64 CO 227/2021-101 — Krajský soud v Plzni

1. Soud prvního stupně výrokem I přezkoumávaného rozsudku žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni 20 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně od 17. 9. 2020 do zaplacení, výrokem II žalobu„ co do zbytku“ zamítl a výrokem III rozhodl o náhradě nákladů řízení tak, že je žádnému z účastníků nepřiznal. Rozhodnutí odůvodnil tím, že právní předchůdkyně žalobkyně [právnická osoba] poskytla žalovanému na základě smlouvy o úvěru [číslo] uzavřené 13. 9. 2017 v hotovosti spotřebitelský úvěr ve výši 20 000 Kč, který měl žalovaný vrátit spolu s úrokem ve výši 1 925 Kč, poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 8 000 Kč, náklady na vyhodnocení úvěrového případu ve výši 1 447 Kč a tzv. inkasním poplatkem ve výši 5 000 Kč formou 14 měsíčních splátek po 2 598 Kč RPSN byla sjednána ve výši 252,65 %, úrok ve výši 15 % ročně a pro případ prodlení žalovaného byla sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z dlužné částky. Podle tvrzení žalobkyně žalovaný jejímu právnímu předchůdci nic nezaplatil a stejně tak nic neuhradil ani jí po postoupení pohledávky. Na žalovaném proto bylo, aby prokázal opak, což se nestalo. Po právní stránce soud prvního stupně posoudil smlouvu o úvěru uzavřenou podle § 2395 občanského zákoníku (o. z.) jako absolutně neplatnou podle § 580 odst. 1 a § 588 o. z., pro rozpor s dobrými mravy, což odůvodnil tím, že smluvní ujednání, která nešlo měnit a ani je oddělit, a podle kterých za poskytnutí 20 000 Kč měl žalovaný jako spotřebitel zaplatit 16 372 Kč, což není nic jiného než úroky představující úplatu za poskytnuté prostředky, a tedy odpovídající téměř 70 % ročně, je nemravné. V té souvislosti odkázal na rozhodnutí Krajského soudu v Plzni z 16. 8. 2018, sp. zn. 25 Co 145/2018. Vzhledem k závěru o neplatnosti smlouvy se soud prvního stupně nárokem zabýval podle § 2991 a násl. o. z. a žalobkyni přiznal částku 20 000 Kč, kterou žalovanému poskytla a z níž ji nic nevrátil, se zákonným úrokem z prodlení podle § 1970 o. z. a nařízení vlády č. 351/2013 Sb., a to od 17. 9. 2020 do zaplacení. Počátek prodlení stanovil s ohledem na předžalobní výzvu z 13. 9. 2020 (§ 573 o. z). Ve zbývající části, aniž ale přitom vyjádřil v jaké, soud prvního stupně žalobu zamítl a o nákladech řízení rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. a zásady poměrného úspěchu, a vzhledem k tomu, že úspěšnějšímu žalovanému žádné náklady nevznikly. 2. Žalobkyně se odvolala proti výroku II rozsudku a nákladovému výroku III. Z obsahu jejího odvolání plynulo, že brojí proti tomu, že jí nebyl přiznán úrok ve výši„ přiměřené, a tedy souladné s dobrými mravy“, tzn. zřejmě celá žalobou uplatněná částka 10 672 Kč, úrok ve výši 15 % ročně z 20 000 Kč od 14. 11. 2018 do zaplacení a smluvní pokuta ve výši 10 000 Kč. Namítla nesprávné právní posouzení věci soudem prvního stupně, který dovodil absolutní neplatnost smlouvy o úvěru a její nárok posoudil z titulu bezdůvodného obohacení. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Plzni (sp. zn. 64 Co 7/2021 a 64 Co 11/2021), z níž citovala, a rovněž s odkazem na právní teorii, poukázala na to, že pokud soud prvního stupně vyhodnotil výši sjednaných úroků za zjevně nepřiměřenou, a tedy nesouladnou s dobrými mravy, měl toto neplatné ujednání nahradit podle § 577 o. z., určením úroku ve výši odpovídající § 1802 o. z. Žalovaného měl proto zavázat k úhradě úroku ve výši trojnásobku úroků požadovaných obvykle za úvěry, které poskytují banky v místě bydliště nebo sídla dlužníka v době uzavření smlouvy. Nesprávnost závěru o neplatnosti úvěrové smlouvy jako celku pak mělo za následek i nesprávnost posouzení ujednání o smluvní pokutě, kterou podle § 122 odst. 3 zákona o spotřebitelském úvěru v odvolání uplatnila pouze ve výši 10 000 Kč odpovídající polovině poskytnuté jistiny (místo žalobou požadované částky 20 550,25 Kč). Z těchto důvodů žalobkyně žádala, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil a přiznal jí uvedený úrok a smluvní pokutu a náklady řízení před soudy obou stupňů. 3. Žalovaný se k odvolání nevyjádřil. 4. Odvolací soud přezkoumal rozsudek podle § 212, § 212a o. s. ř. v rozsahu, v jakém byl dotčen odvoláním, tzn. v části výroku II týkající se úroku ve výši 10 672 Kč s příslušným úrokem ve výši 15 % ročně z 20 000 Kč od 14. 11. 2018 do zaplacení a smluvní pokuty ve výši 10 000 Kč, a ve výroku III, se souhlasem účastníků tak učinil bez nařízení jednání, a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je zčásti důvodné. 5. Z obsahu spisu plyne, žalobkyně žalobou a po jejím doplnění požadovala zaplacení částky 30 672,01 Kč s příslušenstvím představující nárok ze smlouvy o úvěru uzavřené mezi její předchůdkyní [právnická osoba] a žalovaným dne 13. 9. 2017, na základě které byl žalovanému poskytnut v hotovosti úvěr ve výši 20 000 Kč. Požadovaná částka zahrnovala neuhrazenou jistinu úvěru po splatnosti ve výši 20 000 Kč, neuhrazený úrok z úvěru od 13. 9. 2017 do 13. 11. 2018 ve výši 1 925 Kč, neuhrazený poplatek za poskytnutí a sjednání úvěru ve výši 8 000 Kč a neuhrazený poplatek za vyhodnocení úvěru ve výši 747,01 Kč. Kromě toho žalobkyně požadovala smluvní pokutu smluvenou ve výši 0,1 % z dlužné splátky denně, kterou v odvolání omezila na 10 000 Kč. 6. Závěr soudu prvního stupně o aktivní věcné legitimaci žalobkyně, která pohledávku úvěrujícího koupila na základě smluv o postoupení pohledávky, je správný. Stejně tak správně posuzoval smlouvu o úvěru podle § 2395 a násl. o. z., ale jeho závěr o její celkové absolutní neplatnosti pro rozpor s dobrými mravy odvolací soud nesdílí. 7. Za pravdu je naopak třeba dát žalobkyni, že s neplatným ujednáním o úroku není důvod spojovat neplatnost celé úvěrové smlouvy. Důvody neplatnosti smlouvy proto dopadají pouze na výši úroku, ale její zbývající obsah nelze za nemravný považovat. Ostatně ani soud prvního stupně neuvádí, co se kromě nepřiměřeného úroku natolik vymyká dobrým mravům, že je třeba označit smlouvu za absolutně neplatnou. Nelze se proto ztotožnit s jeho závěrem, že neplatné ujednání o výši úroku vede samo o sobě k absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy jako celku. Za situace, že úrok tvoří podstatnou náležitost smlouvy o úvěru, neboť jde o odměnu úvěrujícího za poskytnutí úvěrových prostředků, tvoří povinnost úvěrovaného zaplatit úrok její podstatnou náležitost. Z ničeho přitom neplyne, že vůlí stran bylo, aby úvěrující poskytl žalovanému úvěr bez nároku na odměnu. Stručně řečeno, pokud žalovaný projevil zájem o poskytnutí úvěru, musel být srozuměn také s tím, že úvěrujícímu zaplatí úroky. Jestliže proto soud prvního stupně shledal úrok z úvěru (za který správně považoval všechny ve smlouvě uvedené, třebaže jinak označené částky) za nepřiměřeně vysoký, měl jej podle § 577 o. z., stanovit ve výši určené podle § 1802 o. z., tj. ve výši požadované obvykle za úvěry, které poskytují banky v místě bydliště nebo sídla úvěrovaného v době uzavření smlouvy. Takový postup je v souladu s požadavkem na upřednostnění výkladu smlouvy, který v maximální možné míře respektuje vůli jejích účastníků. 8. Odvolací soud se však ani v tomto projednávaném případě neztotožňuje se žalobkyní v tom, že úrok jí měl být přiznán ve výši trojnásobku obvyklého úroku. Přestože se tak již v minulosti ojedinělým soudním rozhodnutím stalo, je třeba se od něj distancovat. Přiznání úroku ve výši trojnásobku obvyklého úroku je nejen v rozporu se zmíněným § 1802 o. z., ale i s rozhodnutím Vrchního soudu v Praze z 12. 2. 2019, sp. zn. č. j. 101 VSPH 970/2018, podle kterého„ žalobci náleží nejen neuhrazená jistina úvěru a úrok z prodlení z této neuhrazené jistiny, ale též úroky z úvěru obvyklé, tj. úroky, jaké obvykle požadují banky v místě sídla dlužníka v době uzavření smlouvy za úvěry jimi poskytované (viz též např. rozsudek Nejvyššího soudu z 26. 5. 2011, sp. zn. 32 Cdo 3516/2009, či z 26. 10 2015, sp. zn. 32 ICdo 45/2013).“ 9. Za poskytnutých 20 000 Kč na dobu 14 měsíců proto měl žalovaný zaplatit při obvyklé výši úroku 8,95 % ročně (plynoucí ze statistiky ČNB) úrok ve výši 2 118 Kč. Spolu s částkou 20 000 Kč měl tak vrátit 22 118 Kč. Jestliže již bylo pravomocným výrokem I rozsudku soudu prvního stupně žalobkyni přiznáno 20 000 Kč, a dále za situace, že podle tvrzení žalobkyně žalovaný nic ze smlouvy nezaplatil a žalovaný neprokázal a dokonce ani netvrdil něco jiného, zbývá k úhradě ještě zmíněných 2 118 Kč. 10. Pokud jde o žalobkyní rovněž požadovaný úrok ve výši 15 % ročně z částky 20 000 Kč od 14. 11. 2018 do zaplacení, tedy za dobu po ukončení smluvního vztahu do doby skutečného vrácení peněžních prostředků, nejedná se podle odvolacího soudu o nárok důvodný. Ze smlouvy nelze dovodit ujednání, které by žalovaného zavazovalo k úhradě jiného než pevnou částkou smluveného úroku. Třebaže se smlouva v části označené jako„ Splatnost, úrok a RPSN“ zmiňuje o tom, že zápůjční úroková sazba činí 15 % u úvěru na 14 měsíců, zjevně se jedná pouze o vysvětlení, jakou roční sazbou z poskytnuté jistiny byl stranami určen smluvený úrok ve výši 1 925 Kč. Uvedení tohoto údaje patří