25 CO 153/2023-94 — Krajský soud v Plzni

1. Soud prvního stupně napadeným rozsudkem vyhověl žalobě o zaplacení částky 118 791,58 Kč s příslušenstvím, které se žalobce domáhal na základě ústní smlouvy o propagaci uzavřené se žalovaným. Žalobce tvrdil, že mu měl žalovaný na základě této smlouvy poskytnout [anonymizováno] a finanční plnění ve výši 150 000 Kč ročně na nákup textilu, tréninkových pomůcek a podobného zboží s reklamním logem žalovaného, přičemž cenu těchto předmětů měl podle dohody stran uhradit žalovaný přímo jejich dodavatelům. Žalovaný nepopíral spolupráci mezi stranami, ale sporoval jak samotný závazek k úhradě finančního plnění ve výši 150 000 Kč ročně, tak tvrzení, že by měl za předměty opatřené jeho logem platit přímo jejich dodavatelům, když u nich sám tyto předměty neobjednal a ani nepřevzal. Soud prvního stupně po důkazním řízení přisvědčil žalobní verzi, kterou měl za prokázanou, smlouvu uzavřenou mezi účastníky hodnotil jako platnou a uplatněný nárok posoudil jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení. Dodavatelé reklamních předmětů vyúčtovali cenu poskytnutého plnění přímo žalovanému v souladu s dohodou stran, ale žalovaný faktury neuhradil, proto dodavatelé po dohodě se žalobcem vystavili faktury za zboží znovu a uvedli v nich jako odběratele žalobce, který jim vyúčtované částky uhradil. Tím se žalovaný na žalobcův úkor bezdůvodně obohatil, když žalobce za žalovaného splnil, co měl podle uzavřené dohody splnit sám. 2. Žalovaný ve včasném odvolání namítl, že soud prvního stupně dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním a jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Soud prvního stupně shledal, že žalobcem tvrzená smlouva o spolupráci byla uzavřena, ale v rozsudku dotvořil žalobní skutkovou verzi z listin, které žalobce předložil k prokázání svého nároku bez předchozího splnění povinnosti tvrzení. Obsah dohody a její uzavření nebylo nijak konkrétně prokázáno. Textil, který byl dodavateli dodán, objednal a převzal žalobce, který s ním také dále nakládal a využil ho pro své aktivity. Na textilu sice bylo umístěno logo žalovaného, ale žalovaný toto oblečení nijak nevyužil, zůstalo zcela v žalobcově dispozici. Navíc žalovaný dodal žalobci nejen 24 ks [anonymizováno] pro trenéry, ale také dalších 30 ks dětských [anonymizováno], o nichž se ovšem žaloba nezmiňuje, a tato skutečnost zůstala i mimo pozornost soudu prvního stupně. Závěr soudu prvního stupně o bezdůvodném obohacení by byl namístě teprve tehdy, pokud by bylo prokázáno, že se žalovaný k placení předmětných faktur zavázal. Žalovaný ale nebyl povinen plnit dodavatelům, jejichž faktury žalobce zaplatil, a pak se také nemohl obohatit způsobem uvedeným v ust. § 2991 občanského zákoníku. Ve skutečnosti se žalovaný neobohatil vůbec, neboť veškerý textil využil a spotřeboval žalobce, který navíc ještě dostal [anonymizována dvě slova] v ceně 83 700 Kč. 3. Žalobce považoval napadený rozsudek za věcně správný a ve svém vyjádření se přidržel argumentace použité soudem prvního stupně. 4. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek podle ust. § 212 a § 212a o. s. ř., aniž by podle ust. § 214 odst. 3 o. s. ř. nařizoval odvolací jednání, a na základě nezměněného skutkového stavu dospěl k závěru, že odvolání nebylo podáno důvodně. 5. Soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci a provedl dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí, v napadeném rozsudku popsal zevrubně obsah provedených důkazů, a odvolací soud proto na jeho odůvodnění v daném rozsahu pro stručnost odkazuje. Řízení bylo řádně koncentrováno podle ust. § 118b o. s. ř., soud prvního stupně účastníky poučil jak ve smyslu uvedeného ustanovení, tak i ve smyslu ustanovení § 118a o. s. ř., a provedl ty z navrhovaných důkazů, které byly pro rozhodnutí potřebné. 6. Účastníky v řízení tížilo břemeno tvrzení i břemeno důkazní a soud prvního stupně je vedl prostřednictvím poučení podle ust. § 118a a 118b o. s. ř. ke splnění jejich procesních povinností. Žalobce svůj žalobní nárok vymezil sice stručně, ale tvrdil všechny rozhodné skutečnosti významné pro posouzení uplatněného nároku, a tato tvrzení se mu také podařilo prokázat. Třebaže se ve svých tvrzeních podrobněji nezabýval obsahem svého vztahu vůči dodavatelům reklamních předmětů, tak pro řízení byla přece jen významnější tvrzení o obsahu smluvního vztahu mezi účastníky, která uplatnil v potřebném rozsahu. Absence smluvního vztahu mezi žalovaným a dodavateli předmětů pak vyplynula ze stanoviska žalovaného a byla mezi účastníky v zásadě nesporná. 7. Žalovaný tvrdil, že s dodavateli těchto předmětů neměl žádný vlastní smluvní vztah, zboží u nich neobjednával ani nepřebíral, a tato jeho tvrzení odpovídala žalobní skutkové verzi, z níž se podávalo, že smluvní vztah s dodavateli navázal žalobce. Žalobce dále tvrdil, že žalovaný měl za něj v rámci jejich spolupráce uhradit jeho závazek vůči dodavatelům, kteří pak svůj souhlas s tímto postupem vyjádřili přímou fakturací žalovanému. Tato tvrzení byla vyjádřena již v samotné žalobě, a nebyla proto namístě výtka žalovaného, že žalobce nesplnil svoji povinnost tvrzení a že soud prvního stupně jeho tvrzení dotvářel na základě provedených důkazů. 8. Žalobce v tomto řízení splnil nejen svoji povinnost tvrzení, ale unesl i břemeno důkazní, jak správně shledal soud prvního stupně. Odvolací soud v tomto směru odkazuje na napadený rozsudek, v jehož odůvodnění se soud prvního stupně podrobně vypořádal s obsahem jednotlivých důkazů a dovodil z nich správný skutkový závěr. Z výpovědi vyslechnutých osob, zejména [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení], jakož i z dalších důkazů, vyplynulo celkem jednoznačně, že spolupráce mezi stranami měla probíhat nejen dodáváním [anonymizováno], ale také finanční úhradou 150 000 Kč, přičemž tato částka neměla být poukázána přímo žalobci, ale žalovaný ji měl uhradit dodavatelům předmětů, na nichž mělo být umístěno jeho logo. Prokázán byl i tvrzený průběh fakturace a úhrada faktur. 9. Odvolací soud se však v plném rozsahu neztotožnil s právním posouzením skutkového stavu, jak jej provedl soud prvního stupně, přisvědčil mu pouze v tom ohledu, že mezi účastníky byla uzavřena platná ústní nepojmenovaná smlouva ve smyslu ust. § 1746 odst. 2 občanského zákoníku, jejíž platnost by neohrozilo ani případné překročení oprávnění ze strany bývalého statutárního orgánu žalovaného. Nárok, který se stal předmětem tohoto sporu, však nebyl nárokem z bezdůvodného obohacení podle ust. § 2991 odst. 2 občanského zákoníku, jak se domníval soud prvního stupně. 10. V řízení bylo prokázáno, že vzájemný vztah účastníků byl navázán na smluvním základě, a tímto způsobem jej také žalobce prezentoval v žalobě. Mezi žalovaným a dodavateli předmětů nebyl žádný závazek, zboží od nich objednával a přebíral žalobce a žalovaný měl splnit povinnost k úhradě ceny místo žalobce, čímž by současně splnil svoji smluvní povinnost vůči žalobci k poskytnutí finančního plnění. 11. Klíčovou otázkou pro právní posouzení uplatněného nároku byla skutečnost, zda žalobce vůči dodavatelům plnil za žalovaného jeho existující dluh. Z provedeného dokazování a ze shodných tvrzení stran vyplynulo, že žalovaný vůči dodavatelům předmětů žádný dluh neměl, smlouvou byl zavázán pouze k žalobci. Pokud tedy žalobce následně po přefakturaci uhradil dodavatelům cenu jimi dodaného zboží, neplnil tím existující závazek žalovaného, a žalovaný se na jeho úkor nemohl obohatit podle ust. § 2991 odst. 2 občanského zákoníku, když za něj žalobce neplnil to, co po právu měl plnit sám. 12. Žalovaný byl smlouvou vůči žalobci zavázán k poskytnutí finančního plnění 150 000 Kč prostřednictvím úhrady ceny reklamních předmětů v rámci jejich obchodní spolupráce a tento nárok byl po něm žalobou požadován. Uvedený smluvní závazek byl v řízení prokázán, a proto bylo namístě žalobě vyhovět. 13. Tvrzení o dalších [anonymizována dvě slova], dodaných nad rámec původní dohody, se stalo součástí obrany žalovaného až v odvolacím řízení, a bylo tedy nepřípustnou novotou ve smyslu ust. § 205a o. s. ř. Nebylo na soudu prvního stupně, aby se touto okolností zabýval, když sice vyplynula z dokazování, ale žalovaný ji sám netvrdil a nevyužil k procesnímu úkonu podle ust. § 98 o. s. ř. 14. Z uvedených důvodů tedy odvolací soud potvrdil napadený rozsudek podle ust. § 219 o. s. ř. jako věcně správný, byť tak učinil zčásti z jiných důvodů, než které akcentoval ve svém rozhodnutí soud prvního stupně. 15. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že právo na jejich náhradu bylo přiznáno plně úspěšnému žalobci. Náklady na jeho straně zahrnovaly odměnu za jeden úkon právní služby za 5 860 Kč, jeden režijní paušál za 300 Kč a DPH 1 293,60 Kč, celkem tedy činily 7 453,60 Kč.