64 CO 319/2022-94 — Krajský soud v Plzni

1. Soud prvního stupně výrokem I rozsudku zamítl žalobu o zaplacení částky 27 240 Kč s příslušenstvím a výrokem II rozhodl o náhradě nákladů řízení tak, že je žádnému z účastníků nepřiznal. Výrokem III žalobkyni uložil povinnost doplatit ČR - Okresnímu soudu v Klatovech na soudním poplatku 272 Kč. Vyšel ze zjištění, že právní předchůdkyně žalobkyně [právnická osoba] poskytla žalované na základě smlouvy o zápůjčce ze dne [datum] spotřebitelský úvěr ve výši 20 000 Kč, který žalovaná měla vrátit spolu s částkou 14 220 Kč zahrnující úrok a poplatky za zpracování, doručení, administrativu, flexibilní splácení, za vedení účtu a komfortní splácení. Celkem tak žalovaná měla zaplatit 34 220 Kč ve 45 týdenních splátkách po 761 Kč, poslední ve výši 736 Kč, uhradila však jen 20 080 Kč. Pohledávku pak postoupila předchůdkyně žalobkyně smlouvou ze dne [datum] žalobkyni, která žalobou požadovala na jistině 9 043,31 Kč, na poplatku 5 098 Kč, na smluvní pokutě 10 000 Kč a na sankčním poplatku 3 100 Kč, spolu se specifikovaným příslušenstvím zahrnujícím zákonný úrok z prodlení vypočtený ke dni 1. 2. 2022 ve výši 477,18 Kč a dále ve výši 11,75 % ročně, a s 29 % úrokem, a to v obou případech z jistiny 9 043,31 Kč od 18. 3. 2022 do zaplacení. 2. Po právní stránce soud prvního stupně posoudil smlouvu o zápůjčce jako absolutně neplatnou ve smyslu § 588 občanského zákoníku (o. z.) pro rozpor s dobrými mravy. Tento závěr dovodil ze smluvního ujednání, podle kterého za poskytnutých 20 000 Kč měla žalovaná zaplatit 14 220 Kč, tedy 71 % z půjčené jistiny. Podle něj je neadekvátní, aby věřitel nad rámec přiměřené odměny za zapůjčení finančních prostředků, kterou je úrok, odměnu navyšoval o další poplatky, které by měly mít pouze vedlejší charakter a podle obvyklé bankovní praxe by měly představovat jen zanedbatelný podíl z půjčené částky. V této věci to však nesplňují, navíc ani není zřejmé, jak byly tyto poplatky určeny, proč právě v takové výši, k čemu mají sloužit a jaký byl skutečný zisk zapůjčitele z celé transakce. Vzhledem k výši poplatků, jejich nejasnému vymezení a účelu je proto třeba považovat je za rozporné s dobrými mravy. Protože je nelze oddělit od ostatních smluvních ujednání a posuzovat je samostatně, je neplatná smlouva jako celek. Na podporu tohoto závěru soud prvního stupně odkázal na rozsudky Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 7. 2017 sp. zn. 25 Co 169/2017, ze dne 30. 1. 2019 sp. zn. 25 Co 335/2018-80 či ze dne 21. 4. 2020, sp. zn. 25 Co 107/2020, v nichž byla posuzována problematika dluhových pastí v důsledku neúměrného navyšování odměn za půjčení peněžních prostředků, tedy podle něj obdobná situace, jako je tomu v projednávané věci. 3. Vzhledem k závěru o neplatnosti smlouvy o zápůjčce jako celku se soud prvního stupně nárokem žalobkyně zabýval podle § 2991 a násl. o. z. a v situaci, kdy žalovaná na poskytnutých 20 000 Kč vrátila 20 080 Kč, žalobu jako nedůvodnou zamítl. O nákladech řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a s přihlédnutím k tomu, že úspěšné žalované žádné náklady nevznikly. Posledním výrokem žalobkyni uložil povinnost doplatit soudní poplatek podle položky 2 bodu 2 Sazebníku poplatků, neboť elektronický platební rozkaz podle jejího návrhu nevydal. 4. Žalobkyně se proti výroku I a II rozsudku odvolala. Namítla nesprávné skutkové zjištění soudu prvního stupně a nesprávné právní posouzení věci. Zdůraznila, že ve smlouvě byly poplatky stanoveny fixní částkou 14 220 Kč naprosto jasně a srozumitelně a rovněž bylo přesně specifikováno, z čeho se skládají, tedy že zahrnují úrok ve výši 2 662 Kč, částku 6 866 Kč za zpracování, doručení, administrativní činnost a flexibilní splácení a částku 4 692 Kč za vedení zákaznického účtu a komfortní splácení. Úrok představoval odměnu za užívání jistiny a poplatky sloužily k pokrytí nákladů věřitele za poskytnutí zápůjčky žalované. Nešlo podle ní o žádná nepřiměřená ujednání, žalovaná s nimi byla seznámena již v době předsmluvní kontraktace ve Standardních informacích o spotřebitelském úvěru, a pak i v samotné jí rovněž podepsané smlouvě. Jednalo se o jasně a srozumitelně vyjádřená ujednání podle čl. 4 odst. 2 Směrnice č. 93/13 EHS, která byla recipována do § 1813 o. z. a jako taková je vyloučena z přezkumu přiměřenosti podle komunitárního práva, ale i v opačném případě by ujednání o úroku a poplatcích a o výši RPSN při testu přiměřenosti obstálo. Jestliže se tedy smluvní strany dohodly na podmínkách zápůjčky a zavázaly se je dodržovat, učinily tak po zvážení všech důsledků včetně jejich porušení. Každý jiný závěr by byl v rozporu se zásadou závazkových vztahů„ pacta sunt servanda“ a se zásadou„ in favorem negotii“, podle které by na právní jednání mělo být nahlíženo spíše jako na platné, jak uvedl Ústavní soud v nálezu ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1783/11. 5. Žalobkyně poukázala také na to, že sjednaný úrok ve výši 2 662 Kč odpovídá úrokové sazbě 29 % ročně, což je v souladu s právními předpisy i judikaturou Nejvyššího soudu, která za nepřiměřený označuje až úrok představující čtyřnásobek úroku obvyklého. Pokud měl soud prvního stupně přesto za to, že úrok je nepřiměřeně vysoký, mohl jej podle § 577 o. z. moderovat na výši odpovídající obvyklé úrokové míře bank v době podpisu smlouvy. Stejně tak poplatky odpovídaly smluvním ujednáním. Ve smlouvě nebyly předtištěny a jejich výše závisela také na vůli druhé strany. Jednalo se o poplatky pro daný typ smlouvy zcela běžné a akceptované judikaturou Ústavního soudu v rozhodnutí ze dne 30. 9. 2021, sp. zn. II. ÚS 1294/21. Výhodné však byly rovněž pro žalovanou, neboť nemusela vynakládat žádné úsilí či náklady k dopravě do sídla věřitele k uzavření smlouvy. Peněžní prostředky jí byly poskytnuty v hotovosti a podle sjednaného týdenního splátkového režimu jí vázaný zástupce navštívil za účelem výběru splátek minimálně 21 x v jejím bydlišti. Z těchto důvodů žalobkyně žádala, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobě vyhověl a přiznal jí rovněž náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů nebo aby rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 6. Žalovaná se k odvolání žalobkyně nevyjádřila. 7. Odvolací soud přezkoumal rozsudek podle § 212, § 212a o. s. ř. a po nařízeném jednání, při kterém doplnil dokazování o přečtení bodu 6.1., 6.3. a 6.4. Smluvních podmínek tvořících součást smlouvy o zápůjčky, dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je zčásti důvodné. 8. Žalobkyně žalobou požadovala přiznání částky 27 240 Kč se specifikovaným úrokovým příslušenstvím představující nárok ze smlouvy o zápůjčce uzavřené mezi její předchůdkyní [právnická osoba] a žalovanou dne [datum]. Na základě této smlouvy byla žalované poskytnuta v hotovosti částka 20 000 Kč oproti jejímu závazku vrátit ji spolu s „ poplatkem“ ve výši 14 220 Kč, zahrnujícím úrok ve výši 2 662 Kč údajně odpovídajícímu 29 % ročně (ve skutečnosti by při této sazbě úrok činil 5 075 Kč, což však není pro posouzení věci podstatné), částku 6 866 Kč za zpracování, doručení a flexibilní splácení a částku 4 692 Kč za vedení účtu a komfortní splácení, formou 45 týdenních splátek po 761 Kč, poslední ve výši 736 Kč. Ve smlouvě uvedená RPSN úvěru činila 282,03 %. Pro případ prodlení s úhradou splátek byla ve Smluvních podmínkách sjednána smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně a dále„ poplatek za upomínku“ ve výši 300 Kč za zaslání jedné upomínky při jejich maximálním počtu 7 a ve výši 1 000 Kč za zahájení vymáhání dluhu oddělením Centrálního vymáhání pohledávek. Smluvní pokutu žalobkyně vypočetla ke dni 1. 2. 2022 a omezila ji na 10 000 Kč odpovídající polovině zápůjčky. V případě tzv. sankčního poplatku požadovaného ve výši 3 100 Kč žalobkyně neuvedla, za jakých konkrétních 7 upomínek nárok požaduje a ani žádný důkaz k tomu nepředložila. 9. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně považuje žalobkyni, která pohledávku koupila smlouvou o postoupení pohledávky ze dne [datum], za aktivně věcně legitimovanou k uplatnění nároku plynoucího z předmětné smlouvy o zápůjčce uzavřené podle § 2390 a násl. o. z. se žalovanou jako spotřebitelem. S jeho závěrem o celkové absolutní neplatnosti této smlouvy pro rozpor s dobrými mravy však nesouhlasí. 10. Nevyváženost smlouvy v neprospěch žalované ve smyslu § 1813 o. z. soud prvního stupně dovodil pouze z toho, že žalovaná měla za dobu 45 týdnů jejího trvání vrátit věřiteli navíc 71 % zapůjčené částky. Pokud tuto„ odměnu“ považoval za nepřiměřeně vysokou a tedy ujednání o úroku neplatné, je třeba dát žalobkyni za pravdu v tom, že s takovým neplatným ujednáním o odměně není důvod spojovat neplatnost celé smlouvy. Podle odvolacího soudu tak důvody neplatnosti smlouvy dopadají pouze na výši úroku. Ten přitom lze oddělit od ostatního obsahu smlouvy, jemuž v podstatě nelze co vytknout a tedy jej ani nelze považovat za nemravný. Ostatně ani soud prvního stupně v rozsudku neuvádí, co jej kromě nepřiměřeného odměny/úroku ve smlouvě natolik pohoršilo, že je třeba ji označit za absolutně neplatnou. Pokud v té souvislosti odkázal na