25 CO 15/2022-103 — Krajský soud v Plzni

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu o zaplacení částky 81 992,41 Kč s příslušenstvím (výrok I), žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II) a žalobci uložil povinnost doplacení soudního poplatku ve výši 820 Kč (výrok III). V odůvodnění rozsudku soud uvedl, že žalobce se v řízení domáhal zaplacení žalované částky poukazem na smlouvu o revolvingovém úvěru uzavřenou mezi společnosti [právnická osoba] a žalovaným dne [datum], na základě které žalovaný čerpal úvěr v konečné výši 81 992,41 Kč, který ve sjednané lhůtě nevrátil. Soud měl za prokázanou aktivní legitimaci žalobce na základě předložené smlouvy o postoupení pohledávek, pokud však jde o smlouvu o revolvingovém úvěru ze dne [datum], pak tuto posoudil jako absolutně neplatnou. Dospěl k závěru, že sjednaný úrok ve výši 10,5 % měsíčně, což činí 126 % ročně, je nutné hodnotit jako úrok v rozporu s dobrými mravy, neboť jeho výše mnohonásobně překračuje úrokovou míru obvyklou v době uzavření smlouvy. Obsah ujednání o úrocích je nutno hodnotit jako nerovnováhu vzájemných práv a povinností, která je tak extrémní, že dochází k poškozování práv klientů – spotřebitelů. Ujednání je zneužívající, úrok vykazuje znaky lichvy dle § 1796 o. z. Je zřejmé, že právní předchůdce žalobce by za situace, že by žalovaný na jeho podmínky nepřistoupil, smlouvu neuzavřel, a pak nelze uvažovat o oddělitelnosti ujednání o úrocích. Částka věřitelem případně poskytnutá žalovanému by tak představovala bezdůvodné obohacení žalovaného na úkor právního předchůdce dle ust. § 2991 a násl. o. z. Přípisem ze dne 30. 9. 2021 soud žalobce vyzval, aby soudu doložil čerpání revolvingového úvěru a sdělil, jaké částky a kdy žalovaný dosud na úvěr uhradil. Na tento přípis soudu žalobce nereagoval, k jednání se nedostavil a nebylo tedy možno jej poučit o nutnosti doplnění tvrzení a povinnosti důkazní. Tato poučovací povinnost se realizuje výhradně u jednání. Za této situace soud nemá za prokázané, že žalovaný čerpal úvěrové prostředky ve výši 81 992,41 Kč. Pokud jde o listinu označenou jako platební informace, hodnotí ji pouze jako jakousi vnitřní sjetinu předchůdce žalobce, která konstatuje celkovou dlužnou částku, což však není dostačující důkaz o čerpání úvěru. Na uvedeném by nemohl nic změnit ani žalobcem navrhovaný dotaz na banku, zda byl žalovaný majitelem účtu č. [bankovní účet]. To, ke kterému datu byl žalovaný majitelem jakého účtu, nemůže přinést žádný poznatek o tom, zda, kdy a jak žalovaný čerpal revolvingový úvěr. I pakliže by však žalobce prokázal, že žalovaný uvedenou částku načerpal, což neprokázal, neuvedl žalobce, jakou částku doposud žalovaný uhradil, tedy v jakém rozsahu případné bezdůvodné obohacení již vrátil a soud by neměl možnost uzavřít, o kolik se žalovaný ve vztahu k žalobkyni bezdůvodně obohatil. Soudu nezbylo než žalobu zamítnout. O náhradě nákladů řízení rozhodnuto dle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. Povinnost doplacení soudního poplatku pak soud odůvodnil položkou č. 2 bod 2 ve spojení s položkou č. 1 bod 1b) sazebníku poplatků, jež je přílohou zákona č. 549/1991 Sb. 2. Proti rozsudku podal žalobce odvolání. V odvolání namítá, že řízení je zatíženo závažnou procesní vadou, kdy žalobci nebylo řádně poskytnuto poučení ve smyslu ust. § 118a o. s. ř. Žalobce tak neměl možnost doplnit chybějící tvrzení či důkazy, tedy rozhodnutí bylo pro žalobce překvapivé. Soud prvního stupně dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním, zejména k nesprávnému zjištění o čerpání úvěrových prostředků. Žalobce má za to, že prokázal dluh žalovaného, zejména listinou označenou jako [anonymizována tři slova] [jméno] [příjmení], [ulice a číslo], [PSČ] [obec], ze dne 29. 4. 2021, dále smlouvou o úvěru, oznámením o odstoupení pohledávky a dokladem o odeslání, jakož i smlouvou o postoupení pohledávek. Žalobce sděluje, že disponoval důkazy a na podporu svých tvrzení překládá odvolacímu soudu potvrzení o provedení platby od [právnická osoba], [anonymizováno], fakturu [anonymizována dvě slova] ze dne 29. 4. 2021 a přehled čerpání placení úvěru – platební bilanci. Jsou doloženy jednotlivé výpisy z účtu a potvrzení o provedení platby od [právnická osoba], [anonymizováno], dle kterých žalovaný čerpal finanční prostředky v různé výši vždy na bankovní účet č. [bankovní účet] v rozmezí od 29. 7. 2020 do 29. 4. 2021. Žalovaná částka se skládá ze součtu výběrů a poplatků za výběry dle smlouvy v celkové výši 56 047,36 Kč již snížených o případné úhrady, dále z náhrady účelně vynaložených nákladů a úroků ve výši 25 695,05 Kč. Soud mohl a měl dospět k závěru, že na straně žalovaného došlo k čerpání finančních prostředků a že prostředky žalovaný původnímu věřiteli nesplatil. Soud hodnotil smlouvu jako celek absolutně neplatnou s odkazem na závěry Krajského soudu v Plzni. Žalobce je obeznámen s těmito závěry Krajského soudu v Plzni, avšak z důvodu procesní opatrnosti navrhuje odvolacímu soudu přezkum rozhodnutí soudu prvního stupně v návaznosti na výše citované předchozí rozhodnutí. Žalovaný prokazatelně čerpal finanční prostředky na základě uzavřené smlouvy o úvěru, kdy tato byla uzavírána formou elektronické komunikace na dálku. Způsob uzavření smlouvy popsal žalobce v žalobním návrhu, smlouva o úvěru jako celek byla nepochybně uzavřena. Pokud by však některá ujednání smlouvy byla v rozporu s dobrými mravy, došlo na straně žalované s ohledem na čerpání a nesplacení finančních prostředků minimálně k bezdůvodnému obohacení. Soud tak mohl a měl přiznat žalobci alespoň z titulu vydání bezdůvodného obohacení částku 56 047,36 Kč, když žalobce má za to, že v řízení prokázal, že původní věřitel poskytl žalovanému finanční prostředky, které ovšem žalovaný původnímu věřiteli již nevrátil. Navrhuje zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení, popřípadě jeho změnu tak, že žalovaný bude povinen zaplatit žalobci částku 56 047,36 Kč se zákonným úrokem z prodlení. 3. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, dle ust. § 212 a 212a o. s. ř. a o odvolání rozhodl za použití ust. § 214 odst. 3 o. s. ř., aniž by nařizoval jednání, když účastníci řízení s tímto postupem odvolacího soudu přes jeho výzvu nevyjádřili svůj nesouhlas. Odvolání není důvodné. 4. Odvolací soud má závěr soudu prvního stupně o tom, že smlouva o úvěru uzavřená mezi žalovaným a společností [právnická osoba] dne 27. 1. 2020 je smlouvou absolutně neplatnou dle ust. § 580 o. z., za správný. Ztotožňuje se s tím, že byla-li smlouvou sjednána úroková sazba přesahující 100 % ročně, jde o smlouvu, jejímž obsahem jsou práva a povinnosti, jež jsou v nerovnováze, která je tak extrémní, že dochází k poškozování spotřebitele, přičemž s ohledem na naprosto zneužívající jednání jen stěží lze uvažovat o oddělitelnosti ujednání o úrocích. Je naprosto zřejmé, že by věřitel peněžní prostředky za jiných (nepoměrně menších úrokových sazeb neposkytl). Je tak namístě úvaha o tom, že by mezi účastníky eventuálně mohlo jít o vztah z bezdůvodného obohacení, jehož předpokladem je ovšem skutečnost, že žalobce prokáže faktické poskytnutí peněžních prostředků žalovanému. Důkazní břemeno o tom, že byly finanční prostředky žalovanému poskytnuty, však žalobce v řízení neunesl. Shodně jako soud prvního stupně odvolací soud konstatuje, že listiny, které žalobce předložil spolu s návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu, neprokazují tvrzení o poskytnutí peněžních prostředků žalovanému na účet č. [bankovní účet]. Pokud žalobkyně odkazuje na důkazní návrh dotazem na banku žalovaného, tj. [právnická osoba], kdo byl majitelem a disponentem uvedeného účtu k datu uzavření smlouvy, pak odvolací soud konstatuje, že i kdyby bylo prokázáno, že žalovaný byl majitelem uvedeného účtu, neprokazovalo by to nic jiného než to, že to byl pravděpodobně žalovaný, kdo smlouvu uzavřel. Soud prvního stupně sice vycházel z toho, že smlouva distančním způsobem uzavřena byla, nicméně z dokladů, jež jsou ve spise založeny, není jednoznačně zřejmé, zda to byl právě žalovaný, který s předchůdcem žalobce elektronicky komunikoval. Žalobce nepředkládá žádnou listinu, z níž by bylo zřejmé, že jde o identitu žalovaného (fotokopie jakéhokoliv průkazu totožnosti, popřípadě jiného průkazu s fotografií – řidičský průkaz), nepředkládá ani výpisy z účtu žalovaného nebo jiné listiny, kterými by případně žalovaný prokazoval svoji schopnost úvěr řádně splácet. Pokud by k dotazu soudu [právnická osoba] sdělila, že žalovaný byl skutečně majitelem označeného účtu, pak by to pouze nasvědčovalo a nepřímo dokazovalo to, že to byl právě žalovaný, který úvěr sjednával. Uvedený důkazní návrh však sám o sobě neprokazuje a nemohl by prokazovat to, že byl úvěr skutečně čerpán. Takový důkazní návrh by musel být úplně jiný, tedy musely by být vyžádány od uvedené banky výpisy z účtu žalovaného za příslušené období, jež by mohly prokázat, že na uvedený účet, patřící žalovanému, byly peněžní prostředky pře