56 CO 180/2022-92 — Krajský soud v Plzni

1. Rozsudkem ze dne 29. 4. 2022, č. j. 8 C 55/2021-68, zamítl Okresní soud v Sokolově žalobu, jíž se žalobce domáhal vydání rozsudku, kterým se zrušují bytové jednotky blíže označené ve výroku I napadeného rozsudku, vymezené v budově [adresa], stojící na pozemku parc. č. st. [anonymizováno], v [katastrální uzemí], [územní celek], a toto bytové spoluvlastnictví se mění na ideální podílové spoluvlastnictví k pozemku parc. č. st. [anonymizováno] a budově [adresa], na nichž žalobci náleží ideální spoluvlastnický podíl o velikosti [číslo], 1. žalovanému podíl o velikosti [číslo] a 2. žalované podíl o velikosti [číslo]. Dále se ideální podílové spoluvlastnictví účastníků k pozemku parc. č. st. [anonymizováno] zrušuje a vypořádává se tak, že pozemek se rozděluje dle geometrického plánu [číslo] vyhotoveného [právnická osoba] – [anonymizována tři slova] na tři pozemky blíže specifikované ve výroku I napadeného rozsudku, a dále se zrušuje ideální podílové spoluvlastnictví účastníků k budově [adresa] a vypořádává se tak, že se přikazuje rozdělení budovy na dvě samostatné budovy dle návrhu na dělení domu projektanta [anonymizováno] [jméno] [příjmení], přičemž budova na povrchu pozemku parc. č. st. [číslo] se přikazuje do ideálního podílového spoluvlastnictví žalovaných, každému v rozsahu ½, a budova na povrhu pozemku parc. č. st. [číslo] se přikazuje do výlučného vlastnictví žalobce. Výrokem II uložil soud prvního stupně žalobci povinnost zaplatit žalovaným náhradu nákladů řízení ve výši 15 001,58 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalovaných. 2. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal žalobce odvolání, neboť podle jeho názoru spočívá rozhodnutí soudu prvního stupně na nesprávném právním závěru o tom, že bytové spoluvlastnictví nelze zrušit rozhodnutím soudu. Žalobce uvádí, že si je vědom toho, že v daném případě představuje spoluvlastnictví účastníků zvláštní typ modifikovaného podílového spoluvlastnictví spojeného s vlastnictvím výlučným. Tím však podle jeho názoru není vyloučeno, aby se na daný případ aplikovala obecná ustanovení o podílovém spoluvlastnictví. Z ust. § 1158 a § 1159 občanského zákoníku žádný zákaz použití obecných ustanovení o spoluvlastnictví na projednávanou věc nevyplývá. Z obsahu těchto ustanovení, ani z jiných částí občanského zákoníku a jeho systematiky, nelze dovodit, že by oddíl 5, díl 4, hlavy druhé občanského zákoníku představoval zcela autonomní úpravu, na níž by nedopadala obecná ustanovení oddílu 1. Naopak, z ust. § 1115 občanského zákoníku jasně vyplývá, že obecná ustanovení o spoluvlastnictví (§ 1115 až § 1157) se použijí přiměřeně i pro společenství jiných věcných práv, tzn., použijí se přiměřeně též pro bytové spoluvlastnictví, včetně jeho zrušení a vypořádání. Odvolatel dále poukazuje na ust. § 1217 o. z., které nevyjmenovává taxativně způsoby zániku bytového spoluvlastnictví. Toto ustanovení řeší právní následky dohody o přeměně spoluvlastnictví bytového na obecné podílové spoluvlastnictví a v této souvislosti upravuje okamžik účinků změny typu spoluvlastnictví a domněnku velikosti podílů. Z vlastního znění § 1217 o. z. však nelze nikde dovodit, že se jedná o jediný způsob zániku bytového spoluvlastnictví, kterým by byla vyloučena pravomoc soudu zrušit a vypořádat bytové spoluvlastnictví. Přiměřená aplikace obecných ust. § 1140 až § 1157 občanského zákoníku není ustanovením § 1217 vyloučena. Otázka nucenosti či dobrovolnosti spoluvlastnictví není v dané věci rozhodující. Ustanovení § 1140 odst. 1 občanského zákoníku, které jako obecnou zásadu stanoví, že nikdo nemůže být nucen ve spoluvlastnictví setrvávat, nikterak nerozlišuje způsob vzniku spoluvlastnictví, tj. zda se tak stalo na základě vůle spoluvlastníků projevené smlouvou, nebo na základě jiné právní skutečnosti. Otázku právního důvodu vzniku spoluvlastnictví v této věci žalobce nepovažuje za podstatnou pro vypořádání spoluvlastnictví. Odvolatel tedy trvá na tom, že soud je oprávněn rozhodnout o zrušení a vypořádání bytového spoluvlastnictví způsobem žalobcem navrhovaným. Pokud pak se jedná o tento konkrétní způsob vypořádání, má žalobce za to, že stavebnětechnická povaha domu umožňuje bez větších stavebních úprav jeho rozdělení na dva samostatné domy. Dům, který účastníci obývají, se de facto sestává ze dvou samostatných částí, kterou spravuje každý z účastníků sám, aniž by se podíleli na jakýchkoli společných nákladech či správě společných částí. Obě části domu mají svůj samostatný vchod a technicky nemají (s výjimkou pozemku) žádnou část, kterou by účastníci užívali společně. Za této situace se tedy jeví reálné rozdělení věci jako možný a vhodný způsob vypořádání vztahů mezi účastníky. 3. Žalovaní se k odvolání žalobce písemně vyjádřili. Jsou přesvědčeni, že napadený rozsudek je věcně správný, přezkoumatelný a řádně odůvodněný. Žalovaní zastávají shodný názor jako soud prvního stupně, tedy že bytové spoluvlastnictví nelze zrušit soudní autoritativní cestou, bez dohody spoluvlastníků. S ohledem na speciální úpravu bytového spoluvlastnictví nelze podle názoru žalovaných použít obecnou úpravu. Žalobce zcela opomíjí, že v případě rozdělení budovy musí být zohledněn a naplněn zejména její funkční a účelový faktor. Podle žalobního návrhu by došlo k situaci, kdy koupelna a kumbál, náležející k bytové jednotce ve spoluvlastnictví žalovaných, by se najednou ocitly v prostoru budovy, která by připadla do výlučného vlastnictví žalobce. Vchod na půdu nacházející se v části budovy, která by připadla do podílového vlastnictví žalovaných, by se též nacházel v prostorech budovy, která by připadla do výlučného vlastnictví žalobce. Totožný problém by nastal v prvním nadzemním podlaží v části budovy obývané žalovanými, kdy vstup do kotelny je veden ze společných prostor budovy, kdy tyto prostory by měly být podle návrhu žalobce součástí té budovy, která by měla být přikázána do jeho výlučného vlastnictví. Rozdělením budovy podle návrhu žalobce by došlo k podstatnému snížení hodnoty budovy přikázané do spoluvlastnictví žalovaných, neboť pro její řádné užívání a obhospodařování by muselo být zřízeno několik věcných břemen přístupu, vstupy do několika místností a prostor by vedly z budovy ve vlastnictví žalobce a v neposlední řadě by dvě místnosti, konkrétně koupelna a kumbál, se nacházely zcela samostatně v budově náležející žalobci. Takové rozdělení budovy by pak bylo v rozporu s ust. § 1144 občanského zákoníku, podle kterého nemůže být věc rozdělena, pokud by se tím podstatně snížila její hodnota, nehledě na skutečnost, že náklady na rozdělení budovy by byly nepřiměřeně vysoké, a to jak z objektivního, tak ze subjektivního hlediska. Žaloba žalobce byla tedy správně shledána nedůvodnou. I v případě, kdy by bylo možné ve věci autoritativně rozhodnout, žalobní návrh je reálně neproveditelný, zcela opomíjí funkční a účelové hledisko budovy a i to, že hodnota budovy by se značně snížila. Z těchto důvodů žalovaní navrhují, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil a žalovaným přiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. 4. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně podle § 212 a § 212a o. s. ř., aniž ve věci nařizoval odvolací jednání, neboť odvolání bylo podáno jen z důvodu nesprávného právního posouzení věci a účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili (§ 214 odst. 3 o. s. ř.) a poté dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné. 5. Napadeným rozsudkem rozhodoval soud prvního stupně o žalobě žalobce v tom znění, jak vyplývá z výroku I rozsudku soudu prvního stupně; v potřebném rozsahu provedl dokazování, na jehož základě zjistil, že účastníci jsou vlastníky bytových jednotek vzniklých na základě dnes již zrušeného zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, přičemž společenství vlastníků dle tohoto zákona s ohledem na počet vlastníků bytů dle § 9 odst. 3 citovaného zákona v domě s předmětnými jednotkami nevzniklo a z pohledu současné právní úpravy mezi účastníky existuje bytové spoluvlastnictví, nyní upravené v občanském zákoníku v ust. § 1158 až § 1222. Podle soudu prvního stupně je nutné na pozemek st. [parcelní číslo], na kterém je postavena budova [adresa], v níž se nacházejí bytové jednotky účastníků, pohlížet nikoliv jako na běžné podílové spoluvlastnictví dle § 1115 a násl. občanského zákoníku, nýbrž jako na podíl na společných částech nemovité věci (pozemku) ve smyslu ust. § 1159 a § 1160 občanského zákoníku, který je nerozlučně a neoddělitelně spjat s vlastnictvím jednotlivých jednotek. Soud prvního stupně pak uzavřel, že z povahy těchto kogentních ustanovení nelze na toto bytové spoluvlastnictví použít ustanovení o běžném podílovém spoluvlastnictví, týkající se možnosti jeho zrušení podle § 1140 a § 1143 občanského zákoníku, kdy v těchto ustanoveních platí odlišný princip (spoluvlastníka ke spoluvlastnickému společenství nelze nutit proti jeho vůli). Soud prvního stupně vycházel z toho, že úprava bytového spoluvlastnictví je úpravou speciální vůči o