64 Co 358/2023-141 — Krajský soud v Plzni

1. Označeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu na zaplacení 38 063 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně jdoucím z tohoto základu od 23. 1. 2020 do zaplacení, žalobu o zaplacení 14 002 Kč a zaplacení úroku ve výši 86,11 %, ročně z 30 000 Kč od 23. 1. 2020 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 128 620 Kč. Vyšel ze zjištění, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o úvěru dle ust. § 2395 občanského zákoníku (o. z.). Na vztah mezi účastníky dále dopadá zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ z. s. ú.“). Žalobkyně sice tvrdila, že s odbornou péčí posoudila a ověřila úvěruschopnost žalovaného, přičemž vycházela z údajů sdělených žalovaným, nahlédla do databáze [anonymizováno] [příjmení] a [anonymizována dvě slova] – [anonymizována dvě slova] – [anonymizována dvě slova] [anonymizováno], [anonymizováno], když měsíční příjem 14 000 Kč žalovaného ověřila pracovní smlouvou a výplatními páskami žalovaného. Výdaje neověřila žádným způsobem, vycházela jen z informací poskytnutých žalovaným, přestože výdaje spojené s bydlením byly uvedeny ve výši na první pohled nedostačující. Protože splnění uvedené povinnosti žalobkyně se nepodařilo zjistit, musel soud dospět k závěru, že žalobkyně nedostála své zákonné povinnosti dle ust. § 86 odst. 1 z. s. ú., a tudíž je uzavřená smlouva neplatná. Dále se soud zabýval otázkou, zda není uvedená smlouva absolutně neplatná i z jiného důvodu. Při tom soud přihlédl k částce 30 000 Kč, která měla být žalovanému poskytnuta, a částce 107 184 Kč, kterou se žalovaný zavázal splatit jako úroky a poplatky ve 48 měsíčních splátkách. Úrok z půjčených peněz byl v daném případě sjednán ve výši 86,11% p. a. Smlouva o úvěru za daných podmínek je tak absolutně neplatná pro rozpor s dobrými mravy dle ust. § 588 o. z., když v daném případě byl sjednaný úrok sjednán jako nepřiměřený, což je v rozporu se zákonnými ustanoveními ve spotřebitelských vztazích. V důsledku závěru o absolutní neplatnosti smluv je nutno vztah mezi účastníky vypořádat podle pravidel o bezdůvodném obohacení dle ust. § 2991 občanského zákoníku. Žalovaný se na úkor žalobkyně neobohatil. V řízení bylo prokázáno, že plnění ve výši 30 000 Kč poskytla žalobkyně na účet, jehož jediným majitelem a disponentem byla ke dni připsání dané částky až do doby rozhodnutí soudu osoba odlišná od žalovaného. Na straně žalovaného tak nedošlo ani k bezdůvodnému obohacení na úkor žalobkyně. 2. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání, kterým ve věci samé napadla rozsudek toliko v rozsahu, v jakém jím byla zamítnuta žaloba o zaplacení jistiny uplatněného nároku, tj. částky 30 000 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně od 23. 1. 2020 do zaplacení. Má za to, že se žalovaný na její úkor obohatil o částku 30 000 Kč ve smyslu ustanovení § 2991 odst. 2 o. z., neboť jde o plnění bez právního důvodu. Tato částka byla žalobkyní žalovanému vyplacena dne 15. 10. 2019 na bankovní účet č. [bankovní účet], který žalovaný uvedl v úvěrové smlouvě jako své bankovní spojení. V rámci ověřování úvěruschopnosti žalovaného také žalobkyně zjistila, že na uvedený účet zaměstnavatel žalovaného – [územní celek] vyplácel žalovanému v době července a září roku 2019 mzdu, což soudu doložila. K účtu musel mít nějaký vztah a je evidentní, že jej žalovaný úmyslně použil jako platební místo pro vyplacení úvěru od žalobkyně, i přesto, že nebyl v době poskytnutí úvěru vlastníkem ani disponentem tohoto účtu. K obohacení třetí osoby – vlastníka předmětného účtu by došlo toliko za podmínek uvedených v § 2995 o. z. – byl-li by ochuzený (žalobkyně) k plnění přiveden lstí, donucen hrozbou či zneužitím závislosti, nebo pokud by nebyl svéprávný, což ovšem žádný z účastníků v řízení netvrdil a ani to v řízení nevyšlo najevo. Proto je to právě žalovaný, jakožto jedna ze stran závazku, kdo je k vydání bezdůvodného obohacení v daném případě povinen. Žalobkyně navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v napadené části změnil a žalovanému uložil zaplatit žalobkyni 30 000 Kč s požadovaným úrokem z prodlení. 3. Žalovaný se k odvolání nevyjádřil. 4. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu odvoláním dotčeném podle ustanovení § 212, § 212a o.s.ř. Odvolání je důvodné. 5. V přezkoumávané věci žalobkyně uplatnila nárok na úhradu nesplacené části úvěru, který žalovanému - spotřebiteli podle žalobních tvrzení poskytla ve výši 30 000 Kč dne 15. 10. 2019, a to na základě smlouvy o úvěru. 6. Soud prvního stupně dospěl k právnímu závěru, že zmíněná smlouva o úvěru je (absolutně) neplatná, a to ze dvou důvodů: jednak proto, že žalobkyně nedostála své povinnosti plynoucí z ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru s vynaložením odborné péče před uzavřením smlouvy posoudit úvěruschopnost žalovaného (viz odst. 11 odůvodnění rozsudku), a dále je tato smlouva neplatná vzhledem ke svému obsahu pro rozpor s dobrými mravy; v této souvislosti soud odkázal na ust. § 588 o. z. Vzhledem k tomu, že předmětem odvolacího řízení, je toliko nárok na vrácení vyplacené jistiny, který i sama žalobkyně kvalifikuje jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 odst. 2 o. z., není pro posouzení důvodnosti odvolání správnost uvedeného právního závěru soudu prvního stupně právně významná (pokud by smlouvy byly platné, bylo by odvolání důvodné tím více). Odvolací soud však přesto dodává, že se se závěrem soudu prvního stupně o neplatnosti úvěrové smlouvy z důvodu jejího rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 580 o. z., s důsledky uvedenými v ustanovení § 588 o. z., ztotožňuje. 7. Soud prvního stupně svůj závěr, že žalobkyně nemá právo ani na vydání bezdůvodného obohacení spočívajícího v plnění žalobkyně žalovanému na základě neplatné smlouvy zdůvodnil velice stručně tím, že se žalovaný na úkor žalobkyně neobohatil, neboť bezhotovostní plnění, které žalobkyně poukázala, bylo připsáno na bankovní účet třetí osoby a nikoli na účet žalovaného. S tímto právním názorem odvolací soud nesouhlasí. Soud prvního stupně pominul ustanovení § 2993 o. z., které na jím zjištěný skutkový stav dopadá, podle kterého plnila-li strana (smlouvy), aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. V daném případě žalobkyně jako úvěrující plnila svůj dluh poskytnout žalovanému peněžní prostředky úvěr tvořící, a jelikož toto plnění poskytla v souladu s obsahem svého (neplatného) závazku (plnila na účet ve smlouvě uvedený), může právo na vydání bezdůvodného obohacení – vrácení poskytnutého plnění uplatňovat pouze vůči věřiteli tohoto závazku – druhé smluvní straně, bez ohledu na to, u jaké osoby se plnění majetkově projevilo. Jestliže tedy žalobkyně měla plnit podle smlouvy na bankovní účet náležící jiné osobě než žalovanému jakožto dalšímu účastníku neplatné smlouvy (a také na něj plnila), může se domáhat vrácení plnění pouze po žalovaném (druhé smluvní straně) nikoli po příjemci platby (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 679/2013, 28 Cdo 808/2011 a řada dalších). Vůči třetí osobě –„ majiteli“ předmětného bankovního účtu, by se vrácení vyplaceného plnění mohla domáhat pouze za podmínek stanovených ustanovení § 2995 o. z., přičemž, jak žalobkyně správně v odvolání zmínila, žádný z účastníků sporu v řízení netvrdil, že by předpoklady vyžadované tímto ustanovením byly naplněny. 8. Odvolací soud tak odchylně od soudu prvního stupně na základě shodného skutkového stavu dospěl k závěru, že žalobkyni právo na vrácení poskytnutého plnění ve výši 30 000 Kč vůči žalovanému náleží, a to jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 odst. 2 ve spojení s ust. § 2993 věta prvá o. z. Žalobkyně žalovaného k vrácení plnění vyzvala a žalovaný v řízení netvrdil, že by jakoukoli část poskytnutých prostředků žalobkyni vrátil. Žalovaný je tudíž v prodlení a vedle povinnosti k vrácení poskytnutých finančních prostředků mu vznikla i povinnost zaplatit žalobkyni úrok z prodlení dle § 1970 o. z. ve výši určené v ust. § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. ve znění pozdějších předpisů. Z tohoto důvodu odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně podle ust. § 220 odst. 1 písm. a) o. s. s. v odvolání v dotčeném rozsahu změnil tak, že žalovaného ke splnění této povinnosti zavázal. 9. Jelikož odvolací soud částečně změnil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, je povinen podle ustanovení § 224 odst. 2 o.s.ř. rozhodnout i o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Pokud jde o řízení před soudem prvního stupně, tak vzhledem k jeho předmětu a konečnému výsledku sporu byl v této fázi řízení procesně úspěšnější žalovaný, kterému ovšem v řízení žádné náklady nevznikly. V odvolacím řízení byla naopak plně úspěšná žalobkyně, která má právo na náhradu nákladů, které v odvolacím řízení účelně vynaložila. Účelně vynaloženými náklady žalobkyně jsou odměna jejího zástupce za dva úkony právní služby po 2 300 Kč, dva režijní paušály zástupce po 300 Kč, DPH z těchto částek a soudní poplatek za odvolání ve výši 1 500 Kč. V součtu činí náklady řízení žalobkyně, na její