Okresní soud v Nymburce (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. 3. 2026, č. j. 12 C 446/2025-37, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 33 569,50 Kč s příslušenstvím (výrok I.). Výrokem II. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Předmětem řízení byl nárok žalobkyně vyplývající ze smlouvy o vydání kreditní karty, kterou s žalovaným dne 3. 1. 2024 uzavřela právní předchůdkyně žalobkyně, , právnická osoba, ., a na základě které bylo žalovanému umožnit čerpání finančních prostředků do úvěrového limitu ve výši 30 000 Kč. Žalovaný čerpal průběžně peněžní prostředky, nehradil však sjednané splátky včas, proto byl dluh ke dni 20. 2. 2025 zesplatněn a smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 27. 5. 2025 byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni. Nárok žalobkyně sestává z jistiny úvěru ve výši 29 825,97 Kč, poplatku ve výši 3 743,53 Kč a smluvního úroku ve výši 1 808,70 Kč splatného ke dni 20. 2. 2025. Soud prvního stupně uzavřel, že žalobkyně neprokázala uzavření jí tvrzené smlouvy, když ze smluvních listin nebyl zjištěn platný a prokazatelný souhlas žalovaného s uzavřením smlouvy. Návrh smlouvy neobsahoval vlastnoruční ani uznávaný elektronický podpis žalovaného, což shodně platilo i pro listinu označenou jako akceptace návrhu smlouvy. Soud prvního stupně tedy dospěl k závěru, že z uvedených listin nevyplývá, že žalovaný s jejich obsahem skutečně souhlasil. Nevzal za prokázané, že žalovanému byla kreditní karta vůbec vydána a doručena a že převzal kartu jako plastový nosič do své dispozice. Vznik smluvního vztahu podle soudu prvního stupně neprokazovaly ani výpisy z kartového účtu. Právně věc posoudil jako nárok ze smlouvy o spotřebitelském úvěru podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.2. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala včas odvolání žalobkyně, která soudu prvního stupně vytýkala, že nepřihlédl k jí tvrzeným skutečnostem a označeným důkazům, ačkoliv pro takový postup nebyly splněny zákonné podmínky. Zdůraznila, že její nárok vyplývá ze smlouvy o vydání kreditní karty , Anonymizováno, č. , hodnota, , uzavřené na základě akceptace návrhu žalovaného dne 3. 1. 2024. Nesouhlasila se závěrem soudu prvního stupně, že nebylo prokázáno řádné elektronické podepsání smlouvy žalovaným, když podpis byl doložen žalobkyní již v žalobě, neboť přiložený dokument PDF obsahoval informaci o elektronickém podpisu na poslední straně. Rovněž nesouhlasila se závěrem soudu prvního stupně, že nebylo prokázáno vydání karty žalovanému ani čerpání úvěru. Poukázala na to, že soudu byly předloženy výpisy z kartového účtu i souhrnný výpis z pohybu z účtu kreditní karty. Bankovní výpisy jsou dle žalobkyně standardním, zásadním a v praxi často jediným možným důkazem o čerpání úvěru a výši dluhu. Jedná se o oficiální evidenci banky, jejíž vedení podléhá zákonné regulaci a dohledu České národní banky. Z existence zaznamenaných transakcí je nepochybné, že žalovaný musel mít kartu ve svém držení. Poukazovala na překvapivé rozhodnutí soudu prvního stupně, který po vydání elektronického platebního rozkazu následně žalobkyni vyzval pouze k doplnění tvrzení o úvěruschopnosti, nikoliv již o další tvrzení. Žalobkyně tedy neměla důvod očekávat pochybnosti o formální správnosti smlouvy. Navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.3. Krajský soud v Praze, jako soud odvolací, přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně podle § 212 a § 212a odst. 1, 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádku (dále jen „o. s. ř.“) a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je částečně důvodné.4. Odvolací soud se neztotožnil se skutkovým stavem tak, jak byl zjištěn soudem prvního stupně, zopakoval dokazování listinnými důkazy a uzavřel, že žalovaný s právní předchůdkyní žalobkyně, , právnická osoba, . uzavřel dne 3. 1. 2024 smlouvu o vydání kreditní karty , Anonymizováno, č. , hodnota, , na základě které čerpal úvěrové prostředky. Uzavření smlouvy bylo prokázáno listinnými důkazy (návrh na uzavření smlouvy o vydání kreditní karty, akceptace návrhu na uzavření smlouvy o vydání kreditní karty). Podle § 561 odst. 1 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále „o. z.“) k platnosti právního jednání učiněného v písemné formě se vyžaduje podpis jednajícího, který může být nahrazen mechanickými prostředky tam, kde je to obvyklé. Jiný právní předpis stanoví, jak lze při právním jednání učiněném elektronickými prostředky písemnost elektronicky podepsat. Jiným právním předpisem, které má uvedené ustanovení na mysli, je zákon č. 297/2016 Sb., který v § 7 uvádí, že k podpisování elektronickým podpisem lze použít zaručený elektronický podpis, uznávaný elektronický podpis, případně jiný typ elektronického podpisu, podepisuje-li se elektronický dokument, kterým se právně jedná jiným způsobem než způsobem uvedeným v § 5 nebo 6. Uvedené tedy znamená, že i prostý elektronický podpis má stejné právní účinky jako vlastnoruční podpis jednající osoby. Charakter elektronického podpisu může mít také k textu připojené sjednané nebo zaslané heslo. V dané věci ze žalobkyní předložených důkazů a jejího tvrzení vyplynulo, že elektronickému uzavření písemné smlouvy o osobní kreditní kartě předcházelo uzavření rámcové smlouvy o poskytování bankovních, platebních a investičních služeb, a to dne 4. 7. 2019 při osobní návštěvě žalovaného na pobočce banky, kdy byla ověřena jeho identita. Právní předchůdkyně žalobkyně tedy vedla pro žalovaného internetové bankovnictví, v rámci kterého mu byl v mobilním internetovém bankovnictví elektronicky přidělen i kód k podpisu dalších potřebných listin. Ze žalobkyní předložené smlouvy bylo rovněž zjištěno, že jak návrh na přijetí smlouvy, tak akceptace byla elektronicky podepsána jak žalovaným (3. 1. 2024 v 10:27:34 hodin), tak právní předchůdkyní žalobkyně (3. 1. 2024 ve 10:24:17 hodin a následně 10:27:44 hodin). Na rozdíl od soudu prvního stupně tak odvolací soud dospěl k závěru, že smlouva z 3. 1. 2024 byla účastníky elektronicky podepsána a k jejímu uzavření došlo v souladu s § 2395 a následujících o. z. V této souvislosti nelze pominout i skutečnost, že žalovaný podpis smlouvy v řízení nijak nezpochybňoval. Závěr soudu prvního stupně, že smlouva nebyla uzavřena, odporuje i dalším důkazům, zejména historickému výpisu z účtu, ze kterého vyplývá, že právní předchůdkyně žalobkyně v přímé časové návaznosti na uzavření smlouvy umožnila žalovanému čerpání finančních prostředků, které žalovaný rovněž prokazatelně čerpal a také (byť nepravidelně) splácel. Z obsahu smlouvy vyplývá, že právní předchůdkyně žalobkyně se zavázala k poskytnutí osobní kreditní karty žalovanému s možností čerpání úvěru do celkové výše 30 000 Kč, k předání karty mělo dojít poštou na kontaktní adresu, přidělení pinu elektronicky v mobilním a internetovém bankovnictví. Ze souhrnného výpisu z účtu kreditní karty je zcela nepochybné, že žalovaný čerpání peněžních prostředků kreditní kartou využíval, a to již od dne, kdy byla smlouva uzavřena.5. Odvolací soud se však zabýval i tím, zda ze strany právní předchůdkyně žalobkyně byla splněna povinnost daná poskytovateli úvěru ustanovením § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, tedy náležitě prověřit poměry dlužníka – spotřebitele a posoudit jeho schopnost splácet úvěr. Žalobkyně (respektive právní předchůdkyně žalobkyně) jako poskytovatel úvěru smí spotřebiteli poskytnout úvěr pouze tehdy, když s odbornou péčí schopnost dlužníka posoudí a z tohoto zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva neplatná. V daném případě právní předchůdkyně žalobkyně vycházela z výše příjmů žalovaného 15 000 Kč a dále dalšího příjmu ve výši 7 900 Kč a deklarovaných výdajů na bydlení 5 000 Kč, výdajů na živobytí 5 000 Kč, na rodinné náklady a ostatní 5 000 Kč. Právní předchůdkyně žalobkyně však vycházela pouze z žalovaným deklarovaných údajů, aniž by tyto byly relevantním způsobem ověřeny. Pokud jde o výdaje žalovaného, tyto právní předchůdkyně žalobkyně nezjišťovala vůbec. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je však i taková obezřetnost, která ho vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení. Za stavu, kdy žalovaný uváděl příjem v celkové výši 22 900 Kč, právní předchůdkyně žalobkyně zcela rezignovala na zjišťování jeho výdajů, a přesto byl poskytnut úvěrový limit 30 000 Kč (tedy přesahující i výši deklarovaného příjmu), odvolací soud uzavřel, že právní předchůdkyně žalobkyně porušila povinnost posouzení s odbornou péčí úvěruschopnosti žalovaného a z tohoto důvodu je úvěrová smlouva uzavřená mezi účastníky neplatná jako celek. Právním jednáním smluvních stran došlo k narušení veřejného pořádku tím, že byl porušen § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, neboť součástí veřejného pořádku je mimo jiné i ochrana skupin osob, které jsou určitým způsobem zranitelné. Mezi takové skupiny osob nepochybně spotřebitelé patří, neboť jejich postavení je ve styku s profesionálním podnikatelem znevýhodněno, vystupují tedy jako slabší smluvní strana. Za stavu, kdy bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně porušením povinnosti zkoumání úvěruschopnosti žalovaného s odbornou péčí, jednala v rozporu se zákonem a dále byla naplněna podmínka zjevného narušení veřejného pořádku, je úvěrová smlouva uzavřená mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným absolutně neplatným právním jednáním ve smyslu ustanovení § 588 o. z. Absolutní neplatnost znamená neplatnost právního jednání od samého počátku a na právní jednání se hledí, jako by nikdy nevzniklo. Důsledkem shora popsaného postupu žalobkyně je tedy absolutní neplatnost dotčené úvěrové smlouvy a v souladu s ustanovením § 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru omezenost nároku žalobkyně vůči žalovanému na vrácení pouhého zůstatku jistiny spotřebitelského úvěru „v době přiměřené možnostem“ spotřebitele (žalovaného). Jde o speciální úpravu vydání bezdůvodného obohacení z neplatné smlouvy. Mezi účastníky bylo nesporné, že žalovaným byly čerpány finanční prostředky ve výši 117 131,37 Kč, žalovaný na uhrazených splátkách zaplatil žalobkyni (právní předchůdkyni žalobkyně) celkem částku 97 005,30 Kč. Žalobkyně má tedy za tohoto stavu právo na vydání bezdůvodného obohacení ve výši představující rozdíl mezi vzájemně poskytnutým plněním, tj. ve výši 20 126,07 Kč.6. Ustanovení § 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru stanoví zvláštní splatnost nároku na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého absolutně neplatnou smlouvu o spotřebitelském úvěru v důsledku porušení povinnosti poskytovatele úvěru zkoumat úvěruschopnost spotřebitele. Jak již bylo shora uvedeno, je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem. Břemeno tvrzení a důkazní o tom, že není v možnostech a schopnostech spotřebitele vrátit poskytnutou jistinu ihned, nese v plném rozsahu spotřebitel. Odvolací soud má za to, že pokud spotřebitel břemeno tvrzení a důkazní ohledně toho, že nebylo a není v jeho možnostech a schopnostech vrátit dlužnou jistinu bez zbytečného odkladu, neunese (mimo jiné třeba i proto, že je v řízení pasivní), pak lze vycházet ze stavu, že v možnostech a schopnostech spotřebitele bylo vrátit dluh bez zbytečného odkladu po výzvě věřitele. Nárok na úroky z prodlení se poté odvíjí od výzvy věřitele. V daném případě za stavu, když žalovaný byl v řízení po celou dobu pasivní, nereagoval na žalobu, nedostavil se k jednání, neunesl břemeno tvrzení o tom, že v jeho možnostech nebylo vrátit dlužnou jistinu bez zbytečného odkladu po výzvě žalobkyně ze dne 25. 8. 2025, ve které mu byla stanovena lhůta k plnění do 9. 9. 2025. Následujícím dnem, tj. 10. 9. 2025 se žalovaný dostal do prodlení s úhradou jistiny. Z tohoto důvodu má tedy žalobkyně nárok na zaplacení zákonných úroků z prodlení ze soudem přiznané dlužné jistiny ve výši 20 126,07 Kč od 10. 9. 2025 do zaplacení.7. Ze všech shora uvedených důvodů proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I. v souladu s ustanovením § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil a žalobě částečně vyhověl. Ve zbylém rozsahu byl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. jako správný podle § 219 o. s. ř. potvrzen.8. Vzhledem k tomu, že byl rozsudek soudu prvního stupně změněn, postupoval odvolací soud podle § 224 odst. 2 o. s. ř. a znovu rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně. V řízení před soudem prvního stupně byla žalobkyně úspěšná pouze částečně, a to v rozsahu 60 %. Má tedy právo na náhradu 20 % účelně vynaložených nákladů. V řízení před soudem prvního stupně vznikly žalobkyni náklady na zaplaceném soudním poplatku 1 343 Kč, náklady právního zastoupení, a to odměna za tři úkony právní služby podle § 11 odst. 1 písm. b), d) vyhl. č. 177/1996 Sb, advokátního tarifu (příprava a převzetí zastoupení, předžalobní výzva a písemný návrh ve věci samé) po 700 Kč podle § 14b odst. 1 bod 3 advokátního tarifu, tři režijní paušály po 100 Kč podle § 14b odst. 6 písm. a) advokátního tarifu, tj. celkové náklady ve výši 4 247 Kč. Žalobkyni byla přiznána náhrada nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši 849,40 Kč, představující 20 % vzniklých nákladů.9. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1, § 142 odst. 2 o. s. ř. I v odvolacím řízení byla žalobkyně úspěšná v rozsahu 60 %, má tedy právo na náhradu poměrné části v této fázi řízení vzniklých nákladů. Náklady žalobkyně v odvolacím řízení představuje soudní poplatek ve výši 1 679 Kč, odměna zástupce žalobkyně za dva úkony právní služby podle § 11 odst. 1 písm. k), g) advokátního tarifu (písemné odvolání a účast zástupce žalobkyně u jednání odvolacího soudu) po 2 460 Kč podle § 8 odst. 1, § 7 bod 5. advokátního tarifu, dva režijní paušály po 450 Kč a 21% DPH ve výši 1 222,20 Kč. Žalobkyni tedy vznikly v odvolacím řízení náklady ve výši 8 721,20 Kč, za kterých jí byla přiznána náhrada ve výši 1 744,30 Kč, představující 20 %.