Krajský soud v Praze 23 Co 108/2026-90 – Náklady řízení

Okresní soud v Berouně (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 1. 10. 2025, č. j. 4 C 116/2025 – 45, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 57 029,17 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z této částky od 10. 4. 2025 do zaplacení, (výrok I.). Výrokem II. zamítl žalobu do nároku ve výši 5 682,75 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 6 552,77 Kč, úrokem ve výši 15 % ročně z částky 60 059,17 Kč od 1. 10. 2023 do zaplacení, zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 62 711,92 Kč od 1. 10. 2023 do 9. 4. 2025 a zákonným úrokem z prodlení z částky 5 682,75 Kč od 10. 4. 2025 do zaplacení. Výrokem III. uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení 19 135,50 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jejího zástupce. Předmětem řízení byl nárok žalobkyně se smlouvy o revolvingovém úvěru, kterou žalovaný uzavřel s právní předchůdkyní žalobkyně, společností , Anonymizováno, , právnická osoba, , jednající v České republice prostřednictvím , Anonymizováno, , odštěpného závodu, IČO: , IČO, , a to pod obchodní značkou , Anonymizováno, ! Na základě takto uzavřené smlouvy byl žalovanému poskytnut revolvingový úvěr do určeného úvěrového rámce, naposledy ve výši 60 000 Kč. Žalovaný se zavázal splácet poskytnutý úvěr a sjednané úroky. Vzhledem k neplnění podmínek smlouvy, kdy žalovaný řádně nesplácel poskytnutý úvěr, právní předchůdkyni žalobkyně od smlouvy odstoupila a dlužnou částku zesplatnila. Pohledávka byla postoupena na společnost , právnická osoba, ., IČO: , IČO, , smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 1. 11. 2023 a následně smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 23. 10. 2024 s účinností od 1. 11. 2024 na žalobkyni. Žalovaný celkem čerpal finanční prostředky ve výši 181 879,46 Kč a uhradil celkem 124 850,29 Kč. Soud prvního stupně uzavřel, že právní předchůdkyně žalobkyně při uzavření smlouvy porušila povinnost stanovenou ustanovením § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, posoudit řádně úvěruschopnosti žalovaného jako spotřebitele a za tohoto stavu shledal předmětnou úvěrovou smlouvu absolutně neplatnou. Rozdíl mezi vzájemně poskytnutým plněním posoudil jako bezdůvodné obohacení a v tomto rozsahu žalobě vyhověl.2. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal včas odvolání žalovaný, který poukazoval na to, že již v odporu proti elektronickému platebnímu rozkazu vydanému soudem prvního stupně namítal, že nebyl prokázán žádný smluvní vztah mezi žalovaným a právním předchůdcem žalobkyně, což uznal v odůvodnění rozsudku i soud prvního stupně. Přesto mu byla uložena povinnost k úhradě dlužné částky. Poukazoval na to, že při neexistenci smluvního vztahu nejsou zřejmé podmínky navrácení finančních prostředků a není vyloučena ani skutečnost, že ke dni podání žaloby nebyl tvrzený úvěr splatný a případně za jakých podmínek. Navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobu v plném rozsahu zamítl.3. Žalobkyně ve vyjádření k odvolání žalovaného navrhla potvrzení rozsudku soudu prvního stupně jako věcně správného. Poukazovala na to, že žalobkyně prokázala výpisem z úvěrového účtu výši čerpaných finančních prostředků žalovaným i skutečnost, že žalovaný byl k úhradě dlužné částky zahrnující i nesplacenou jistinu úvěru vyzván nejpozději předžalobní upomínkou s lhůtou k úhradě do 9. 4. 2025. Žalovaný ani netvrdil a neprokázal, že by na vyčerpané peněžní prostředky uhradil více, než v žalobě tvrdila žalobkyně.4. Krajský soud v Praze, jako soud odvolací, přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, kterému předcházelo podle § 212 a § 212a odst. 1, 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a dospěl k závěru, že odvolání žalovaného není důvodné. Rozsudek soudu prvního stupně nebyl napaden ve výroku II. a v tomto rozsahu nabyl samostatně právní moci.5. Soud prvního stupně po provedeném dokazování vycházel z takto zjištěného skutkového stavu: právní předchůdce žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o revolvingovém úvěru, na základě které se právní předchůdce žalobkyně zavázal poskytnout žalovanému revolvingový úvěr v rámci ve výši 60 000 Kč, žalovaný se zavázal úvěr splácet s tím, že splatnost první splátky nastane až měsícem následujícím po prvním čerpání úvěru, a to sedmnáctý den v měsíci. Základní roční úroková sazba byla stanovena na 22,68 %. Žalovaný čerpal celkem částku 181 879 Kč a uhradil celkem 124 850,24 Kč. Právní předchůdkyně žalobkyně od úvěrové smlouvy odstoupila z důvodu prodlení s úhradou splátek dne 28. 8. 2023. Při uzavření smlouvy vycházel právní předchůdce žalobkyně z čistého měsíčního příjmu žalovaného ve výši 40 000 Kč s tím, že jeho výdaje na domácnost činí 7 000 Kč, má finanční závazky ve výši 17 000 Kč měsíčně. Žalovaný pracoval jako zdravotní sestra u zdravotnické záchranné služby. Bydlí ve vlastním domě, je ženatý, nemá vyživovací povinnost k nezletilým dětem. Z výpisu z účtů žalovaného za měsíce říjen 2020 vyplývá, že jeho výdaje (42 097,94 Kč) byly vyšší než příjmy (40 814 Kč). Pohledávka byla právním předchůdcem žalobkyně (společností , Anonymizováno, Pohledávku za žalovaným dne 25. 11. 2024 na společnost , právnická osoba, ., která jí následně postoupila na žalobkyni.6. Odvolací soud se s takto zjištěným skutkovým stavem ztotožnil. Správným shledal i právní posouzení věci soudem prvního stupně, který vycházel z ustanovení § 2395 a následujících zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále „o. z.“), dle kterého se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit. Dále je věc třeba posoudit podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, s ohledem na postavení účastníků, kdy žalobkyně (resp. její právní předchůdkyně) je právnickou osobou, jejímž předmětem činnosti je poskytování úvěru a žalovaný je v pozici spotřebitele. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že uvedená úvěrová smlouva je v celém rozsahu neplatná, neboť žalobkyně porušila svou povinnost náležitě prověřit poměry dlužníka – spotřebitele a posoudit jeho schopnost splácet úvěr. Žalobkyně jako poskytovatel úvěru smí spotřebiteli poskytnout úvěr jen tehdy, když s odbornou péčí schopnost dlužníka posoudí a z tohoto zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva neplatná. V daném případě právní předchůdkyně žalobkyně zcela rezignovala na shora uvedenou povinnost a úvěruschopnost žalovaného žádným relevantním způsobem nezkoumala. Za tohoto stavu se tedy odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobkyně porušila povinnost posouzení s odbornou péčí úvěruschopnosti a z tohoto důvodu je úvěrová smlouva uzavřená mezi účastníky neplatná jako celek. Právním jednáním smluvním stran došlo k narušení veřejného pořádku tím, že byl porušen § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, neboť součástí veřejného pořádku je mimo jiné i ochrana skupin osob, které jsou určitým způsobem zranitelné a mezi takové nepochybně spotřebitelé patří, neboť jejich postavení je ve styku s profesionálním podnikatelem znevýhodněno a vystupují také jako slabší strana. Za stavu, kdy bylo prokázáno, že žalobkyně porušením povinnosti zkoumání úvěruschopnosti žalovaného s odbornou péčí jednala v rozporu se zákonem a dále byla naplněna podmínka zjevného narušení veřejného pořádku, je smlouva o úvěru uzavřena mezi žalobkyní a žalovaným absolutně neplatným právním jednáním ve smyslu ustanovení § 588 o. z. Absolutní neplatnost znamená neplatnost právního jednání od samého počátku a na právní jednání se hledí jako by nikdy nevzniklo. V ustanovení § 2991 o. z. je upraveno bezdůvodné obohacení tak, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. S ohledem na absolutní neplatnost úvěrové smlouvy, tedy plnění, které si žalobkyně a žalovaný navzájem poskytli, představuje plnění z neplatného právního jednání a takové plnění je bezdůvodným obohacením ve smyslu ustanovení § 2991 odst. 2 o. z., které jsou si smluvní strany povinny podle § 2993 o. z. vzájemně vydat. Ustanovení § 87 odst. 1 věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru stanoví zvláštní splatnost nároku na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého absolutně neplatnou smlouvou o spotřebitelském úvěru v důsledku porušení povinnosti poskytovatele úvěru zkoumat úvěruschopnost spotřebitele. Podle tohoto zákonného ustanovení je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem. Břemeno tvrzení a důkazní o tom, že není v možnostech a schopnostech spotřebitele vrátit poskytnutou jistinu ihned, nese v plném rozsahu spotřebitel. Odvolací soud má za to, že pokud spotřebitel břemeno tvrzení a důkazní ohledně toho, že nebylo a není v jeho možnostech a schopnostech vrátit dlužnou jistinu bez zbytečného odkladu, neunese (mimo jiné třeba i proto, že je v řízení pasivní, nedostavuje se k jednání a nemůže být tedy soudem v souladu s ustanovením § 118a o. s. ř. poučen) pak lze vycházet ze stavu, že v možnostech a schopnostech spotřebitele bylo vrátit dluh bez zbytečného odkladu po výzvě věřitele. Nároky na úroky z prodlení se poté odvíjí od výzvy věřitele. Tento závěr není v rozporu se závěry rozsudku soudu Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 (na který poukazoval ve svém odůvodnění soud prvního stupně), neboť v něm dovolací soud řešil stav, kdy soudy odvozovaly splatnost nároku na vydání bezdůvodného obohacení primárně od výzvy věřitele, aniž by se možnostmi a schopnostmi spotřebitele jistinu vrátit zabývaly, ačkoli v daném případě byl spotřebitel aktivní, řádně se zúčastnil jednání a uváděl potřebná tvrzení).7. Odvolací soud neshledal důvodné námitky žalovaného. Předně je třeba uvést, že soud prvního stupně nezaložil vyhovující výrok na závěru o existenci a vymahatelnosti platné úvěrové smlouvy, ale naopak výslovně uzavřel, že smlouva je neplatná pro rozpor s § 86 a 87 zákona o spotřebitelském úvěru, a z tohoto důvodu žalobkyni nepřiznal smluvní úroky, poplatky ani jiné sankční nároky. Za této situace nebylo pro rozhodnutí určující úplné prokázání všech smluvních ujednání, zejména výše úroku, poplatků, smluvních sankcí či mechanismu zesplatnění. Tato ujednání totiž netvoří právní základ přisouzeného nároku. Rozhodné naopak bylo, zda bylo prokázáno, že žalovanému bylo z majetku právní předchůdkyně žalobkyně skutečně plněno, v jakém rozsahu a kolik žalovaný vrátil a také to, zda žalobkyně prokázala přechod této pohledávky na svou osobu. V tomto směru považuje odvolací soud skutková zjištění soudu prvního stupně za správná a dostatečně podložená provedenými listinnými důkazy, zejména výpisem k úvěru, listinami o postoupení pohledávky a oznámením o postoupení pohledávky žalovanému. I v případě, že by nebyl prokázán úplný obsah původního smluvního ujednání, nic to nemění na závěru, že žalovaný přijal peněžní prostředky, které po odečtení již uhrazených plateb dosud nevrátil. Právě tento majetkový prospěch představuje bezdůvodné obohacení, které je povinen vydat.8. Neobstojí ani námitka žalovaného, že ke dni rozhodnutí nemusel existovat splatný dluh. U nároku na vrácení plnění poskytnutého bez platného právního důvodu platí, že není-li doba plnění zvlášť určena, věřitel může požadovat plnění ihned a dlužník je povinen plnit bez zbytečného odkladu podle § 1958 odst. 2 o. z. Z obsahu spisu plyne, že žalobkyně žalovaného před podáním žaloby vyzvala k úhradě dlužné částky ve lhůtě do 9. 4. 2025. Marným uplynutím této lhůty se žalovaný dostal do prodlení ve smyslu § 1968 o. z., a od následujícího dne vznikl žalobkyni nárok na úrok z prodlení podle § 1970 o. z. Odvolací soud nepřehlédl, že podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je spotřebitel v případě neplatnosti smlouvy povinen vrátit poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem. Toto ustanovení však samo o sobě neznamená, že by nárok věřitele nebyl splatný bez dalšího až do doby, než soud z vlastní iniciativy určí splátkový režim nebo jinou dobu plnění. Smysl uvedené úpravy spočívá v ochraně spotřebitele tehdy, jestliže tvrdí a prokazuje okolnosti odůvodňující jinou dobu plnění nebo se jejího určení domáhá. V projednávané věci, jak již bylo shora uvedeno, žalovaný netvrdil ani neprokazoval takové konkrétní majetkové, příjmové či sociální poměry, z nichž by bylo možno usuzovat, že by přisouzené plnění nemohlo být splněno v obvyklé lhůtě, popřípadě, že by bylo na místě určit další dobu plnění nebo plnění ve splátkách. Za této procesní situace soud prvního stupně nepochybil, pokud žalobkyni přiznal nárok na vydání bezdůvodného obohacení a přiznal jí též zákonný úrok z prodlení ode dne následujícího po marném uplynutí lhůty stanovené předžalobní výzvou.9. Ze všech shora uvedených důvodů proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku I. podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil, a to včetně nákladového výroku III., když soud prvního stupně přiznal v řízení úspěšnější žalobkyním náhradu části účelně vynaložených nákladů, a to v rozsahu poměru úspěchu a neúspěchu účastníků. Náklady řízení před soudem prvního stupně žalobkyni vznikly na zaplaceném soudním poplatku a na právním zastoupení. Soudem prvního stupně byly správně stanovený a jejich výše odpovídá vyhlášce č. 177/1996 Sb., advokátním tarifu.10. O nákladech odvolací řízení rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř. V odvolacím řízení byla úspěšná žalobkyně, která má právo na náhradu nákladů vzniklých v odvolacím řízení. Náklady žalobkyně v odvolacím řízení představují náklady právního zastoupení, a to odměna zástupce žalobkyně za dva úkony právní služby podle § 11 odst. 1 písm. g), k) advokátního tarifu (vyjádření k odvolání a účast zástupce žalobkyně u jednání odvolacího soudu) po 3 420 Kč (z tarifní hodnoty 57 029,17 Kč jako předmětu odvolacího řízení) podle § 8, § 7 bod 5. advokátního tarifu, dva režijní paušály po 450 Kč podle § 13 odst. 1, 4 advokátního tarifu a 21 % DPH ve výši 1 625,40 Kč. Celková výše nákladů žalobkyně v odvolacím řízení činí 9 365,40 Kč.