný a mimosoudní dohoda nebyla možná.4. Žalovaný nárok neuznával a navrhl zamítnutí žaloby. Namítal, že žalobci ani jejich právní předchůdci nemohli pozemek vydržet, neboť věděli, že jim nepatří, a před prodejem se jej snažili od žalovaného odkoupit či směnit. Tvrdil, že pozemek nabyl v dobré víře v roce 2009, platí z něj daně a dlouhodobě se domáhá výkonu svého vlastnického práva. Dále poukazoval na historické souvislosti, podle nichž pozemek nikdy nebyl součástí p. č. , Anonymizováno, , a namítal, že ve znaleckém posudku z roku 1986 není sporný pozemek ani jeho oplocení uvedeno. Žalobci nemohli být poctivými držiteli pozemku p. č. , hodnota, , natož aby ho užívali v dobré víře.5. Soud prvního stupně provedl dokazování listinami a svědeckými výpověďmi a po jejich vyhodnocení učinil následující skutková zjištění. Žalobci na základě kupní smlouvy ze dne 29. 5. 2020 nabyli od , tituly před jménem, , jméno FO, (, Anonymizováno, ), , tituly před jménem, , jméno FO, (, Anonymizováno, ) a , tituly před jménem, , jméno FO, (, Anonymizováno, ) do společného jmění pozemek p. č. st. , Anonymizováno, o výměře 448 m2 se stavbou č. p. , Anonymizováno, v k. ú. , adresa, . Kupní smlouva obsahovala prohlášení prodávajících, že součástí oploceného prodávaného pozemku s budovou je parcela č. , hodnota, – zahrada o výměře 169 m2, která je evidována jako vlastnictví žalovaného, který pozemek vydražil ke dni 16. 6. 2009 od bývalého vlastníka , Anonymizováno, bez vědomí prodávajících a tuto skutečnost jim oznámil dopisem ze dne 13. 11. 2009. Právní zástupce prodávajících odpověděl svým dopisem ze dne 19. 1. 2010, kdy konstatoval nepřetržité a nerušené užívání od 29. 8. 1986, tj. 34 let a žalovaný pak již prodávající nekontaktoval. Právní předchůdci žalobců , tituly před jménem, , jméno FO, (, Anonymizováno, ) a tehdy ještě , jméno FO, (, Anonymizováno, ) nabyli na základě kuní smlouvy ze dne 29. 8. 1986 od , Anonymizováno, , dům čp. , Anonymizováno, se stav. parcelou č. kat. , Anonymizováno, o výměře 470 m2 v , Anonymizováno, , včetně vedlejších staveb, porostů, oplocení a venkovních uprav k domu náležejících, tak jak je Jednota dosud sama užívala a vlastnila. Ve znaleckém posudku , jméno FO, ze dne 28. 4. 1986 vypracovaného k objednávce prodávajícího spotřebního družstva Jednota (z důvodu převodu nemovitostí z majetku Jednoty do vlastnictví občana, jako přebytečný majetek) byl popsán předmět převodu: dům čp. , Anonymizováno, je situačně ve středu obce, stavebně u domu je situován objekt prádelny a sklep, na pozemku je dále sklad paliva, studna a odpadní jímka. Pozemek byl z přední části ke komunikaci oplocen, ostatní strany byly obestavěny sousedními stavbami. Ve dvoře se nacházel sklad paliva, který byl z jedné strany přistavěn ke zdivu sousedních staveb na hranici pozemku. Pozemek byl bez porostů. Kromě rodinného domku, vedlejších staveb, studny, venkovních úprav a pozemku, bylo oceněno oplocení (ke komunikaci je 15,70 m dlouhé, výška 2 m, stáří stavby nezjištěné, odhad 32 let, je tvořeno základy, podezdívkou, plotem, vraty – vrátky, povrchovou úpravou). Dům č. p. , Anonymizováno, tak historicky tvořil spolu s pozemky p. č. , Anonymizováno, a p. č. , hodnota, jeden ohraničený celek. Dům byl historicky bývalou prodejnou obuvi Baťa s bytem. Právní předchůdci žalobců sporný pozemek od roku 1986 užívali jako zahradu, sázeli zde stromy a sekali trávu, a to až do roku 2009, kdy je žalovaný informoval o koupi pozemku a požadoval nájemné. Pokusy o smírné řešení či směnu nebyly úspěšné. V průběhu času bylo poničené oplocení vedoucí podél komunikace zrenovováno, jeho umístění se však nezměnilo (výpovědi svědků , tituly před jménem, , jméno FO, , , jméno FO, , , jméno FO, , , jméno FO, , , tituly před jménem, , jméno FO, , , jméno FO, ). Žalovaný je v katastru zapsán jako vlastník pozemku p. č. , hodnota, na základě kupní smlouvy ze dne 12. 6. 2009 uzavřené se správcem konkurzní podstaty úpadce , Anonymizováno, v likvidaci. Před koupí se seznámil s místními poměry a po nabytí pozemku vyzýval právního předchůdce žalobců, aby pozemek neužíval, případně uzavřel nájemní smlouvu. Právní předchůdce žalobců namítal vydržení sporného pozemku a jednal s žalovaným i o směně pozemku za jiný, se kterým však žalovaný nesouhlasil. Následně v roce 2022 žalovaný vyzýval i žalobce k vyklizení pozemku a k účasti na vytyčení hranice, platil daň z nemovitosti a pokusil se zřídit přístup na pozemek vyražením průchodu ve zdi a osazením brány. V tom mu bylo žalobkyní a) zabráněno, věc řešila Policie ČR i přestupková komise. Pozemek p. č. , hodnota, má v terénu tvar pětiúhelníku, ze dvou stran přiléhá k pozemku žalobců se stavbou č. p. , Anonymizováno, a z dalších stran sousedí s pozemkem p. č. , hodnota, a dvěma pozemky ve vlastnictví obce , adresa, . Nacházejí se na něm ovocné stromy a je ohraničen cihlovou zdí, která navazuje na přístavek vyhotovený právním předchůdcem žalobců, který sloužil jako kůlna. Ze stran sousedících s pozemkem žalobců je sporný pozemek plynule napojen a tvoří s ním jeden zjevný celek zahrady, dlouhodobě takto užívaný. Žalobci se opakovaně pokoušeli se žalovaným dohodnout, mimo jiné mu nabízeli odkup sporného pozemku za částku, za niž jej nabyl. Dohody však dosaženo nebylo a vztahy účastníků jsou značně konfliktní, což dokládají opakované zásahy Policie ČR, trestní oznámení i podněty žalovaného Zeměměřickému a katastrálnímu inspektorátu. Tyto podněty nebyly shledány důvodnými. Před podáním žaloby žalobci žalovaného vyzvali k nápravě a informovali jej o zamýšleném podání žaloby. Žalovaný předtím rovněž vyzval žalobce k nápravě, soudní ochrany se však nedomáhal. Podobnou problematiku řešili právní předchůdci žalobců stran pozemku p. č. , Anonymizováno, , který vizuálně také tvoří nedílnou součást zahrady dnešních žalobců, u něj však došlo k odkupu za symbolickou cenu tak, aby byly právní vztahy narovnány.6. Soud prvního stupně se nejprve zabýval existencí naléhavého právního zájmu žalobců. Vyšel z toho, že tento zájem je dán zejména tehdy, pokud by bez určení bylo ohroženo právo žalobce nebo by se jeho právní postavení stalo nejistým, a pokud je požadované určení způsobilé odstranit stav právní nejistoty. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že naléhavý právní zájem žalobců je dán, neboť žalovaný je v katastru nemovitostí zapsán jako vlastník sporného pozemku, zatímco žalobci tvrdí, že vlastnické právo svědčí jim. Změny zápisu v katastru lze dosáhnout pouze na základě pravomocného deklaratorního rozhodnutí, a určovací žaloba je proto jediným prostředkem ochrany tvrzeného práva žalobců.7. Soud prvního stupně na zjištěný skutkový stav aplikoval zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“) a zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), kdy vyšel z právní úpravy vydržení obč. zák., podle níž bylo třeba oprávněné držby a nepřetržité držby nemovité věci po dobu deseti let, přičemž do této doby bylo možné započíst i držbu vykonávanou před 1. 1. 1992, pokud po účinnosti novely č. 509/1991 Sb. odpadla překážka vydržení pozemků v socialistickém vlastnictví. Na základě provedeného dokazování měl soud prvního stupně za prokázané, že dům č. p. , Anonymizováno, s pozemkem p. č. , Anonymizováno, a sporný pozemek p. č. , hodnota, v k. ú. , adresa, tvořily již před rokem 1986 jeden funkční a stavebně ohraničený celek, původně související s bývalou prodejnou obuvi , Anonymizováno, a bytem, a že právní předchůdci žalobců neměli důvod pochybovat, že v roce 1986 nabyli celý tento objekt na základě řádné kupní smlouvy. Právní předchůdci žalobců sporný pozemek nejméně od roku 1986 do roku 2009 fakticky ovládali jako vlastní, udržovali jej, opravovali a užívali jako součást zahrady, aniž by jejich držbu kdokoli zpochybňoval. Soud prvního stupně přitom jejich dobrou víru hodnotil s přihlédnutím k historickému stavu, místním poměrům, obsahu kupní smlouvy a znaleckého posudku, zmínce o oplocení, tehdejší obtížnější dostupnosti evidence nemovitostí i okolnosti, že prodávajícím bylo spotřební družstvo. Dospěl proto k závěru, že podmínky vydržení byly splněny a právní předchůdci žalobců se stali vlastníky sporného pozemku nejpozději v roce 2006, tedy ještě předtím, než je žalovaný kontaktoval s tím, že pozemek nabyl od insolvenčního správce původního vlastníka. Dobrou víru žalovaného soud naopak nepovažoval za prokázanou, neboť žalovaný znal místní situaci, pozemek si před koupí prohlédl a muselo mu být zřejmé, že jde o část zahrady připlocenou k cizímu domu, bez vlastního přístupu a ohraničenou zdí, přičemž jeho tvrzení o koupi za účelem rekreace soud prvního stupně hodnotil jako nevěrohodné a rozporné s jeho následným požadavkem na uzavření nájemní smlouvy. Soud prvního stupně dále uvedl, že okolnosti případu by odůvodňovaly i mimořádné vydržení podle o. z., neboť pro ně postačuje držba po dobu dvaceti let bez nepoctivého úmyslu držitele, přičemž důkazní břemeno ohledně nepoctivého úmyslu tíží toho, kdo vydržení popírá. V řízení však nebylo tvrzeno ani prokázáno, že by právní předchůdci žalobců jednali ve zjevně nepoctivém úmyslu, ani že by se žalovaný svého tvrzeného práva domáhal žalobou na vyklizení (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. , spisová značka, ). Soud prvního stupně proto uzavřel, že žaloba je důvodná, neboť právní předchůdci žalobců sporný pozemek vydrželi a následně jej mohli převést na žalobce, a , Anonymizováno, , že žalobci jsou vlastníky pozemku p. č. , hodnota, v k. ú. , adresa, . O náhradě nákladů řízení soud prvního stupně rozhodl podle § 142 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) tak, že přiznal zcela procesně úspěšným žalobcům náhradu nákladů řízení v částce 76 513,3 Kč.8. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný včasné odvolání, v němž namítal, že soud prvního stupně neúplně zjistil skutkový stav, neprovedl jím navržené důkazy, nesprávně hodnotil provedené důkazy a věc nesprávně právně posoudil. Nesouhlasil zejména se závěrem, že právní předchůdci žalobců sporný pozemek p. č. , hodnota, v k. ú. , adresa, oprávněně drželi a vydrželi, neboť podle něj nebylo prokázáno, že by tento pozemek byl součástí převodu v roce 1986, ani že by jejich případný omyl o rozsahu nabytých nemovitostí byl omluvitelný. Poukazoval na to, že kupní smlouva z roku 1986 i znalecký posudek se týkaly pouze pozemku p. č. , hodnota, o výměře 470 m², sporný pozemek v nich uveden nebyl a pouhá zmínka o oplocení nemůže prokazovat převod ani oprávněnou držbu pozemku. Dále namítal, že výpovědi svědků nemohou obstát jako dostatečný podklad pro závěr o dobré víře právních předchůdců žalobců, neboť svědci neměli přímou vědomost o okolnostech převodu, jejich výpovědi se rozcházely a případné faktické užívání pozemku mohlo představovat nanejvýš užívání bez právního titulu či výprosu. Žalovaný rovněž zdůraznil, že pozemek nabyl v roce 2009 na základě kupní smlouvy od správce konkursní podstaty osoby zapsané v katastru nemovitostí jako vlastník, a dovolával se ochrany dobré víry ve stav veřejné evidence a legitimního očekávání při nabytí vlastnického práva. Namítal také procesní a faktickou pasivitu právních předchůdců žalobců, kteří se tvrzeného vydržení po dlouhou dobu nedomáhali. Za účelem zpochybnění skutkových závěrů soudu prvního stupně navrhl provedení dalších důkazů, zejména situačního výkresu z roku 1973, leteckých map na stránce mapy.cz z let 2001 až 2007, výslechů osob podílejících se na převodu a ocenění nemovitostí v roce 1986, výslechu , tituly před jménem, , jméno FO, a listin ze souvisejícího konkursního řízení, přičemž tvrdil, že tyto důkazy jsou přípustné podle § 205a o. s. ř. Z těchto důvodů navrhl, aby odvolací soud rozsudek změnil tak, že žalobu v celém rozsahu zamítne, a aby mu přiznal náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.9. Žalobci ve vyjádření k odvolání navrhli potvrzení rozsudku soudu prvního stupně a přiznání náhrady nákladů odvolacího řízení, neboť měli za to, že soud prvního stupně provedl rozsáhlé dokazování výslechy svědků, místním šetřením i fotodokumentací a na jeho základě správně zjistil skutkový stav i věc právně posoudil. Zdůraznili, že z výpovědí svědků , tituly před jménem, , jméno FO, , , jméno FO, , , jméno FO, a , jméno FO, vyplynulo, že sporný pozemek p. č. , hodnota, byl po mnoho desetiletí užíván vlastníky domu č. p. , Anonymizováno, jako jeho dvůr a zahrada, byl fakticky začleněn do areálu této nemovitosti a obehnán vysokým zděným plotem, který se na místě nachází více než 30 až 40 let. Případné dílčí rozdíly ve výpovědích se podle žalobců týkaly jen nepodstatných okolností a nikoli samotné existence a rozsahu držby. Žalobci namítali, že oproti těmto důkazům stojí pouze výpověď žalovaného, jehož vysvětlení nabytí pozemku za účelem výstavby chaty či dětského hřiště považovali vzhledem k charakteru a výměře pozemku za nevěrohodné a účelové, přičemž žalovaný si již při nabytí musel být vědom faktické nepřístupnosti pozemku a jeho užívání jako součásti sousední nemovitosti. Podle žalobců soud správně dovodil jejich naléhavý právní zájem i splnění podmínek vydržení, neboť právní předchůdci žalobců minimálně od roku 1986 nakládali s celou plochou pozemku jako s vlastní, vykonávali držbu pro sebe a vydržecí doba byla výrazně naplněna. Současně byly podle nich splněny i podmínky mimořádného vydržení, jelikož nebylo prokázáno, že by se žalobci nebo jejich právní předchůdci držby ujali svévolně či v nepoctivém úmyslu. Žalobci dále uvedli, že dobrou víru držitele nelze posuzovat pouze podle obsahu nabývacích listin, ale se zřetelem ke všem okolnostem, zejména k faktickému stavu v terénu, dlouhodobému způsobu užívání a vnějšímu ohraničení nemovitosti, přičemž případný nesoulad mezi evidencí v katastru a faktickým stavem sám o sobě dobrou víru nevylučuje. Návrhy žalovaného na doplnění dokazování v odvolacím řízení považovali žalobci za nepřípustné, neboť žalovaný byl soudem prvního stupně řádně poučen podle § 118b o. s. ř. a byla mu poskytnuta lhůta k doplnění tvrzení a důkazů, podle žalobců proto nejsou splněny podmínky § 205a o. s. ř., navíc někteří nově navrhovaní svědci již zemřeli a žalovaný je dříve nenavrhoval. K argumentu samostatné evidence pozemku uvedli, že tato skutečnost není pro posouzení vydržení rozhodující, neboť podstatný je faktický výkon držby a dobrá víra držitele, nikoli pouze stav evidence. Za nepodložené označili i tvrzení žalovaného o možné výprose, neboť v řízení nebyl prokázán žádný právní vztah, nájem, výprosa ani jiný titul, z něhož by vyplývalo, že právní předchůdci žalobců užívali pozemek pouze se souhlasem vlastníka a nikoli jako vlastní. Konečně žalobci namítali, že dobrá víra žalovaného při nabytí pozemku v roce 2009 není rozhodující, jestliže vlastnické právo bylo jejich právními předchůdci vydrženo již dříve, neboť převodce pak nemohl převést právo, které mu již nenáleželo. Žalobci považovali za správný i nákladový výrok, neboť byli ve věci plně úspěšní.10. Krajský soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v intencích § 212 věty první o. s. ř. v celém rozsahu podle § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalovaného je důvodné, byť ze zcela jiných důvodů, než žalovaný akcentoval ve svém odvolání.11. Předně odvolací soud uvádí, že konstantní judikatura vychází z toho, že vlastník nemovitosti (respektive ten, kdo vlastnictví tvrdí), u níž je v katastru nemovitostí veden jako vlastník někdo jiný, má ve vztahu k této osobě nepochybně naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva k ní. Občanský zákoník z roku 2012, který zavedl princip materiální publicity zápisů do veřejných seznamů, pak přímo předpokládá využití určovací žaloby k uvedení skutečného stavu do souladu se stavem zapsaným (§ 985 o. z.). Z uvedeného pak vyplývá, že na straně žalované musí vystupovat osoba, které svědčí zapsaný právní stav, tedy osoba, která je v katastru nemovitostí zapsána jako vlastník, případně spoluvlastník, sporné nemovité věci. Tomu pak odpovídá ustálená judikatura, podle níž platí, že v řízení o určení vlastnického práva k nemovité věci, která se zapisuje do katastru nemovitostí, je pasivně legitimována osoba, která je jako vlastník nemovité věci zapsána v katastru nemovitostí (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2002, sp. zn. 30 Cdo 1333/2002). Žalovaný je tak nepochybně ve věci pasivně legitimován.12. Při závěru o skutkovém stavu vyšel odvolací soud z výsledků dokazování soudu prvního stupně tak, jak je ve svém rozsudku tento správně popsal, a pro stručnost na jeho odůvodnění zcela odkazuje (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3450/2011). Odvolací soud však přezkoumal hodnotící postup soudu prvního stupně, kdy na základě správně zjištěného skutkového stavu, dospěl k odlišným právním závěrům.13. Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2022, sp. zn. 22 Cdo 730/2021) není z hlediska přechodných ustanovení občanského zákoníku (srov. § 3028 o. z.) pro otázku nabytí vlastnického práva vydržením rozhodující okamžik uzavření převodní smlouvy nebo podání návrhu na vklad do katastru nemovitostí (obecně okamžik uchopení držby), ale naopak okamžik, kdy ke vzniku vlastnického práva k předmětu vydržení ze zákona dochází, tedy okamžik uplynutí vydržecí doby. Pokud měla vydržecí doba uplynout (doběhnout) až po 1. 1. 2014, je třeba pro délku vydržecí doby i další podmínky vydržení použít novou právní úpravu, účinnou od 1. 1. 2014, pokud před datem 1. 1. 2014, pak na ni dopadá právní úprava obč. zák.14. Jelikož žalobci tvrdili, že vlastnické právo se spornému pozemku vydrželi oni sami se zápočtem vydržecí doby jejich předchůdců nebo že vlastnické právo vydrželi již jejich právní předchůdci a žalobci jej získali kupní smlouvou, bylo nezbytné věc posoudit podle příslušných ustanovení o. z., neboť rozhodné právní skutečnosti nastaly právě v tomto období.15. Podle § 1089 odst. 1 o. z. drží-li poctivý držitel vlastnické právo po určenou dobu, vydrží je a nabude věc do vlastnictví.16. Podle § 1091 odst. 2 o. z. k vydržení vlastnického práva k nemovité věci je potřebná nepřerušená držba trvající deset let.17. Podle § 1095 o. z. uplyne-li doba dvojnásobně dlouhá, než jaké by bylo jinak zapotřebí, vydrží držitel vlastnické právo, i když neprokáže právní důvod, na kterém se jeho držba zakládá. To neplatí, pokud se mu prokáže nepoctivý úmysl.18. Podle § 1096 odst. 2 o. z. při mimořádném vydržení se nástupci započte vydržecí doba poctivého předchůdce bez dalšího.19. Podle § 3066 o. z. do doby stanovené v § 1095 se započte i doba, po kterou měl držitel, popřípadě jeho právní předchůdce, věc nepřetržitě v držbě přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona; tato doba však neskončí dříve než uplynutím dvou let ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, jde-li o věc movitou, a pěti let, jde-li o věc nemovitou.20. K vydržení vlastnického práva ke spornému pozemku žalobci nemohlo dojít, neboť ti se chopili držby tohoto pozemku v souvislosti s uzavřením kupní smlouvy ze dne 29. 5. 2020 společně s převáděným pozemek p. č. st. 150/1, jeho součástmi a příslušenstvím, a nemohla tak být naplněna podmínka uplynutí vydržecí doby pro řádné (10 let) ani mimořádné (20 let) vydržení. K naplnění této podmínky pak nemohl sloužit ani institut zápočtu držby způsobilé k vydržení, respektive směřující k vydržení. Dle judikatury přijaté jak k § 134 odst. 3 obč. zák. (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4282/2009), tak k § 1096 odst. 2 o. z (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2024, sp. zn. 22 Cdo 3385/2023), týkající se započtení doby držby předchůdce, totiž platí, že do vydržecí doby vydržitele nelze započítat držbu vlastnickou. Do vydržecí doby jak pro řádné, tak mimořádné vydržení se proto ve prospěch vydržitele započte doba držby jeho předchůdce jen tehdy, pokud předchůdce sám nesplnil podmínky vydržení, a nestal se tak vlastníkem věci. Vydržel-li právní předchůdce vlastnické právo již dříve, jeho následná držba má povahu držby vlastníka a nemůže být započtena ve prospěch právního nástupce. Ten by mohl vlastnické právo nabýt vydržením jen při splnění podmínek vydržení na základě vlastní oprávněné držby po celou zákonem stanovenou dobu. Současně odvolací soud upozorňuje na to, že počátek běhu vydržecí doby je nutno posuzovat od okamžiku uchopení držby věci držitelem, jenž se vydržení vlastnického práva dovolává a při započtení doby držby předchůdce je nutno postupovat shodně. Jinými slovy, plynutí doby nutné k vydržení nelze počítat od konce.21. Pokud se předchůdci žalobců chopili držby sporného pozemku v souvislosti s kupní smlouvou z roku 1986, pak se mohli stát vlastníky buď v roce 1996 na základě vydržení podle § 130 odst. 1 a § 134 odst. 1 obč. zák. při naplnění podmínky nepřetržité oprávněné držby trvající po dobu 10 let, nebo na základě mimořádného vydržení podle § 1095 o. z. při naplnění podmínky držby nikoli v nepoctivém úmyslu po dobu 20 let, nejdříve však k 1. 1. 2019 (§ 3066 o. z.). Aniž by tedy odvolací soud chtěl hodnotit, zda předchůdci žalobců byli oprávněnými či nikoliv nepoctivými držiteli sporného pozemku, přičemž jen oprávněnou držbu či držbu nikoli v nepoctivém úmyslu si mohou žalobci započítat, je zřejmé, že při naplnění podmínky držby v příslušné kvalitě by se předchůdci žalobců stali vlastníky a žalobci si tak tuto držbu předchůdců nemohou do své započítat.22. Žalobci nemohli nabýt vlastnické právo ke spornému pozemku ani na základě kupní smlouvy z roku 2020. Je třeba vnímat rozdíl mezi pozemkem a parcelou. Zatímco pozemek je věcí v právním slova smyslu, parcela je zobrazením pozemku do katastrální mapy. Vymezení parcely je sice jen evidenční záležitostí a nemůže nic měnit na vlastnickém právu k pozemku (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2271/2006), má však významnou roli v případě převodu či přechodu vlastnického práva. Pro nabytí vlastnického práva je totiž rozhodný stav katastrálního operátu účinný ke dni vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí. Pro právní jednání týkající se pozemku je závazné parcelní číslo, jeho geometrické určení a název a geometrické určení katastrálního území (§ 51 katastrálního zákona). Pokud někdo učinil předmětem převodu vlastnictví pozemek označený parcelním číslem podle zápisu v katastru nemovitostí, nabyl jej v hranicích a geometrickém určení podle katastru nemovitostí ke dni účinnosti vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí. Ve vztahu k obč. zák. soudní praxe přijala závěr, že není-li pozemek v převodní smlouvě příslušným číslem parcelním označen, nemůže ho nabyvatel smluvně nabýt, nebo pokud by převodce vlastnil ve skutečnosti více, než odpovídá ve smlouvě vymezenému pozemku v podobě parcely, nestává se nabyvatel vlastníkem tohoto většího (avšak smluvně nereflektovaného) rozsahu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1996/2013). Totéž platilo i pro přechod vlastnického práva děděním (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2018, sp. zn. 22 Cdo 4689/2017). Vzhledem k tomu, že v tomto směru právní úprava nedoznala změn, prosadí se uvedený závěr i v poměrech o. z. Jestliže tedy v kupní smlouvě uzavřené mezi právními předchůdci žalobců a žalobci v roce 2020 nebyl sporný pozemek označen parcelním číslem a katastrálním územím dle stavu katastru nemovitostí jako předmět převodu, nemohli jej žalobci touto smlouvou nabýt do vlastnictví. Navíc převod vlastnického práva je založen na intabulačním principu (srov. § 1105 o. z.) a právní předchůdci žalobců tak nemohli na žalobce převést vlastnické právo, pokud nebylo zapsáno do katastru nemovitostí.23. Ze shora vyložených důvodů odvolací soud podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé změnil a rozhodl o tom, že žaloba se zamítá, což však nesvědčí ničeho o tom, že vlastníkem sporného pozemku je žalovaný.24. S ohledem na změnu rozsudku soudu prvního stupně bylo třeba v otázce náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně rozhodnout znovu, a to podle § 224 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. a § 151 odst. 1 o. s. ř., ve prospěch zcela úspěšného žalovaného.25. Při stanovení výše náhrady před soudem prvního stupně je třeba vyjít z vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění od 1. 1. 2025 (dále jen „AT“) a z odměny za jeden úkon právní služby podle § 7 a § 9 odst. 4 písm. a) AT ve výši 5 620 Kč. Náklady žalovaného před soudem prvního stupně se sestávají z odměny původní advokátky za 6 úkonů právní služby podle § 11 odst. 1 AT, a to za převzetí a přípravu zastoupení, vyjádření k žalobě, účast na ústním jednání 3x a účast na místním šetření). Dále náleží 6 režijních paušálů po 450 Kč podle § 13 odst. 1, 4 AT. Co se týká náhrady nákladů za vyjádření ze dne 1. 10. 2025 a 17. 1. 2025, tyto neshledal odvolací soud jako účelně vynaložené ve smyslu § 11 AT, když se nejednalo o vyjádření, která by obsahovala nové skutečnosti z hlediska skutkového. Jiné náklady nevyplývají z obsahu spisu., osvědčení o registraci plátce DPH nebylo předloženo. Celkové náklady řízení žalovaného před soudem prvního stupně tak činí 36 420 Kč (6 x 5 620 Kč + 6 x 450 Kč). Náhradu nákladů řízení jsou žalobci povinni zaplatit společně a nerozdílně do tří dnů k rukám advokáta (srov. § 149 odst. 1 o. s. ř. a § 160 odst. 1 o. s. ř.). Žádný důvod k prodloužení lhůty k plnění nebo ke snížení či k odepření náhrady nákladů řízení podle § 150 o. s. ř. odvolací soud neshledal.26. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto za použití § 224 odst. 1 o. s. ř., v souladu s § 151 odst. 1 věty před středníkem o. s. ř., podle § 142 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy žalovaný byl ve věci úspěšný. Za dva úkony právní služby činí odměna 11 240 Kč. K tomu náleží paušální náhrada hotových výdajů ve výši 2 x 450 Kč, tedy 900 Kč. Náklady právního zastoupení žalovaného v odvolacím řízení činí 14 689 Kč včetně 21 % DPH a dále soudní poplatek za podané odvolání ve výši 5 000 Kč, celkem tedy 19 689 Kč. Lhůta k plnění byla stanovena podle § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř., když ke stanovení jiné lhůty neshledal odvolací soud důvody a místo k plnění bylo určeno podle § 149 odst. 1 o. s. ř.