27 Co 294/2025-120 — Krajský soud v Praze

1. Rozsudkem Okresního soudu v Nymburce č.j. 12 C 138/2025-39 ze dne 31.7.2025 (dále jen „rozsudek soudu prvního stupně“) bylo rozhodnuto, že žaloba, kterou se žalobkyně domáhá po žalovaném zaplacení částky 26 605,09 Kč s kapitalizovaným smluvním úrokem z prodlení ve výši 1 718,29 Kč a zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % z částky 34 489,99 Kč od 3. 1. 2025 do zaplacení, se zamítá (výrok I.), a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).2. Soud prvního stupně věc posuzoval podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“) ve spojení se zákonem č. 257/2016 S., o spotřebitelském úvěru, dále podle § 561 a § 562 o.z. ve spojení se zákonem č. 297/2016 Sb., o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce, a s nařízením EU č. 910/2014, a dále podle § 2991 o.z. a žalobu zcela zamítl, včetně veškerého příslušenství, neboť „žalobkyně neprokázala, že se žalovaným uzavřela smlouvu, jejímž obsahem by byl závazek žalobkyně jako úvěrujícího poskytnout žalovanému peněžní prostředky a závazek žalovaného tyto vrátit i s úroky dohodnutým způsobem a v dohodnuté době. Soud prvního stupně konstatoval, že nárok žalobkyně nebylo možné posoudit jako právo na vrácení poskytnuté jistiny a zaplacení smluvních úroků, popřípadě dalších smluvních plnění. Zároveň žalobkyně podle soudu prvního stupně neprokázala, že žalovanému peněžní prostředky v částce 24 214 Kč skutečně poskytla, nebylo proto možné ani co do této částky posoudit nárok žalobkyně podle § 2991 o.z. jako právo na vrácení plnění poskytnutého bez právního důvodu. Podle výsledku pak bylo rozhodnuto o nákladech řízení za situace, kdy žalovanému v řízení žádné náklady nevznikly.3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala včasné odvolání pouze žalobkyně, a to v celém rozsahu. Především rekapituluje procesní vývoj věci. Uvádí, že soud jí doručil pouze jedinou výzvu, v níž požadoval doplnění tvrzení a důkazů zejména k uzavření smlouvy o úvěru (včetně ověření totožnosti žalovaného a způsobu kontraktace), k posouzení úvěruschopnosti a k vyplacení částky. Na tuto výzvu žalobkyně reagovala podáními, jimiž doplnila tvrzení ke zkoumání úvěruschopnosti a k ověření totožnosti a způsobu uzavření smlouvy. Při jednání dne 26.6.2025 soud prvního stupně podle žalobkyně sdělil, že nemá za prokázané, že žalovaný projevil vůli uzavřít úvěr a že mu byly poskytnuty prostředky, a vyjádřil potřebu doplnit důkaz, komu náleží bankovní účet, na který byly prostředky převedeny; jednání odročil. Žalobkyně poté zaslala doplnění ze dne 14.7.2025, v němž k této otázce navrhla důkazy. Současně vytkla, že soud nespecifikoval, co konkrétně považuje v procesu uzavření smlouvy za neprokázané, a že měla být znovu poučena postupem dle § 118a o.s.ř., pokud doplnění považuje za nedostatečné. Přesto soud na jednání dne 31.7.2025 žalobu zamítl. Stěžejní právní námitkou žalobkyně je tak porušení poučovací povinnosti soudu. Tvrdí, že pouhá obecná výzva k prokázání nároku nepostačuje; pokud soud považuje tvrzení či důkazy za neúplné nebo nedostatečné, musí účastníku konkrétně sdělit, v čem nedostatky spočívají, jaké skutečnosti zůstávají neprokázány a jaké budou procesní následky neunesení břemene tvrzení či důkazního. Zdůrazňuje, že poučovací povinnost není jednorázová: jestliže žalobkyně na první výzvu reagovala doplněním, ale soud ji i nadále považoval za nedostačující, měl ji znovu cíleně poučit, jinak je zamítnutí žaloby pro neunesení důkazního břemene překvapivé a představuje závažnou procesní vadu. Na svou podporu cituje judikaturu Nejvyššího soudu k účelu poučení dle § 118a o.s.ř. a k zákazu překvapivých rozhodnutí.4. K samotnému uzavření smlouvy žalobkyně znovu podrobně popisuje mechanismus kontraktace. Uvádí, že obsah právního jednání byl zachycen v neměnném dokumentu ve formátu PDF, a že jednající osoba byla ztotožněna podle občanského průkazu žalovaného. Smlouva měla být sjednána prostřednictvím obchodníka (, právnická osoba, ., provozovatel , Anonymizováno, ), jehož pracovník fyzicky ověřil totožnost žalovaného na prodejně. Po vyhodnocení schopnosti žalovaného splácet úvěr byl v systému vytvořen návrh smlouvy a žalovanému byl přidělen unikátní kód vztahující se ke konkrétnímu návrhu; žalovaný měl možnost se s návrhem seznámit a projevil vůli být smlouvou vázán zasláním tohoto unikátního kódu prostřednictvím SMS, načež systém smlouvu finalizoval, opatřil elektronickým podpisem a časovým razítkem a tím znemožnil následné změny. Žalobkyně uzavírá, že tento postup odpovídá § 562 občanského zákoníku, přičemž pokud žalovaný kontraktaci nijak nezpochybnil, soud podle žalobkyně pochybil, jestliže jeho pasivitu „suploval“ a uzavření smlouvy bez dalšího zpochybnil.5. Dále žalobkyně dovozuje, že vědomost žalovaného o uzavření smlouvy plyne i z jeho následného plnění: uvádí, že žalovaný uhradil alespoň jednu splátku (1 330 Kč), která byla připsána na účet žalobkyně s variabilním symbolem shodným s číslem úvěrové smlouvy, a že právě proto žalobkyně nežaluje celou částku odpovídající vyplacenému plnění, nýbrž nižší jistinu. Pokud jde o vyplacení úvěru, žalobkyně namítá, že i tato otázka byla soudem posouzena nesprávně, když úvěr vyplatila na účet obchodníka. Současně uvádí, že je připravena tvrzení i důkazy dále doplnit, bude-li řádně a konkrétně poučena, v čem soud spatřuje nedostatek. Odvolání uzavírá návrhem na změnu rozsudku tak, aby bylo žalobě vyhověno, a aby jí byla přiznána náhrada nákladů řízení.6. Krajský soud v Praze jako soud odvolací po zjištění, že odvolání je podáno včas, oprávněnou osobou a proti rozhodnutí soudu prvního stupně, proti kterému je odvolání přípustné, přezkoumal v rozsahu podaného odvolání rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, podle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“), a shledal odvolání žalobkyně neopodstatněným.7. Z hlediska sporných skutkových zjištění odvolací soud na základě odvolacích námitek v první řadě konstatuje, že soud prvního stupně vskutku (nejen podle obsahu písemného protokolu o jednání, ale zejména podle obsahu zvukového záznamu jednání) v plném rozsahu nesplnil svou poučovací povinnost podle § 118a o.s.ř. Žalobkyni lze přisvědčit v tom směru, že poučení soudu o potřebě doplnit skutková tvrzení, resp. důkazní návrhy (jako v tomto případě), musí být natolik precizní a konkrétní, stejně jako jiná obdobná procesní poučení, aby jeho adresát (účastník nebo jeho zástupce) pochopil, co a také proč v jeho skutkových tvrzeních chybí, nebo co z jeho tvrzení a proč dosud nebylo provedenými důkazy prokázáno, aby na to mohl adekvátně reagovat (vyjádřit se, popř. navrhnout další důkazy apod.), to vše se zachováním pravidel koncentrace řízení podle § 118b o.s.ř. Účelem poučovací povinnosti je zabránit tomu, aby se účastník o svém procesním pochybení (jeho pravé podstatě) nedozvěděl až z odůvodnění pro něj nepříznivého rozhodnutí (překvapivě), pokud se sám subjektivně domnívá, že své procesní povinnosti splnil, ať už samostatně, nebo v souladu s poučením soudu. Z toho také soudní praxe dovozuje povinnost poučení případně opakovat (srov. rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 619/2011, uveřejněné pod č. 115/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a dále rozhodnutí sp. zn. 27 Cdo 3528/2018, nebo 32 Cdo 3549/2019, jimiž správně argumentovala žalobkyně).8. Odvolací soud nicméně považuje za vhodné z praktického pohledu na vedení jednání podotknout (a i žalobkyni v tomto směru vytknout), že je i na adresátu příslušného poučení soudu, aby na místě signalizoval, že dostatečně nepochopil rozsah poučení či jeho důvody, které soud při jednání vyjevil. Na výsledku to však nic nemění, neboť soud prvního stupně vedl poučení jen obecně, že nebylo prokázáno uzavření smlouvy ani poskytnutí peněžních prostředků žalovanému, přičemž byla řešena otázka vlastnictví účtu, na který byly prostředky poukázány.9. Následkem nedostatečného (či zcela chybějícího) poučení ze strany soudu prvního stupně ale není nutně zrušení rozsudku soudu prvního stupně, jak žalobkyně navrhovala, neboť jde o vadu reparovatelnou v odvolacím řízení, která standardně zakládá předvídaný odvolací důvod a výjimku z neúplné apelace spočívající v uplatnění důkazních novot (viz § 205 odst. 2 písm. f) o.s.ř. ve spojení s § 205a písm. d) o.s.ř.). Proto se odvolací soud znovu zaměřil na otázku uzavření smlouvy žalovaným v elektronické podobě, včetně dohodnutého platebního místa (účtu třetí osoby – obchodníka), a tím i na otázku, zda se alespoň převedené finanční prostředky dostaly do dispoziční sféry žalovaného, i kdyby smlouva nebyla platně uzavřena. V tomto směru odvolací soud zopakoval za podmínek uvedených v § 213 o.s.ř. veškeré relevantní důkazy označené a předložené již před soudem prvního stupně a dále doplnil dokazování dalšími důkazy poté, co ve vztahu k žalobkyni doplnil poučovací povinnost podle § 118a odst. 3 o.s.ř.10. Z předložené smlouvy o úvěru, kterou odvolací soud zkoumal