64 CO 42/2023-72 — Krajský soud v Plzni

1. Shora citovaným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 11 260,21 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně od 18. 3. 2022 do zaplacení (výrok I) ve zbytku žalobu zamítl (výrok II) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III). Soud vycházel ze zjištění, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou byla [datum] uzavřena smlouva o zápůjčce, podle které jí právní předchůdkyně žalobkyně poskytla v hotovosti půjčku ve výši 12 000 Kč a žalovaná se zavázala vrátit tyto peněžní prostředky spolu s poplatkem ve výši 12 234 Kč. Ten se skládal z úroku ve výši 3 677 Kč, poplatku za zpracování smlouvy 4 880 Kč a poplatku 3 677 Kč za vedení zákaznického účtu. Svoji povinnost měla žalovaná splnit ve 100 týdenních splátkách po 234 Kč. Podle tvrzení žalobkyně zaplatila žalovaná jen 1 990 Kč, z toho si žalobkyně zúčtovala na úhradu jistiny částku 739,79 Kč. Soud prvního stupně uvedl, že právní předchůdce žalobkyně před uzavřením smlouvy nijak nezkoumal majetkové poměry žalované, aby zjistil, zda je vůbec schopna poskytnutou zápůjčku splácet. Nicméně dovodil neplatnost uzavřené smlouvy proto, že odporuje dobrým mravům pro výši sjednaného poplatku a odkázal na rozhodnutí zdejšího odvolacího soudu ve věci sp. zn. 25 Co 130/2017 a 25 Co 65/2017. Nárok žalobkyně pak soud hodnotil z hlediska bezdůvodného obohacení a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 11 260,21 Kč, protože na jistinu žalobkyně zaplatila 739,79 Kč, jak uvedla žalobkyně. K této částce soud přiznal i úrok z prodlení v zákonné výši a ve zbytku žalobu zamítl. 2. Proti rozsudku podala včas odvolání žalobkyně. Napadala zamítavý výrok pod bodem II a související výrok o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok III). Nesouhlasila se závěry soudu prvního stupně o neplatnosti smlouvy o zápůjčce. Poplatky byly ve smlouvě sjednány zcela transparentním způsobem, nebyly ve smlouvě předepsány a byly vyměřeny za konkrétní služby poskytnuté žalované. Taková výše poplatků proto obstojí i při posouzení jejich přiměřenosti. Uvedla, že sjednaný úrok považuje za přiměřený vzhledem k rizikovosti transakce a výši poskytnutého úvěru. Pokud by soud přesto dospěl k závěru, že výše úroku je nepřiměřená, mohl by postupovat podle § 577 občanského zákoníku a jeho výši moderovat. Navrhovala, aby odvolací soud změnil výrok II rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalobě vyhoví a přizná žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení. 3. Žalovaná se k odvolání žalobkyně nevyjádřila. 4. Odvolací soud podle § 212 a § 212a odst. 1, 3 a 5 občanského soudního řádu přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v napadené části, to je ve výroku II a III, přihlédl k důvodům uvedeným v odvolání žalobkyně, a dospěl k závěru, že rozhodnutí soudu prvního stupně není v napadené části zcela věcně správné. 5. Soud prvního stupně správně zjistil skutkový stav, který nedoznal změny ani v řízení odvolacím a proto z něho odvolací soud vycházel. Soud prvního stupně vytýkal právní předchůdkyni žalobkyně, že neprověřila majetkové poměry žalované, aby zjistila, zda je schopna poskytnuté peněžní prostředky splácet. Samotná žaloba ani další podání žalobkyně žádná tvrzení v tomto směru neobsahovala, a proto měl soud prvního stupně žalobkyni, jejíž zástupce se k jednání před soudem prvního stupně odstavil, poučit, aby žalobkyně svá tvrzení doplnila, což opomněl. V odvolacím řízení zástupce žalobkyně doplnil, že majetkové poměry žalované byly prověřovány z databází dostupně veřejných seznamů (insolvenční rejstřík, rejstřík dlužníků) a z údajů žalované. Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že žalovaná není evidována v pozici žalované ani v evidenčních pomůckách vedených u soudu prvního stupně ani soudu odvolacího. Vycházel z předpokladu, že týdenní splátka 243 Kč představuje plnění ve výši 1 000 Kč měsíčně, což je splátka, kterou je schopen dlužník ve věku kolem 30 let běžně platit. Ani odvolací soud tak nedovodil, že by právní předchůdkyně nepostupovala podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, a přes důvodné pochybnosti o schopnosti žalované jí zápůjčku poskytla. 6. V daném případě právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované 12 000 Kč v hotovosti. Za to požadovala plnění ve výši 12 234 Kč. Toto plnění bez ohledu na to, jak je označeno, je odměnou za poskytnutí peněžních prostředků. Z obsahu formuláře je zřejmé, že žalovaná neměla možnost poplatek odmítnout, ač byl vyměřen za služby, které ve skutečnosti žádnými službami nejsou, např. poplatek za zpracování, doručení, administrativní činnost, flexibilní splácení ve výši 4 880 Kč nebo poplatek za vedení zákaznického účtu a komfortní splácení 3 677 Kč, které žalovaná vzhledem k výši plateb nevyužívala. Odvolací soud proto vychází z toho, že úrok, který se žalovaná zavázala za poskytnutou zápůjčku zaplatit, činí celkem 12 234 Kč, což představuje více jak 100 % poskytnuté částky za 100 týdnů, to je roční úrok 53 % ročně. Takto sjednaný úrok je nepřiměřeně vysoký. Obvyklé úroky z úvěrů poskytovaných za srovnatelných okolností jako u zkoumané smlouvy činily v rozhodné době podle údajů publikovaných Českou národní bankou 8,3 % ročně. Proto odvolací soud shodně se soudem prvního stupně hodnotil ujednání o povinnosti žalované zaplatit poplatek za zápůjčku ve výši 1 234 Kč za ujednání nemravné a absolutně neplatné (§ 588 o. z.). 7. Důvody neplatnosti dopadají podle závěru odvolacího soudu pouze na ujednání o výši úroku a zbývající obsah smlouvy dobrým mravům neodporuje. Pak nelze mít za neplatnou smlouvu jako celek a práva účastníků posuzovat podle právní úpravy bezdůvodného obohacení, jak uzavřel soud prvního stupně. Podle závěru odvolacího soudu neplatnost ujednání o úrocích ve smlouvě o úvěru nezpůsobuje sama o sobě neplatnost smlouvy jako celku (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2059/2018). Mají-li být plněny úroky a není-li jejich výše platně sjednána, má věřitel právo na úroky ve výši určené podle § 1802 občanského zákoníku, to je ve výši úroků požadovaných obvykle za úvěry, které poskytují banky v místě bydliště nebo sídla úvěrovaného v době uzavření smlouvy. V daném případě je takovým úrokem úrok ve výši 8,3% ročně. Soud prvního stupně svůj závěr o neplatnosti celé smlouvy odůvodnil dvěma rozhodnutími zdejšího soudu z roku 2017, a to soudního oddělení 25 Co. Odvolacímu soudu je znám odlišný přístup popsaný v uvedených rozhodnutích. Rozdílné právní názory byly sjednoceny na gremiální poradě soudců v říjnu 2022, a to ve prospěch závěru odvolacího soudu vyjádřeného výše v tomto rozhodnutí. Citovaná rozhodnutí jsou z doby předchozí a odvolací soud jimi není vázán. Navíc případný nesoulad v právním posouzení obdobného skutkového základu je věcí sjednocovací praxe Nejvyššího soudu. 8. Právní předchůdkyně poskytla žalované 12 000 Kč. Za dobu 100 týdnů, na kterou byla zápůjčka poskytnuta, náleží žalobkyni úrok vypočtený sazbou 8,3 % ročně, to je 1 948,30 Kč. Na jeho zaplacení má žalobkyně právo vedle jistiny 12 000 Kč. Vzhledem k závěrům o oddělitelnosti části neplatné smlouvy o výši úroku ze zápůjčky od ostatního obsahu smlouvy, náleží žalobkyni i právo na zaplacení smluvní pokuty ve výši 6 000 Kč, což odpovídá § 122 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, a nikoliv požadované částky 6 736,34 Kč Celkem tak žalobkyni náleží 19 948,30 Kč, žalovaná zaplatila 1 990 Kč. Částka 11 260,21 Kč spolu s úrokem z prodlení byla žalobkyni přiznána pravomocným výrokem pod bodem I. Zůstává tak k úhradě 6 698,09 Kč. Odvolací soud proto změnil podle § 2520 odst. 1 písm. a) o. s. ř. část výroku II, kterým byla žaloba do zbytku zamítnuta tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 6 698,09 Kč. 9. Za nedůvodný považoval odvolací soud nárok žalobkyně na zaplacení úroku z dlužné jistiny ve výši 29 % ročně od 18. 3. 2022 do zaplacení a úhradu sankčních poplatků. Žalobkyně ani odvolacímu soudu dostatečně nevylíčila skutkové okolnosti, z nichž nárok na zaplacení sankčních poplatků ve výši 4 900 Kč odvozuje. K tomu nepostačí její tvrzení, že se jedná o poplatky za zahájení vymáhání dluhu centrálním vymáháním pohledávek a zaslání 13 upomínek bez bližší konkretizace. Navíc z obsahu článků 6.3. a 6.4. smluvních podmínek, které byly součástí uzavřené smlouvy o zápůjčce, lze dovodit, že se jedná o postih spotřebitele v důsledku jeho prodlení další smluvní pokutou. Ve smyslu § 1813 o. z. jde o zakázané ujednání a proto k němu odvolací soud podle § 1805 o. z. nepřihlížel. Pro obsah povinnosti dlužníka platit úrok je zásadně rozhodující obsah smlouvy. Ve smlouvě si účastníci dohodli, že žalovaná zaplatí za poskytnutí zápůjčky úrok vyjádřený částkou 3 677 Kč. K zápůjční sazbě je uvedeno, že je pevná po celou dobu sjednání smlouvy, přičemž trvání smlouvy je ohraničeno splatností poslední splátky, to je uplynutím 100 týdnů od poskytnutí zápůjčky. Odvolací soud proto vykládá smlouvu i s přihlédnutím k § 1812 o. z. dovolující výklad pro spotřebitele příznivější tak, že se žalovaná zavázala k úhradě úroku z posk