64 CO 17/2023-90 — Krajský soud v Plzni

1. Shora citovaným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 5 000 Kč s úrokem z prodlení 11,75 % ročně od 18. 3. 2022 do zaplacení (výrok I) a ve zbývají části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 30 733 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 4 938,51 Kč od 18. 3. 2022 do zaplacení, úroku 29 % ročně z částky 9 938,51 Kč od 18. 3. 2022 do zaplacení a kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 753,72 Kč, žalobu zamítl (výrok II). Žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně vycházel ze smlouvy o zápůjčce uzavřené [datum] mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným, podle které právní předchůdkyně žalobkyně půjčila žalovanému 20 000 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit poskytnuté peněžní prostředky spolu s poplatkem 17 333 Kč v 60 týdenních splátkách po 623 Kč. Poplatek se skládal z úroku ve výši 3 577 Kč, poplatku za zpracování, doručení a administrativní činnost 7 860 Kč a částku za vedení zákaznického účtu a komfortní splácení ve výši 5 896 Kč. Žalovaný zaplatil 15 000 Kč, naposledy splátkou z 8. 9. 2019, a nadále se dostal se splácením dluhu do prodlení. Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 9 938,51 Kč představující dlužnou jistinu, 12 394,49 Kč za poplatky za poskytnutí a správu úvěru, smluvní pokuty 10 000 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení 753,72 Kč a sankčních poplatků 3 400 Kč. Ty byly složeny z poplatků za 8 upomínek žalovaného po 300 Kč a 1 000 Kč poplatek za centrální vymáhání pohledávky. Soud prvního stupně dovodil, že právní předchůdkyně žalobkyně řádně zkoumala úvěruschopnost žalovaného, vázaný zástupce ověřil existenci hlavního příjmu a neměl za prokázané, že by žalovaný měl v době zkoumání úvěruschopnosti závazky, které by splácení dluhu negativně ovlivňovaly. Soud dovodil, že smlouva je neplatná jako celek, a to s odkazem na závěry Nálezů Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4084/12 a I. ÚS 199/11. Celková splácená částka v poměru k poskytnutým peněžním prostředkům je ve značném nepoměru. Jednotlivá ujednání posuzované smlouvy nelze oddělit od celku pro jejich provázanost. Soud prvního stupně dospěl k závěru o neplatnosti smlouvy pro rozpor s dobrými mravy a odkazoval i na rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ve věci sp. zn. 25 Co 198/2022. Nárok žalobkyně proto posuzoval z titulu bezdůvodného obohacení, a protože žalovaný zaplatil 15 000 Kč z poskytnutých 20 000 Kč, vyhověl žalobě v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 5 000 Kč spolu s úrokem z prodlení. Ve zbývající části žalobu zamítl. Vzhledem k úspěchu žalovaného ve věci, který výrazně převyšuje neúspěch žalobkyně, žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (§ 142 odst. 2 o. s. ř.). 2. Proti rozsudku podala včas odvolání žalobkyně. Napadla pouze výrok II, kterým byla žaloba zčásti zamítnuta, a související výrok o náhradě nákladů řízení. Nesouhlasila se závěrem soudu prvního stupně o neplatnosti smlouvy o zápůjčce jako celku. Uváděla, že obsah smlouvy je jasně a srozumitelně formulován, částky nejsou v textu předepsány, byly individuálně sjednány a lze dovodit možnost výhrady ze strany spotřebitele - žalovaného. Zdůraznila zásadu, že smlouvy mají být respektovány. Vyjadřovala se k výši smluvní pokuty i výši a výpočtu RPSN, stejně jako k výši sankčních poplatků. Sjednanou úrokovou sazbu 29 % ročně považovala za zcela běžnou úrokovou sazbu, jejíž výše odpovídá judikatorním závěrům o výši takové sazby nepřevyšující čtyřnásobek nejvyšší úrokové míry bank v době sjednání smlouvy. Úrok je cena za půjčení peněz rizikovému spotřebiteli. Pokud se soudu prvního stupně sazba jevila jako nepřiměřeně vysoká, mohl její výši moderovat v souladu s § 577 občanského zákoníku. Uváděla, že ostatní poplatky byly sjednány v souladu se smluvními podmínkami, smlouva byla sepsána v bydlišti žalovaného, každý týden by se k němu dostavil vázaný zástupce požadující zaplacení splátky. Závěry soudu prvního stupně hodnotila jako rozporné s platnými právními předpisy. Ve světle odvolacích důvodů považuje smlouvu za platnou, a proto navrhla změnu napadeného rozsudku ve výroku II a III. 3. Žalovaný se k odvolání žalobkyně nevyjádřil. 4. Odvolací soud podle § 212 a § 212a odst. 1, 3 a 5 občanského soudního řádu přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v části odvoláním napadené, to je ve výroku II a III, včetně předcházejícího řízení, přihlédl k důvodům uvedeným v odvolání žalobkyně a dospěl k závěru, že rozhodnutí soudu prvního stupně v napadené části není zcela věcně správné. 5. Soud prvního stupně správně zjistil skutkový stav. V daném případě žalobkyně poskytla žalovanému 20 000 Kč v hotovosti a za to požadovala kromě vrácení poskytnutých peněžních prostředků plnění ve výši 17 333 Kč. Toto plnění bez ohledu na to, jak je označeno, je odměnou za poskytnutí peněžních prostředků. Z obsahu formuláře, jehož obsahem je smlouva o zápůjčce, je zřejmé, že žalovaný neměl možnost poplatek odmítnout, ač byl vyměřen za služby, které ve skutečnosti žádnými službami nejsou. Například poplatek za zpracování, doručení, administrativní činnost a flexibilní splácení ve výši 7 860 Kč nebo částka za vedení zákaznického účtu a komfortní splácení ve výši 5 896 Kč Odvolací soud proto vychází z toho, že úrok, který se žalovaný zavázal za poskytnout zápůjčku žalobkyni zaplatit, činí celkem 17 333 Kč, což představuje 86,66 % po dobu splácení 60 týdnů, to je 72% ročně. Takto sjednaný úrok je nepřiměřeně vysoký. Obvyklé úroky z úvěrů poskytované za srovnatelných okolností jako u zkoumané smlouvy činily v rozhodné době podle údajů publikovaných Českou národní bankou 8,8 % ročně. Proto odvolací soud shodně se soudem prvního stupně hodnotil ujednání o povinnosti žalovaného zaplatit poplatek za zápůjčku ve výši 17 333 Kč za ujednání nemravné a absolutně neplatné (§ 588 občanského zákoníku). 6. Důvody neplatnosti dopadají podle závěru odvolacího soudu pouze na ujednání o výši úroku a zbývající obsah smlouvy dobrým mravům neodporuje. Pak nelze mít za neplatnou smlouvu jako celek a práva účastníků posuzovat podle právní úpravy bezdůvodného obohacení, jak uzavřel soud prvního stupně. Podle závěru odvolacího soudu neplatnost ujednání o úrocích ve smlouvě o úvěru (zápůjčce) nezpůsobuje sama o sobě neplatnost smlouvy jako celku (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2029/2018). Mají-li být plněny úroky a není-li jejich výše platně sjednána, má věřitel právo na úroky ve výši určené podle § 1802 o. z., to je ve výši úroků požadovaných obvykle za úvěry, které poskytují banky v místě bydliště nebo sídla úvěrovaného v době uzavření smlouvy. V daném případě je takovým úrokem úrok ve výši 8,8 % ročně. Soud prvního stupně svůj závěr o neplatnosti celé smlouvy odůvodnil dvěma výše citovanými nálezy Ústavního soudu. Tato rozhodnutí však vychází z odlišného skutkového základu věci, kdy návratnost poskytnutých peněžních prostředků ve výši přibližující se 5 000 Kč byla zajištěna dvěma nevyplněnými směnkami a několika vysokými smluvními pokutami při různém typu porušení smluvní povinnosti spotřebitelem. Obsah posuzované smlouvy takovému zjištění neodpovídá. Stanovisko odvolacího soudu v této věci nedozná změny ani pod vlivem rozhodnutí senátu 25 Co zdejšího soudu, které soud prvního stupně citoval ve svém rozhodnutí. Odvolací soud si je vědom odlišného přístupu senátu 25 Co a ke sblížení právních závěrů došlo na gremiální poradě soudu v říjnu 2022. Nicméně rozhodnutí obecného soudu nezavazuje jiný soud v jiné, byť právně i skutkově totožné věci, přičemž z toho plynoucí případná disformita rozhodnutí je záležitostí v prvé řadě sjednocující judikatury Nejvyššího soudu. 7. Právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému 20 000 Kč. Za dobu 60 týdnů, na kterou byla zápůjčka poskytnuta, náleží žalobkyni úrok vypočtený sazbou 8,8 % ročně, tedy ve výši 2 025 Kč počítaného za dobu 60 týdnů. Na jeho zaplacení má žalobkyně právo vedle již pravomocně přiznané nevrácené jistiny ve výši 5 000 Kč, a to spolu s požadovaným úrokem z prodlení vyčísleného za dobu do 17. 3. 2022 ve výši 753,72 Kč. Vzhledem k závěrům uvedeným výše o oddělitelnosti části neplatné smlouvy o výši úroku z úvěru od ostatního obsahu smlouvy, náleží žalobkyni i právo na zaplacení smluvní pokuty ve výši 10 000 Kč. Výše smluvní pokuty odpovídá § 122 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Odvolací soud proto v této části výroku II změnil podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni smluvní pokutu 10 000 Kč, úrok 2 025 Kč a úrok z prodlení 753,72 Kč, celkem 12 778,70 Kč a úrok z prodlení z částky 2 025 Kč od 18. 3. 2022 do zaplacení (přičemž úrok z prodlení z jistiny 5 000 Kč jí byl přiznán pravomocným výrokem I). 8. Za nedůvodný považoval odvolací soud nárok žalobkyně na zaplacení poplatků ve výši 3 400 Kč. Žalobkyně ani odvolacímu soudu dostatečně nevylíčila skutkové okolnosti, z nichž nárok na zaplacení poplatků ve výši 3 400 Kč odvozuje. K tomu nepo