14 CO 3/2022-968 — Krajský soud v Plzni

1. Napadeným rozsudkem soud uložil žalované povinnost uzavřít s žalobcem dohodu o převodu náhradního pozemku č. parc. [číslo] v [katastrální uzemí], [územní celek], a to k uspokojení části restitučního nároku nabyvatele na převod náhradních pozemků ve výši 66 418,90 Kč. Žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci na nákladech řízení 53 806 Kč a ve vztahu mezi žalobcem a vedlejšími účastníky nebyla přiznána náhrada nákladů řízení ani jedné z procesních stran. Své rozhodnutí soud odůvodnil tím, že žalobce je oprávněnou osobou podle zákona o půdě. V dané věci nebylo třeba vést další dokazování ohledně liknavosti a svévole státu vůči žalobci při uspokojování jeho restitučních nároků, neboť soudy opakovaně rozhodly v jeho prospěch a žalobce má právo legitimně očekávat, že i v této věci bude rozhodnuto stejně. U nevydaného pozemku parc. [číslo] v k. ú. [část obce] soudy opakovaně určily jeho cenu částkou 3 021 000 Kč, avšak žalovaná nadále trvá na své ceně pozemku, a to 64 045,20 Kč, a proto žalobce nemůže být uspokojen vydáním náhradních pozemků, byť se aktivně zúčastňoval veřejných nabídek. Zbývající neuspokojený restituční nárok žalobce činí minimálně 232 489,30 Kč. Žalovaná nepředložila žádný důkaz, proč by pozemek v [anonymizováno] nemohl být žalobci vydán, a to ani ke svému tvrzení, že pozemek je určen k realizaci územního systému ekologické stability (dále jen„ ÚSES“). Naopak žalobce předložil vyjádření [územní celek], které potvrdilo, že předmětný pozemek není dle územního plánu dotčen žádným veřejným zájmem. Soud dále zdůvodnil, proč nepovažuje nárok žalobce za promlčený, kdy počátek promlčecí doby nemůže být vázán na data vydání příslušných rozhodnutí pozemkových úřadů, ale dle judikatury Nejvyššího soudu je třeba jej vázat k okamžiku, kdy oprávněná osoba zjistí, že povinná osoba nehodlá plnit. V dané věci bylo žalovanou dlouhodobě ztěžováno uspokojení restitučního nároku žalobce rozporováním jeho výše. Teprve v období roku 2017 zaujala žalovaná stanovisko, že žalobcův restituční nárok již byl vyčerpán. Nárok navíc není promlčen ani z důvodů uvedených § 2 odst. 3 a § 8 o. z., kdy žalobce uplatnil restituční nárok již v roce 1991 a o uspokojení restitučního nároku vydáním náhradních pozemků se snaží od roku 2004 a 2009. Dále doložil, že žalovaná upřednostňuje převody vlastnického práva k pozemkům ve vlastnictví státu na jiné osoby, které se o pozemky ucházejí cestou neveřejnou, byť na základě zákona. Námitka promlčení je v rozporu s dobrými mravy, neboť to byla sama žalovaná, která prodlení v uspokojování nároku žalobce způsobila. Ze všech těchto důvodů má žalobce právo na plnou náhradu nákladů řízení, kdy soud vychází z výše restitučního nároku, jehož se žalobce domohl. Vedlejší účastníci do řízení vstupovali z vlastního podnětu a žalobce postupně nárok upravoval tak, že důvody účasti vedlejších účastníků odpadaly. Soud nebyl vázán žalobním návrhem, a ačkoli se žalobce nedomohl původně označených pozemků, nelze vedlejším účastníkům přiznat úspěch ve věci. 2. Žalovaná ve svém včasném odvolání namítla, že účastníci tohoto řízení vedou spory o ocenění nevydaných pozemků PK [číslo] a PK [číslo] v k. ú. [část obce]. Žalobce argumentoval tím, že uvedené pozemky je třeba ocenit jako pozemky stavební, zatímco žalovaná trvá na tom, že mají být oceněny jako pozemky zemědělské. Soud k výši restitučního nároku žalobce uvedl jedinou větu, a sice že tato činí celkem 5 814 699 Kč, což bylo opakovaně potvrzeno několika soudními rozhodnutími. Soud se tedy tvrzeními účastníků ohledně výše restitučního nároku sám nezabýval, v odůvodnění rozsudku se s nimi nijak nevypořádal a účastníky navržené důkazy buď neprovedl, nebo pokud je provedl, neučinil z nich žádná vlastní skutková zjištění. Takový postup je v rozporu s právní úpravou obsaženou v občanském soudním řádu, se zásadami civilního procesu a nepřijatelným způsobem zasahuje do práva žalované na spravedlivý proces. Odkaz soudu na skutková zjištění a dokazování provedené jinými soudy v jiných řízeních je v rozporu se zásadou přímosti a činí rozsudek nepřezkoumatelným. Žalovaná před soudem prvního stupně argumentovala tím, že podmínka liknavosti a svévole na její straně nebyla v případě žalobců naplněna, k čemuž předkládala důkazy. Soud se těmito tvrzeními a důkazy nijak nevypořádal, když toliko odkázal na skutková zjištění jiných soudů v jiných řízeních a opětovně neučinil vlastní skutková zjištění a právní závěry, což rovněž činí rozsudek nepřezkoumatelným. V případě náhradního pozemku parc. [číslo] v k. ú. [anonymizováno] žalovaná namítala, že je určen k realizaci ÚSES a tudíž je jeho převod vyloučen z důvodu překážky dle § 6 odst. 1 písm. g) zákona o SPÚ. Ohledně vydávání náhradních pozemků platí, že musí jít o pozemky k převodu vhodné a zařaditelné do veřejných nabídek Pozemkového fondu ČR, potažmo žalované. Žalovaná považuje závěr soudu, že ani případné dotčení náhradního pozemku ÚSES nebrání jeho vydání žalobci, za minimálně předčasný. Žalovaná dále považuje závěry soudu prvního stupně o počátku promlčecí doby za nesprávné. Z obsahu spisu vyplývá, že mezi účastníky byl veden obdobný soudní spor o nahrazení projevu vůle již od roku 2013 u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 4 C 460/2013. Od tohoto roku muselo být žalobci zřejmé, že žalovaná nehodlá plnit restituční nárok ve výši uplatňované žalobcem. Promlčecí doba počala proto běžet nejpozději v roce 2013 a uplynula nejpozději v roce 2016. Soud dále rozhodl nesprávně o náhradě nákladů řízení, pokud aplikoval § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobce se domáhal nahrazení projevu vůle k osmi pozemkům a nakonec předmětem řízení zůstal pouze pozemek v [anonymizováno]. Žalobce zavinil částečné zastavení řízení, k čemuž by mělo být přihlédnuto, neboť byl ve vztahu ke všem náhradním pozemkům, vyjma pozemku v [anonymizováno], procesně neúspěšný. Žalovaná proto navrhuje změnu napadeného rozsudku tak, že se žaloba zamítá. 3. Žalobce se k odvolání žalované písemně vyjádřil tak, že předmětný pozemek v k. ú. [anonymizováno] je oceněn částkou 66 418,90 Kč, žalobce disponuje restitučním nárokem přesahujícím 200 000 Kč, předmětný pozemek je vhodný k tomu, aby byl převeden žalobci jako pozemek náhradní a žalovaná opakovaně a dlouhodobě přistupuje ke své právní povinnosti uspokojit restituční nárok žalobce způsobem, který je liknavý a svévolný. Rozsudek je proto ve výroku věcně správný. Otázky nevypořádané výše restitučního nároku žalobce a liknavosti a svévole žalované byly jednoznačně prokázány během předmětného soudního řízení a dále přibližně v již deseti pravomocně skončených soudních řízeních. Skutečnost, že žalovaná podává proti předmětnému rozsudku odvolání, je tak dalším projevem liknavosti a svévole. Žalobce učinil zcela konkrétní tvrzení ohledně výše svého restitučního nároku a liknavosti a svévole žalované. Ve svých podáních označil důkazy k prokázání svých tvrzení, které soud provedl při jednání dne 16. 7. 2020. Co se týče existence nevyčerpaného restitučního nároku, žalobce odkazuje na rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 1. 2021, č. j. 57 Co 2/2020-1453, ze kterého vyplývá, že v odvolacím řízení žalovaná učinila nesporným, že žalobci zbývá restituční nárok ve výši 232 489,30 Kč. Žalovaná přesto eviduje restituční nárok žalobce jako přečerpaný, kdy důvodem tohoto rozdílu je ocenění původního PK pozemku [číslo] v k. ú. [část obce]. Žalobce odkazuje na rozsudky mnoha soudů v České republice, které dospěly k závěru, že původní pozemek má být oceněn jako stavební, a to částkou 3 021 000 Kč. V šesti z uvedených soudních řízení Nejvyšší soud vždy dovolání odmítl. Žalovaná tato rozhodnutí zcela ignoruje a trvá na svém ocenění, tudíž restituční nárok žalobce zkracuje o téměř 3 mil. Kč. Žalovaná dne 8. 11. 2021 žalobci sdělila, že jej nepřipouští do veřejné nabídky náhradních pozemků podle § 11a zákona o půdě, neboť pracoviště žalované v hlavním městě [obec] nepotvrdilo dostatečný restituční nárok žalobce. Soud prvního stupně se v odůvodnění rozsudku podrobně a důkladně vypořádal s tvrzením žalované o tom, že pozemek v [anonymizováno] je určen k realizaci ÚSES. Ze sdělení majetkového odboru [územní celek] vyplývá, že tento pozemek není dle územního plánu dotčen žádným veřejným zájmem. Skutečnost zařazení pozemku do ÚSES nemá sama o sobě za následek závěr o nepřevoditelnosti pozemku, nic konkrétního žalovaná netvrdila. Soud se správně vypořádal i s námitkou promlčení zejména proto, že výkon práva nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Tím, že žalovaná vznáší námitku promlčení, znovu dokládá, že přistupuje k restitučnímu nároku žalobce liknavě a svévolně. V reakci na odvolání žalované žalobce uvádí, že prostřednictvím soudních řízení usiluje nepřetržitě o nabytí náhradního pozemku již minimálně od roku 2012. 4. Žalovaná v průběhu odvolacího jednání poukázala na rozhodnutí 28 Cdo 392/2019, z nějž vyplývá, že i když je výše restitučního nároku uvedena ve výroku o nahrazení projevu vůle, nejedná se o závazné vyřešení otázky výše nároku. Tou by bylo