25 CO 18/2021-91 — Krajský soud v Plzni

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 7 800 Kč se zákonným úrokem z prodlení (výrok I.), zamítl žalobu co do částky 14 600 Kč se zákonným úrokem z prodlení, co do zákonného úroku z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 14 600 Kč od 1. 8. 2020 do zaplacení a co do částky 16 844,80 Kč (výrok II.), nepřiznal žalovanému právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.) a uložil žalobkyni povinnost k doplacení soudního poplatku ve výši 393 Kč (výrok IV.). V odůvodnění rozsudku uvedl, že žalobkyně se v řízení domáhala zaplacení žalované částky z titulu nesplněné povinnosti vyplývající žalovanému ze smlouvy o úvěru ze dne [datum] [číslo]. Na základě této smlouvy právní předchůdce žalobkyně [právnická osoba] poskytl žalovanému úvěr ve výši 20 000 Kč, který měl žalovaný vrátit ve formě měsíčních splátek po 2 600 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit poskytnutý úvěr včetně celkových nákladů ve výši 14 600 Kč, sestávajících z poplatku za uzavření smlouvy ve výši 800 Kč, poplatku za správu úvěru ve výši 4 400 Kč, poplatku za hotovostní výběr splátek ve výši 3 800 Kč. Podle žalobkyně žalovaný ničeho na úvěr neuhradil. Pohledávka postoupena žalobkyni. Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že tvrzení žalobkyně obsažené v doplnění žaloby, že žalovaný neuhradil žádné splátky, není pravdivé. Z dokazování je zřejmé, že žalovaný uhradil částku 12 200 Kč. Smlouvou se žalovaný zavázal vrátit poskytnutý úvěr ve výši 20 000 Kč a náklady ve výši 14 600 Kč, tedy celkem 34 600 Kč. Sama žalobkyně přitom v žalobě tvrdila, že žalovaný dluh neplnil řádně a včas, ocitl se v prodlení a je v prodlení s úhradou celkové částky 22 400 Kč, tedy rozdíl činí 12 200 Kč. Podle názoru soudu tato částka byla žalovaným skutečně uhrazena a žalobkyní započtena na jiná plnění než na jistinu, a to na celkové náklady spotřebitelského úvěru, kdy žalobkyně v podání ze dne 12. 10. 2020 nově oproti žalobě uvádí, že požaduje po žalovaném zaplacení poplatku za uzavření smlouvy a za správu úvěru pouze částkou 1 088 Kč, část poplatku za hotovostní výběr ve výši 936 Kč a neuhrazený úrok 376 Kč, kdy součet těchto nároků činí 2 400 Kč. Tato tvrzení však jsou v rozporu s dalšími předloženými důkazy, a to konkrétně přehledem postoupených pohledávek, kdy identifikace pohledávky za žalovaným je označena v tomto přehledu, který je nazván celkový aktuální dluh řádné pohledávky a u žalovaného uveden ve výši 22 400 Kč. Podle názvu je tento dluh představován nejen jistinou dluhu, ale jedná se o celkový aktuální dluh, tedy včetně poplatků, úroku a dalších dluhů vyplývajících z úvěrové smlouvy. Je zřejmé, že žalovaný musel částku 12 200 Kč uhradit, neboť jeho celkový dluh činil při uzavření smlouvy o úvěru 34 600 Kč. Odkazuje rovněž na předžalobní upomínku ze dne 27. 7. 2020, kde je vypočtena dlužná pohledávka po lhůtě splatnosti ve výši 26 040 Kč a dále náklady spojené s uplatněním pohledávky a zvlášť smluvní pokuta. Zde uvedená dlužná částka po lhůtě splatnosti tak v žádném případě neodpovídá tvrzení žalobkyně o tom, že žalovaný na svůj původní dluh v celkové výši 34 600 Kč ničeho neuhradil. Soud dále odkázal na ust. § 2395, § 1813, § 1815, § 2 odst. 3 a § 580 odst. 1 občanského zákoníku. Žalobkyně má nepochybně právo na vrácení jistiny. Další ujednání smlouvy o úvěru soud musel podrobit zkoumání z hlediska ochrany spotřebitele, a to dle ust. § 1813 a násl. občanského zákoníku a rovněž i směrnice Rady 93/13 EHS ze dne 5. 4. 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Soud se neztotožňuje s argumentací žalobkyně, že je třeba aplikovat ust. § 4 občanského zákoníku, neboť k této otázce se opakovaně vyjadřoval Ústavní soud při posuzování konfliktu zásady„ smlouvy se mají dodržovat“ a skutečným„ principem rovnosti“. Odkazuje na nález II. ÚS 996/18, I. ÚS 1653/17, I. ÚS 167/04 a další. Soud zvažoval, zda smlouva o úvěru jako celek obstojí pod úhlem hodnocení smlouvy jako zjevně nespravedlivé, které se nemá dostat soudní ochrany – viz nález Ústavního soudu III. ÚS 4084/12 a I. ÚS 199/11, nebo zda je možné uvažovat o částečné neplatnosti smlouvy o úvěru. Akcentuje, že k ochraně spotřebitele přistoupil Ústavní soud opakovaně. Názory Ústavního soudu soud poměřoval posuzovanou smlouvou o úvěru a dospěl k závěru, že sjednané podmínky se vyznačují řadou shod, zejména vedou k nežádoucímu důsledku, že celková splácená částka může být několikanásobně vyšší než částka poskytnutá. Smlouva je neplatná jako celek pro významnou nerovnováhu vzájemných práv a povinností smluvních stran. RPSN dle smlouvy má činit 189,38 %, celkové náklady činí 84 % poskytnuté jistiny úvěru, přičemž jednotlivá ujednání nelze oddělit od celku pro provázanost jednotlivých ujednání smlouvy vedoucích ke konečnému závěru o nevyváženosti a není možné k případným ujednáním zakázaným dle ust. § 1813 občanského zákoníku pouze nepřihlížet. Žalovaný se oproti poskytnutému úvěru ve výši 20 000 Kč zavázal vrátit 34 600 Kč zajištěné smluvní pokutou, jíž žalobkyně požaduje ve výši 16 844,80 Kč. Soud odmítá účelovou argumentaci žalobkyně o tom, že se má prosadit zásada autonomie vůle. Smlouva patří mezi tzv. smlouvy„ take it or leave“ a žalovaný na obsahu smlouvy nemohl ničeho změnit. Konkrétní výše jednotlivých poplatků je sice do smlouvy vepsána ručně, avšak nikoliv na základě výsledků jednání mezi sobě rovnými smluvními stranami, ale byla doplněna podle předem stanoveného scénáře. Ve smlouvě je předtištěna výše RPSN pro jednotlivé varianty. Soud dále přihlédl k aktuální judikatuře Ústavního soudu reprezentované nálezem sp. zn. III. ÚS 4129/18 týkající se posuzování úvěruschopnosti žadatele o úvěr. Jedná se o zásadu soukromého práva a tímto způsobem je potřeba interpretovat ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Nejde o neplatnost relativní, ale naopak o neplatnost absolutní podle § 588 občanského zákoníku. V daném případě žalobkyně měla k dispozici dokumenty, z nichž vyplývá, že žalovaný dosahuje příjmu 31 000 Kč měsíčně a výdaje činí 13 590 Kč, přičemž měsíční volné zdroje mají činit 16 410 Kč. Žalovaný má jedno nezaopatřené dítě do 6 let, v domácnosti žijí 2 výdělečné osoby. V žádosti je uvedeno, že domácnost má příjem 41 000 Kč, náklady na bydlení činí 8 400 Kč, energie 690 Kč, stravování a výživné 3 500 Kč a ostatní výdaje 1 000 Kč, tedy celkové výdaje 13 590 Kč. Povinností poskytovatele úvěru je při posuzování úvěruschopnosti žadatele postupovat s odbornou péčí dle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru. Poskytovatel musí mj. analyzovat spotřebitelův osobní rozpočet, a to jak stranu příjmů, tak stranu výdajů. Analýza pouze některé ze stran rozpočtu sama o sobě k posouzení úvěruschopnosti nepostačuje. V posuzovaném případě si právní předchůdce žalobkyně tvrzení žalovaného o příjmech ověřil výplatnicemi, patrně pracovní smlouvou a dalšími dokumenty. V případě příjmů se spokojil pouze s prohlášením žalovaného o tom, že celá domácnost má příjem 41 000 Kč. Pro soud je zarážející, že právní předchůdce žalobkyně uvažoval o dalších výdajích jen ve výši 3 500 Kč (stravování, výživné) a ostatních výdajích ve výši 1 000 Kč měsíčně, tedy celkem 13 590 Kč, kdy tento údaj je uveden v žádosti o poskytnutí spotřebitelského úvěru a také i ve finanční analýze zpracované zástupkyní [jméno] [příjmení] (zprostředkovatel) s uvedením volných finančních zdrojů ve výši 16 410 Kč. Bez doložení doklady třetích stran domácnost by nemohla reálně mít potřebu půjčovat si částku ve výši 20 000 Kč, pokud má volné zdroje ve výši 16 410 Kč. Tedy právní předchůdce žalobkyně nepostupoval s řádnou péčí, informace poskytnuté žalovaným si neověřil z pohledu výdajové stránky doklady třetích subjektů, zejména výpisem z účtu za určité období předcházející poskytnutí úvěru. Z tohoto důvodu soud pokládá smlouvu za neplatnou, neboť žalobkyně nepostupovala v souladu s § 86 zákona o spotřebitelském úvěru a smlouva je absolutně neplatná podle § 588 občanského zákoníku. Podle neplatné smlouvy jsou účastníci povinni si vrátit vzájemně poskytnutá plnění. Na ostatní plnění nemá žalobkyně podle neplatné smlouvy nárok. Protože žalovaný uhradil částku 12 200 Kč, ale byla mu poskytnuta částka 20 000 Kč, musel soud vypořádat účastníky poskytnutá plnění podle neplatné smlouvy. Soud tedy žalobě vyhověl v rozdílu poskytnutých plnění a dále i ohledně zákonného úroku z prodlení. Soud má za to, že dluh žalovaného se stal splatným na základě předžalobní výzvy, která byla doručena třetí den po odeslání, tedy 30. 7. 2020 a ode dne následujícího mohl žalovaný plnit, tedy se dostal od 1. 8. 2020 do prodlení. Žalobkyně má tedy nárok na zákonný úrok z prodlení z důvodně požadované částky ve výši 7 800 Kč a ve zbytku soud žalobu jako nedůvodně podanou zamítl. O náhradě nákladů bylo rozhodnuto dle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., žalovaný byl z větší části úspěšný, ale žádné náklady mu nevznikly, tedy mu nebyly soudem přiznány. Vzhledem k tomu, že nebyl vydán navrhovaný elektronický platební rozkaz, soud doměřil žalobkyni doplatek soudního po