11 CO 110/2022-423 — Krajský soud v Plzni

1. Napadeným rozsudkem soud prvého stupně částečně vyhověl žalobě a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 70 551,23 Kč (výrok I) a ohledně částky 146 563,92 Kč žalobu zamítl (výrok II). Žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované na nákladech řízení částku 77 031,60 Kč (výrok III). 2. V odůvodnění rozsudku soud prvého stupně na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že účastnice uzavřely dne 31. 1. 2017 platnou smlouvu, jejímž předmětem byl nájem nebytových prostor (restaurace s příslušenstvím) a bytové jednotky o velikosti 1 + 1 v domě [adresa], který je součástí pozemku č. parc. [číslo] v [katastrální uzemí]. Žalovaná porušila povinnost vyplývající z této nájemní smlouvy a po skončení nájmu neodevzdala předmět nájmu ve stavu obvyklého opotřebení. Některé věci byly nadměrně poškozené nevhodným užíváním či nedostatečnou údržbou žalované, některé zařízení restaurace chybělo či bylo žalovanou doplněno zařízení nevhodné pro provoz restaurace. Žalobkyně byla proto nucena vynaložit náklady na nákup nového vybavení restaurace, na opravy některého vybavení či uvedení do původního stavu, opravu fasády a opětovné umístění reklamního nápisu, dále náklady na úklid restaurace a bytu a na vyčištění zařízení. Soud prvního stupně se podrobně zabýval jednotlivými položkami požadovanými žalobkyní a požadavek žalobkyně shledal důvodným ohledně částky 189 551,23 Kč. Zabýval se dále požadavkem žalované, který uplatnila jako obranu proti požadavku žalobkyně z titulu bezdůvodného obohacení. Žalovaná proti nároku uplatněnému žalobkyní namítla započtení částky 119 000 Kč. Jedná se o plnění nad rámec sjednaného nájemného, které žalobkyně po žalované žádala jako smluvní pokutu a žalovaná tuto částku zaplatila, ačkoli na zaplacení smluvní pokuty žalobkyni nevznikl nárok. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že nájemní vztah trval do 31. 5. 2018, kdy došlo k předání předmětu nájmu. Žalovaná nebyla v prodlení s předáním předmětu nájmu, proto žalobkyni nevznikl nárok na zaplacení smluvní pokuty. Pokud tedy žalovaná zaplatila žalobkyni částku 119 000 Kč nad rámec částky, kterou byla povinna platit jako nájemné, jednalo se o plnění bez právního důvodu a žalobkyně se na její úkor o tuto částku bezdůvodně obohatila. Pohledávky žalobkyně na náhradu škody a pohledávka žalované na vydání bezdůvodného obohacení jsou pohledávkami způsobilými k započtení. Žalovaná učinila kompenzační projev v průběhu řízení před soudem, tento byl žalobkyni doručen a tímto okamžikem došlo k zrušení pohledávek v rozsahu, v němž se vzájemně kryly. Po započtení žalovanou uplatněné částky pak soud prvního stupně žalobě vyhověl ohledně částky 70 551,23 Kč a ohledně zbylé části žalobkyní uplatněného nároku žalobu zamítl. O nákladech řízení pak rozhodl podle ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. a s ohledem na poměr úspěchu a neúspěchu přiznal žalované právo na náhradu 35% účelně vynaložených nákladů. 3. Proti tomuto rozsudku podala včasné odvolání žalobkyně, nesouhlasila s jednotlivými částkami, které uplatnila jako náhradu škody, avšak soud prvního stupně je napadeným rozsudkem nepřiznal. Má za to, že veškeré položky uplatnila po právu, avšak soud prvního stupně nesprávně vyhodnotil provedené důkazy a dospěl k nesprávnému rozhodnutí. Zabývala se pak jednotlivými částkami, které soud prvního stupně nepovažoval za důvodně uplatněné, a uváděla svoji verzi hodnocení těchto dílčích nároků, rozdílnou od závěrů soudu prvního stupně. Dále žalobkyně nesouhlasila se započtením částky 119 000 Kč, kterou žalovaná proti nároku žalobkyně uplatnila až v závěrečném návrhu. Žalobkyně opakovala své tvrzení, že jí žalovaná zaplatila na základě výzvy částku 144 000 Kč, v této výzvě byl žalované jasně vysvětlen důvod tohoto požadavku. Pokud žalovaná tuto částku zaplatila, uznala tím nárok žalobkyně na zaplacení dlužného nájemného a smluvní pokuty. Soud prvního stupně se dle názoru žalobkyně mýlí, pokud uzavřel, že žalobkyně vycházela z toho, že nájemné bylo hrazeno na daný měsíc do 10. dne tohoto měsíce. Placení nájemného však bylo sjednáno na měsíc předem. Žalobkyně proto platně od nájemní smlouvy odstoupila dne 26. 2. 2018, když k tomuto dni nebyl žalovanou zaplacen nájem za únor a březen 2017 a na březen 2018. Žalovaná ostatně uznala platnost odstoupení od nájemní smlouvy tím, že zaplatila žalobkyní požadovanou částku 144 000 Kč. Žalobkyně nesouhlasila se závěrem soudu prvního stupně, že ke skončení nájemního poměru došlo až dne 31. 5. 2018 dohodou. Žalovaná nebyla schopna předat žalobkyni restaurační zařízení dříve a žalobkyně předkládala soudu listiny prokazující, že se snažila o převzetí restaurace, žalovaná však nebyla schopna ji vyklidit. Restauraci předala žalobkyni až po částečném„ úklidu“ na konci května 2018. Nemohlo se proto jednat o dohodu o ukončení nájemního poměru, ale žalovaná svým jednáním uznala jednostranné ukončení nájemního poměru žalobkyní ke dni 26. 2. 2018, nijak proti němu nebrojila a nedomáhala se jeho neplatnosti (vyjma relativně neplatného jednání ve výpovědi z nájmu, kterou podala žalovaná žalobkyni v březnu 2018). Pokud žalovaná restauraci nevyklidila a nepředala, ač se toho žalobkyně domáhala, pak užívala předmět nájmu bez právního důvodu až do května 2018. Částka 144 000 Kč proto byla žalobkyní účtována po právu jako dlužné nájemné a smluvní pokuta, neboť žalovaná byla v prodlení s předáním předmětu nájmu. Protože tuto částku zaplacením uznala, nemůže se žalovaná domáhat jejího vrácení, resp. nemůže ji započíst proti pohledávce žalobkyně na náhradu škody. Námitku započtení navíc žalobkyně stále považuje za neurčitou, neboť chybí základní tvrzení důkazy ze strany žalované, a proto se žalobkyně ani neměla k čemu vyjadřovat. Z těchto důvodů se žalobkyně domáhala změny napadeného rozsudku tak, že žalobě bude zcela vyhověno a žalobkyni přiznáno právo na náhradu nákladů řízení, současně se domáhala zamítnutí kompenzační námitky žalované. 4. Proti rozsudku podala včasné odvolání rovněž žalovaná, která uvedla, že soud prvního stupně provedl obsáhlé a pregnantní dokazování, avšak v otázce několika položek, které žalobkyně po žalované uplatňovala, se důsledně nevypořádal se zjištěným skutkovým stavem. Stejně jako žalobkyně ve svém odvolání, i žalovaná se pak zabývala jednotlivými částkami, které soud prvního stupně považoval za důvodně uplatněné, a s nimiž nesouhlasila. Uváděla (stejně jako žalobkyně) svoji verzi hodnocení těchto dílčích nároků, rozdílnou od závěrů soudu prvního stupně. Má za to, že částka, v níž shledal soud prvního stupně nárok žalobkyně za důvodně uplatněný, má být snížena o 85 112,70 Kč. Při započtení vzájemného nároku žalované pak se domáhala změny napadeného rozsudku tak, že žaloba bude v celém rozsahu zamítnuta a žalované přiznáno právo na náhradu nákladů řízení. 5. Odvolací soud přezkoumal na základě odvolání obou účastnic řízení rozsudek soudu prvého stupně podle ust. § 212 a násl. o. s. ř., včetně řízení, které předcházelo jeho vydání, přihlédl k obsahu obou odvolání i k obsahu spisu a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně ani odvolání žalované nelze považovat za důvodné. 6. Žalobkyně v odvolání uvádí, že uplatňuje odvolací důvody podle ust. § 205 odst. 2 písm. b), d), e) a g) o. s. ř. Z obsahu odvolání žalované vyplývá, že uplatňuje odvolací důvod podle ust. § 205 odst. 2 písm. e) o. s. ř. Existenci jiných odvolacích důvodů nebo vad, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, odvolací soud neshledal (ust. § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř.). 7. Podle ust. § 205 odst. 2 písm. b) o. s. ř. platí, že odvolání proti rozhodnutí ve věci samé lze odůvodnit tím, že soud prvního stupně nepřihlédl k odvolatelem tvrzeným skutečnostem nebo k jím označeným důkazům, ačkoliv k tomu nebyly splněny předpoklady podle § 118b o. s. ř. Tímto odvolacím důvodem se může účastník bránit, jestliže soud prvního stupně (nesprávně) nepřihlédl ke skutečnostem a důkazům, jež účastník uvedl a označil před uplynutím koncentrační lhůty, případně které sice uvedl a označil až po jejím uplynutí, ale za splnění zákonných podmínek. Jde tedy o nesprávnou aplikaci pravidel koncentrace řízení před soudem prvního stupně (§ 118b o. s. ř.). Tam, kde byla tato zásada použita, aniž byly splněny zákonné předpoklady, je naplněn citovaný odvolací důvod, neboť nemůže obstát rozhodnutí soudu prvního stupně s odůvodněním, že účastník neunesl břemeno tvrzení či břemeno důkazní. Konkrétně může jít o případy, kdy soud prvního stupně odmítl důkazy, které bez své viny nemohl účastník uvést do skončení přípravného jednání nebo prvního jednání tam, kde nebyla provedena příprava jednání, anebo ignoroval účastníkem navrhované důkazy. Žádná z popisovaných situací však v řízení před soudem prvního stupně nenastala. Žalobkyně byla ještě před prvním jednáním soudu prvního stupně podrobně poučena podle ust. § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. o tom, jaká tvrzení má doplnit a k čemu má navrhnout důkazy (usnesení ze dne 29. 11. 2019, č. j. 4 C 282/2019 – 51). Při jednání soudu dne 28. 1. 2020 nebyla přednesena