25 CO 82/2022-99 — Krajský soud v Plzni

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 25 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení (výrok I.), zamítl žalobu o zaplacení částky 12 500 Kč s 25,85 % úrokem ročně z částky 25 000 Kč od 3. 1. 2017 do zaplacení a s 8,5 % úrokem z prodlení ročně z částky 25 000 Kč od 3. 2. 2018 do 31. 7. 2020 (výrok II.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). V odůvodnění rozsudku soud uvedl, že žalobce se v řízení domáhal zaplacení žalované částky poukazem na smlouvu o úvěru ze dne [datum] uzavřenou mezi žalovaným a společností [právnická osoba] Původní věřitel se zavázal poskytnout žalovanému úvěr ve výši 25 000 Kč a žalovaný se zavázal vrátit tento úvěr spolu s úrokem ve výši 25,85 % p. a. Měsíční splátky byly sjednány na částku 3 250 Kč, avšak splátky nebyly řádně plněny. Žalobce se v řízení domáhal zaplacení neuhrazené jistiny ve výši 25 000 Kč s úrokem ve výši 25,85 % ročně a zákonným úrokem z prodlení. Požaduje dále zaplacení dohodnuté smluvní pokuty. Pokud jde o posuzování úvěruschopnosti, pak žalovaný musel pro získání úvěru předložit občanský průkaz, případně další platný úřední doklad a další dokumenty, jako např. výpis z bankovního účtu, pracovní smlouvu či jiné potvrzení o výši příjmu. Původním věřitelem byla úvěruschopnost náležitě ověřena rešeršemi v příslušných databázích a registrech dlužníků. Kladný závěr poskytovatele úvěru o úvěruschopnosti žalovaného byl založen zejména na měsíční volné disponibilní částce, kterou měl žalovaný prokazatelně k dispozici ke splácení úvěru a jeho příslušenství. Před podáním žaloby byl vyzván žalovaný k dobrovolnému splnění povinnosti písemnou předžalobní upomínkou, která obsahovala základní skutkový a právní rozbor věci, leč bezvýsledně. Dle smlouvy o úvěru je žalovaný jako dlužník povinen zaplatit věřiteli smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z částky, ohledně níž je v prodlení. Žalobcem uplatňovaná smluvní pokuta je v souladu s článkem V. smlouvy o úvěru. Délka prodlení rozhodná pro výpočet smluvní pokuty činí 1 283 dnů a byla stanovena jako 0,1 % denně z částky 25 000 Kč, tedy celkem ve výši částky 32 075 Kč. Nicméně žalobce požaduje pouze smluvní pokutu ve výši poloviny jistiny úvěru, a to ve výši 12 500 Kč. Soud měl za prokázané uzavření úvěrové smlouvy, z níž vyplývala povinnost věřitele poskytnout dlužníku spotřebitelský úvěr ve výši 25 000 Kč s tím, že žalovaný se smlouvou zavázal poskytnuté peněžní prostředky vrátit spolu s částkou 18 250 Kč, označenou ve smlouvě jako celkové náklady spotřebitelského úvěru. Celkovou dlužnou částku ve výši 43 250 Kč se zavázal žalovaný hradit v pravidelných rovnoměrných 13ti měsíčních splátkách po 3 250 Kč Smlouva dále obsahovala ujednání obsahující specifikaci celkových nákladů spotřebitelského úvěru, a to tak, že úvěr byl poskytnut za úroky ve výši 28 % z poskytnuté jistiny za období, na které byl poskytnut, což v přepočtu nárok činí 25,85 %, dále se dlužník zavázal zaplatit poplatek za uzavření smlouvy ve výši 1 000 Kč, za správu úvěru ve výši 5 500 Kč a za hotovostní výběr splátek 4 750 Kč RPSN byla vyjádřena v sazbě 189,38. Smlouva dále obsahovala ujednání o smluvní pokutě ve výši 0,1 % denně z částky, ohledně níž je dlužník v prodlení. Po zhodnocení skutkových zjištění soud dospěl k závěru, že mezi právní předchůdkyní žalobce a žalovaným nevznikl zamýšlený závazek v podobě smlouvy o úvěru podle ust. § 2395 obč. zák. Právní jednání předchůdce žalobce spočívající v předložení nabídky formulářové smlouvy a následné přistoupení žalovaného k této smlouvě bez zjevné možnosti vyjednávání o podstatné části jejího obsahu soud považuje za jednání, které nevyvolalo zamýšlený právní následek, tedy vznik smlouvy, neboť se dle ust. § 580 obč. zák. příčí dobrým mravům, a je tak neplatné. Uvedený rozpor s dobrými mravy soud v případě dané smlouvy shledává v části ujednání týkající se plnění nad rámec poskytnutých peněžních prostředků. Soud považuje ujednání o úplatě nad rámec smluvených úroků za ustanovení smlouvy, která obchází standardní a spravedlivé ujednání o ceně poskytnutých peněžních prostředků, za které je všeobecně považován úrok. Ujednání o úroku je doplněno o platby rozdělené do tří položek (poplatek za uzavření smlouvy, za správu úvěru a za hotovostní výběr splátek). Ve smlouvě je tedy obecně uvedeno, za poskytnutí jakých služeb by měly být uvedené poplatky hrazeny, avšak podle přesvědčení soudu lze na první pohled uzavřít, že tyto poplatky byly do smlouvy zakomponovány nikoliv jako paušální náhrada služeb pro žalovaného, nýbrž náhrada za činnost, kterou by právní předchůdce žalobce v postavení věřitele vykonával tak jako tak při správě své pohledávky. Je zjevné, že náklady nejsou cenou za poskytnutou službu, ale pouze platebními povinnostmi, které zvyšují příjem úvěrujícího nad rámec smluvené odměny v podobě úroků. Poplatek za správu pohledávky ve výši 2 500 Kč je ve výši více než 20 % nákladů uvedeného úvěru, což soud považuje za nepřiměřené s ohledem na všeobecně známou praxi. Poplatky za správu úvěru jsou běžné, avšak v daném případě se vymykají z hlediska jejich výše. Veškeré plnění tak soud s ohledem na absenci dalších skutkových tvrzení považuje za úplatu za poskytnuté peněžní prostředky, která s ohledem na nepřiměřenost způsobuje již zmíněný rozpor s dobrými mravy. Pokud jde o RPSN, pak odkazuje na závěry rozhodnutí NS ČR sp. zn. 21 Cdo 1484/2004. Porovnáním ročních procentních sazeb nákladů korunových úvěrů dospívá k závěru, že RPSN v dané smlouvě přesahovala celorepublikový průměr více než 17x. Soud nezjistil žádné mimořádné okolnosti, pro které by bylo možno takto vysokou sazbu nákladů, resp. úroků v daném případě akceptovat. S ohledem na závěry o neplatnosti smlouvy tak soud žalovanému uložil povinnost vrátit pouze skutečně převzaté peněžní prostředky ve výši 25 000 Kč z titulu bezdůvodného obohacení podle ust. § 2991 odst. 1 obč. zák., které získal bez spravedlivého důvodu. Tyto měl vrátit na základě předžalobní výzvy a soud dospěl k závěru, že je v prodlení, tedy je povinen zaplatit úrok z prodlení podle ust. § 1970 obč. zák. od splatnosti, kterou soud určil podle ust. § 1958 odst. 2 obč. zák. Lze uzavřít, že žalovaný je v prodlení od 1. 8. 2020. Ve zbývající části soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Soud má za to, že ujednání o platbách nad rámec poskytnuté jistiny a smluveného úroku nelze v daném případě oddělit od zbývající části obsahu smlouvy o úvěru. Ujednání o úroku tvoří podstatnou náležitost smlouvy a za daného stavu nelze upřednostnit výklad platnosti smlouvy před její neplatností. Právní jednání původního věřitele je natolik nemravné, že je nutno učinit závěr, že pokud je nemravná převážná část smlouvy, je rovněž zbytek smlouvy nemravný. Soud na tomto místě opětovně poukazuje na zjevně účelové jednání původního věřitele, který měl v úmyslu inkasovat poplatek nejen za správu úvěru, ale i za uzavření smlouvy, což je z pohledu soudu správa úvěru v širším slova smyslu a tyto poplatky by tak ve výsledku tvořily čtvrtinu poskytnutých peněžních prostředků a téměř dosahují výše úroku. Dalším důvodem pro tento závěr je, že ve smlouvě byl určen způsob splácení, v němž byla zjevně upřednostněna úhrada vedlejších plateb na úkor úhrady jistiny, tedy smlouva je neplatná jako celek. Doplňuje, že pokud v minulosti v případě shodného věřitele bylo rozhodováno tak, že soud žalobám vyhověl, jednalo se o případy v jiné procesní situaci, kdy soud rozhodoval postupem dle ust. § 153b odst. 1 o. s. ř., tedy rozsudkem pro zmeškání, a neprováděl dokazování za účelem zjišťování skutkového stavu věci. Pokud jde o náklady řízení, bylo rozhodováno dle ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. 2. Proti rozsudku podal žalobce odvolání, které směřovalo proti výroku II. a III. Namítá, že soud nesprávně nepřiznal žalobci právo na sjednané úroky ve výši obvyklé podle § 1802 o. z. poté, co shledal ujednání o úrocích absolutně neplatným pro zjevný rozpor s dobrými mravy. Žalobce spatřuje nesprávnost posouzení soudem v tom, že pokud soud vyhodnotil výši sjednaných úroků za zjevně nepřiměřenou, měl toto absolutně neplatné a od ostatního obsahu posuzované smlouvy oddělitelné ujednání nahradit určením úroku ve výši odpovídající ust. § 1802 o. z. Poukazuje na rozhodnutí NS ČR sp. zn. 32 Cdo 1008/2009 a 33 Cdo 2029/2018. Poukazuje dále na ust. § 577 o. z., podle kterého, je-li neplatnost jen v nezákonném určení množstevního, časového, územního nebo jiného rozsahu, soud rozsah změní tak, aby odpovídal spravedlivému uspořádání práv a povinností stran. Soud měl žalovaného zavázat k úhradě úroků ve výši určené podle ust. § 1802 o. z., neboť určitá konkrétní výše příslušenství úvěru je bezpochyby přiměřená, s dobrými mravy souladná a v této části by proto příslušenství úvěru mělo být věřiteli vždy přiznáno, stejně jako smluvní pokuta, jejíž konečnou výši si žalovaný svým dlouhodobým prodlením zavinil výlučně sám. Uzavírá, že soud prvního stupně se od závěrů plynoucích z právní teorie i rozhodovací praxe vy