Rozsudkem označeným shora soud prvního stupně zamítl žalobu na vydání osobního automobilu Porsche 911 GT3, VIN , VIN kód, (výrok I) a žalobkyni uložil povinnost nahradit žalované náklady řízení ve výši 181 076,50 Kč (výrok II). V odůvodnění uvedl, že žalobkyně se domáhala vydání předmětného vozidla s tvrzením, že je jeho vlastnicí, přičemž žalovaná jej má ve své držbě neoprávněně, když k němu nedůvodně uplatnila zadržovací právo. Žalovaná se bránila tím, že vozidlo zadržela k zajištění své splatné pohledávky za žalobkyní v celkové výši 5 075 482,71 Kč sestávající z neuhrazené části kupní ceny za jedenáct vozidel ve výši 5 000 000 Kč a dále z nákladů vynaložených na jejich servis ve výši 75 482,71 Kč. Žalobkyně na pohledávku z kupní ceny podle žalované uhradila pouze její část.2. Soud prvního stupně z kupní smlouvy ze dne 5. 4. 2022 dovodil, že žalobkyni svědčí vlastnické právo k vozidlu. Dále zjistil, že žalovaná žalobkyni dne 17. 10. 2023 písemně vyrozuměla o uplatnění zadržovacího práva pro své splatné pohledávky, a doložila fakturu za prodej jedenácti vozidel na částku 9 622 148,95 Kč se splatností dne 8. 8. 2022, předžalobní upomínku k zaplacení zbývající částky 5 000 000 Kč a rovněž i šest faktur za servis vozidel v souhrnné výši 75 482,71 Kč. O těchto pohledávkách bylo současně vedeno (v době rozhodování nalézacího soudu) pravomocně neskončené řízení u Obvodního soudu pro Prahu 6.3. Žalobkyně v řízení namítala zánik zajištěné pohledávky započtením pohledávek, které na ni měla postoupit společnost , právnická osoba, . Uplatnila jednostranný zápočet a předložila faktury společnosti , právnická osoba, . vůči žalované v souhrnné výši 66 126 700 Kč, jakož i doklady o platbách žalované této společnosti. Žalovaná existenci těchto pohledávek i platnost postoupení a zápočtu popřela s odůvodněním, že stavební práce, jež byly započítávanými fakturami vyúčtovány, nebyly provedeny, smlouva o postoupení pohledávek není podepsána a není tak zřejmé, kdo a kdy postoupení učinil.4. Soud prvního stupně věc posoudil podle ust. § 1040 odst. 1, ust. § 1395, ust. § 1397 odst. 1, ust. § 1399 písm. a) a ust. § 1987 obč. zák. Dospěl k závěru, že žalovaná prokázala existenci a splatnost pohledávek, na základě kterých zadržovací právo uplatnila, i řádné písemné vyrozumění žalobkyně. Žalobkyně existenci pohledávky žalované v průběhu řízení nezpochybnila. Naproti tomu neunesla břemeno tvrzení a důkazní břemeno ohledně existence a způsobilosti (kompenzability) jí tvrzených a uplatněných pohledávek k započtení. Samotné faktury a platby žalované společnosti , právnická osoba, . dle na něj neprokazovaly, že dané pohledávky skutečně vznikly, a ani že se platby provedené žalovanou vztahovaly právě k nim, když výše a označení plateb fakturám neodpovídaly. Přihlédl rovněž k tomu, že mezi obchodně dříve propojenými společnostmi probíhala řada sporů o významné částky. Započtení proto shledal neplatným.5. Nepřisvědčil ani argumentaci žalobkyně, že vozidlo nemohlo přejít do dispozice žalované, protože je při koupi přebíral její prokurista , jméno FO, jako fyzická osoba. V této souvislosti odkázal na jeho výpověď, z níž vyplynulo, že vozidlo užíval od počátku, následně je předal žalované k zajištění jejích pohledávek a vozidlo bylo umístěno v garáži pronajaté žalovanou. Jeho verzi skutkového děje soud považoval za podpořenou i tím, že žalobkyně vozidlo více než rok a půl bez jakýchkoliv námitek přenechávala k užívání žalované, respektive jejímu prokuristovi. Statutární orgán žalobkyně , tituly před jménem, , jméno FO, , jenž mohl objasnit účel pořízení vozidla, se přes opakované předvolání bez omluvy k jednání nedostavil. Další jeho výslech proto nalézací soud považoval za nadbytečný.6. Za tohoto stavu uzavřel, že žalovaná vykonává jí uplatněné zadržovací právo po právu.7. O náhradě nákladů řízení rozhodl dle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., přičemž při určení tarifní hodnoty za účelně vynaložené úkony právní služby zástupcem žalované vycházel z částky 4 000 000 Kč, jíž odvodil od obvyklé ceny vozidla v době zahájení řízení, kdy vzal v úvahu předložené inzertní nabídky obdobných vozidel i tvrzení žalobkyně, že vozidlo pořídila jako investici.8. Žalobkyně napadla rozsudek soudu prvního stupně včasným odvoláním. Namítla, že soud prvního stupně nesprávně uzavřel, že žalovaná vůči ní disponuje nezaniklou pohledávkou, k jejímuž zajištění mohla uplatnit zadržovací právo k předmětnému vozidlu.9. Zopakovala svou dosavadní argumentaci, že pohledávka žalované zanikla jednostranným započtením, když žalované bylo dne 21. 2. 2024 doručeno vyrozumění o postoupení pohledávek společnosti , právnická osoba, . na žalobkyni a dne 22. 2. 2024 jí bylo doručeno oznámení o zápočtu těchto pohledávek proti pohledávce žalované. Postoupené pohledávky měly vyplývat ze šesti faktur vystavených společností , právnická osoba, . žalované. Žalobkyně zdůraznila, že žalovaná tyto faktury zčásti uhradila, čímž dle jejího názoru uznala zbývající dluh ve smyslu § 2054 odst. 2 obč. zák. Jednotlivými úhradami a zůstatky specifikovala pohledávky v celkové výši 5 615 064,74 Kč. Dovozovala proto, že započtením zanikla pohledávka žalované, k jejímuž zajištění uplatnila zadržovací právo.10. Dále rozporovala i závěr o oprávněnosti dispozice žalované s vozidlem, jehož vydání se v tomto řízení domáhá. V tomto kontextu zdůraznila, že kupní smlouvu jejím jménem uzavřel a vozidlo při převzetí převzal svědek , jméno FO, , u jehož podpisu na smlouvě byl uveden dodatek „, Jméno žalobkyně, .“, nikoli „, Jméno žalované, .“. Žalovaná podle ní netvrdila, z jakého právního důvodu měla být oprávněna vozidlo od , jméno FO, převzít. Žalobkyně rovněž uvedla, že nemá vědomost o tom, jak se vozidlo do dispozice žalované dostalo, když dovozovala, že k tomu mohlo dojít jednáním , jméno FO, s cílem umožnit žalované, jejímž byl v předmětné době prokuristou, výkon zadržovacího práva. Žalovaná proto podle žalobkyně vozidlo zadržuje neprávem.11. Žalobkyně brojila rovněž proti nákladovému výroku. Nesouhlasila se stanovením tarifní hodnoty v částce 4 000 000 Kč, když poukázala na to, že inzeráty použité nalézacím soudem k určení obvyklé hodnoty vozidla byly předloženy až při vyčíslení nákladů řízení po koncentraci řízení a nebyly jí zaslány k vyjádření. Za nestandardní označila i postup, kdy soud prvního stupně vyšel toliko z obsahu žalovanou doložené inzerce a nikoliv z odborného vyjádření či znaleckého posudku.12. Žalovaná ve vyjádření k odvolání uvedla, že žalobkyně setrvala na své obraně spočívající v zániku pohledávky, na základě které žalovaná uplatnila zadržovací právo k výše specifikovanému vozidlu, zápočtem. I přes poučení soudu prvního stupně ve smyslu ust. § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. neprokázala vznik a kompenzabilitu započítávaných pohledávek. V této souvislosti odkázala na řízení vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 27 C 274/2023, kde žalobkyně taktéž neunesla břemeno tvrzení i důkazní ohledně existence shodných pohledávek, které započetla oproti shodné pohledávce žalované. Žalovaná tak uplatnila zadržovací právo důvodně. Lichým shledala i tvrzení žalobkyně, že se zmocnila vozidla lstí prostřednictvím svého prokuristy , jméno FO, (nynějšího jednatele žalované). Opětovně zdůraznila, že až do uplatnění zadržovacího práva žalobkyně nikdy nevyzvala prokuristu žalované k vydání vozidla, a ani netvrdila, že by se jej zmocnil neprávem či dokonce lstí. Poukázala dále na to, že od převzetí vozidla prokuristou žalované uplynuly do zahájení tohoto soudního řízení více než 2 roky. Během této doby žalovaná hradila náklady na servis a údržbu vozidla, kdy si lze jen stěží představit, že by došlo k užívání vozidla po takto dlouhé období bez vědomi či souhlasu žalobkyně. Určení výše tarifní hodnoty pro účely stanovení nákladů řízení na základě dostupných tržních cen vozidel shodného typu uvedených v doložené inzerci shledala přiléhavou, když stanovení ceny vozu na základě znaleckého posudku se jeví jako nehospodárné, a toliko by řízení dále protahovalo. S ohledem na shora uvedené navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a přiznal jí náhradu nákladů odvolacího řízení.13. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně podle ust. § 212, § 212a o. s. ř., včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, a po poučení žalované dle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. doplnil dokazování o listinné důkazy a výslech jednatele žalované , jméno FO, , přičemž dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je důvodné.14. V poměrech přezkoumávané věci je jako primární otázku třeba vyřešit, zda žalovaná zadržovací právo k vozidlu uplatnila oprávněně, zda disponuje splatnou pohledávkou vůči žalobkyni, a dále zda žalobkyni k tomuto vozidlu svědčí vlastnické právo. Pokud jde o vlastnické právo žalobkyně, pak toto žalovaná v průběhu řízení nezpochybňovala, když odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně má tuto skutečnost za prokázanou zejména z kupní smlouvy ze dne 30. 5. 2022, a podpůrně i z výpovědi , jméno FO, , který byl před soudem prvního stupně vyslechnut v pozici svědka a před odvolacím soudem jako jednatel žalované. Ohledně oprávněnosti uplatnění zadržovacího práva žalovanou je namístě aplikovat ust. § 1396 odst. 1 obč. zák., ze kterého plyne, že zadržet cizí věc nesmí ten, kdo ji má u sebe neprávem, zejména zmocnil-li se jí násilně nebo lstí. Soud prvního stupně vycházel z komentářové literatury i doktríny zastávané původně Nejvyšším soudem ČR – viz např. rozsudek sp. zn. 33 Odo 839/2004, ze které ohledně výkladu ust. § 1396 odst. 1 obč. zák. plyne, že pro oprávněný výkon zadržovacího práva postačí, pokud se zadržovaná věc u věřitele neocitla činem protiprávní povahy. Proto soudu prvního stupně k prokázání důvodnosti vedle existence zajišťované pohledávky, kterou žalobkyně nesporovala, postačilo, že z výslechu svědka , jméno FO, vyplynulo, že vozidlo měl od počátku užívat on jako fyzická osoba, avšak jako vlastník nebyl zapsán do registru vozidel. Ten pak předal vozidlo jako její prokurista do dispozice žalované k zajištění jejích splatných pohledávek za žalobkyní. V této souvislosti však odvolací soud odkazuje na rozsudky Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 3926/2020 či sp. zn. 21 Cdo 2644/2023. Z těchto plyne, že věřitel může zadržet cizí movitou věc na základě ust. § 1396 odst. 1 obč. zák. jen tehdy, má-li ji u sebe „právem“, tedy (řečeno jinak) má-li ji ve své oprávněné detenci, kterou získal na základě smlouvy nebo jiného právního důvodu. Předpokladem pro to, aby věřitel měl věc, kterou hodlá zadržet, u sebe právem, je existence právního vztahu mezi věřitelem a dlužníkem, na jehož základě se věc dostala do moci věřitele. Ustanovení § 1396 odst. 1 obč. zák. sice za slovem „zejména“ obsahuje výčet 2 (extrémních) případů, v nichž je uplatnění zadržovacího práva vyloučeno proto, že věřitel má věc u sebe „neprávem“, a to zmocní-li se cizí movité věci násilně nebo lstí. Jedná se však pouze o demonstrativní výčet, v němž jsou explicitně zmíněny (zdůrazněny) 2 extrémní případy vylučující uplatnění zadržovacího práva věřitele a z něhož nelze dovozovat, že by násilí, lest nebo jiná obdobná situace byla nutnou podmínkou pro to, aby mohl být učiněn závěr, že věřitel má u sebe věc „neprávem“ ve smyslu ust. § 1396 odst. 1 obč. zák., a proto ji i z daného důvodu nesmí zadržet. Z výše uvedeného plyne, že věřitel nesmí zadržet cizí movitou věc nejen tehdy, zmocnil-li se jí násilně nebo lstí (anebo jiným obdobně extrémním způsobem), ale ani tehdy má-li ji u sebe jinak „neprávem“, tj. protiprávně nebo bez právního důvodu. K tomu pak odvolací soud doplňuje, že zadržovací právo má v první řadě funkci zajišťovací. Projevuje se zejména v tom, že zabezpečuje splatný dluh dlužníka nebo, v případech výslovně uvedených v zákoně, i dosud nesplatný dluh od okamžiku svého vzniku, a že svoji podstatou (ponechání zadržené věci u věřitele) motivuje dlužníka k tomu, aby svůj dluh dobrovolně splnil alespoň dodatečně. Vedle toho dále plní i funkci uhrazovací.15. S ohledem na skutečnost, že odvolací soud z důkazního řízení provedeného před soudem prvního stupně doposud neměl oprávněnost zadržovacího práva ze strany žalované za prokázanou, když výpověď svědka , jméno FO, nebyla pro takovýto skutkový závěr dostatečným podkladem, bylo žalované poskytnuto poučení podle ust. § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., aby tvrdila a prokázala, za jakých okolností a z jakého právního důvodu získala vozidlo ve vlastnictví žalobkyně do své detence. Žalovaná navrhla opětovně výslech svého nynějšího jednatele , jméno FO, a rovněž statutárního orgánu žalobkyně , tituly před jménem, , adresa, .16. Žalovaná ať již v rámci svých písemných vyjádření či ústních vyjádření jejího zástupce při jednání u nalézacího a odvolacího soudu uvedla několik různých skutkových verzí toho, jak se vozidlo, jehož vydání se žalobkyně v tomto sporu domáhá, dostalo do její dispozice (detence). , jméno FO, v rámci svého svědeckého výslechu před soudem prvního stupně jako prokurista žalované vypověděl, že automobil je od počátku v jeho dispozici jako fyzické osoby, obdržel je více méně jako dar. Vozidlo převzal za žalobkyni v době uzavření kupní smlouvy, kupní cenu uhradila žalobkyně, servis na vozidle zajišťovala žalovaná. Vozidlo nebylo nikdy v dispozici žalobkyně, vždy jej užíval on. Od doby, co žalovaná uplatnila zadržovací právo, vozidlo neužívá, když je umístěno v jeho garáži v centru Plzně. Vozidlo předal žalované k zajištění jejích pohledávek. Při jednání konaném u odvolacího soudu dne 7. 4. 2026 zástupce žalované uvedl, že vozidlo bylo žalované předáno od tehdejšího prokuristy , jméno FO, , který jej užíval asi po dobu 1,5 roku. Vozidlo měl , jméno FO, obdržet od statutárního orgánu žalobkyně , tituly před jménem, , adresa, , se kterým byli v přátelských vztazích a obchodně spolupracovali. Snad se mohlo jednat teoreticky o dar p. , jméno FO, . V době, kdy vozidlo užíval , jméno FO, , hradila jeho servis žalovaná, neví z jakého důvodu. Dále uvedl, že nemá informace o tom, na základě jakého právního důvodu se dostalo vozidlo z dispozice , jméno FO, do detence žalované. , jméno FO, , který byl odvolacím soudem vyslechnut již jako jednatel žalované dne 20. 5. 2026, pak vypověděl, že od roku 2018 či 2019 spolupracoval s , tituly před jménem, , adresa, a společností , právnická osoba, ., když mu vypomáhal při získávání zakázek. Dále upřesnil, že vždy se jednalo o vztah mezi společností , právnická osoba, . a žalovanou. On jako fyzická osoba z dané spolupráce neměl žádné benefity. Poté doplnil, že k obchodní spolupráci docházelo i mezi žalobkyní a žalovanou. Ohledně koupě vozidla žalobkyní sdělil, že si není jistý, zda kupní smlouvu ze dne 30. 5. 2022 někdy viděl, tuto zřejmě nepodepisoval. Nicméně nákup vozidla pro žalobkyni domlouval a zajišťoval, když prodávajícím byl pan P. Šenkýř. Původně zamýšlel vozidlo koupit pro sebe. Následně mu , tituly před jménem, , jméno FO, navrhl, že vozidlo zakoupí žalobkyně, která poté i uhradila na základě vystavené faktury kupní cenu. Vozidlo vyzvedával od původního vlastníka externí zaměstnanec žalované p. , jméno FO, . S , tituly před jménem, , adresa, uzavřel dohodu, že vozidlo zůstane v dispozici žalované, tedy u p. , jméno FO, , který jej bude užívat k reprezentativním účelům, míněno k reprezentaci žalované. Jako důvod přenechání takto hodnotného vozidla sdělil, že pro , tituly před jménem, , adresa, zařídil mimo jiné zakázku v hodnotě 160 000 000 Kč, přičemž takto hodnotných zakázek bylo vícero. Shora uvedeným způsobem pak p. , jméno FO, vozidlo téměř tři roky užíval bez toho, aniž by žalobkyně proti tomu cokoliv namítala. Žalobkyně hradila i povinné ručení. Po předestření výpovědi před soudem prvního stupně , jméno FO, uvedl, že i když fyzicky užíval vozidlo pouze on, pak to bylo vždy za účelem vyřizování záležitostí žalované. Pokud vypověděl, že se mělo jednat o dar pro něho osobně, pak to takto vnímal, resp. vnímal to jako dar pro žalovanou. V roce 2023 došlo k neshodám mezi žalobkyní a žalovanou, které vyústily v aktuální soudní spory a peněžitá plnění v řádech stovek miliónů korun. Rozpor mezi jeho tvrzeními, že se mělo jednat o dar a následně bylo žalovanou k vozidlu uplatněno zadržovacího právo, vysvětil tím, že mu bylo jasné, že prokázání uzavření darovací smlouvy bude těžké, protože k dohodě s , tituly před jménem, , adresa, došlo mezi čtyřma očima. Zároveň sdělil, že správně by vozidlo měla vlastnit žalovaná.17. Na základě dokazování provedeného soudem prvního stupně doplněné o výslech jednatele žalované , jméno FO, odvolací soud uzavřel, že žalovaná neunesla břemeno tvrzení ani břemeno důkazní ohledně oprávněnosti detence vozidla ve vlastnictví žalobkyně. V této souvislosti odvolací soud odkazuje na několik skutkových verzí, jež žalovaná v průběhu řízení vznesla, a které si vzájemně odporují, či se dokonce vylučují, ať již jde o její tvrzení, že se mělo jednat o dar, následně, že vozidlo užíval , jméno FO, jako fyzická osoba, až po poslední verzi, že vozidlo bylo přenecháno do užívání žalované k reprezentativním účelům. Z těchto možných skutkových dějů lze jen stěží provést racionální a nezpochybnitelný výběr skutkového stavu a učinit tak jednoznačný skutkový závěr. Žalované se tak nepodařilo prokázat právní důvod, na základě kterého se vozidlo mělo dostat do její dispozice. V této souvislosti odvolací soud odkazuje předvším na vnitřně rozporné výpovědi , jméno FO, vyslechnutého ať již v pozici svědka, tak i v pozici jednatele žalované.18. Odvolací soud se vícekráte pokusil zajistit přítomnost statutárního orgánu žalobkyně , tituly před jménem, , adresa, za účelem provedení jeho výslechu, a to dokonce i prostřednictvím uložení pořádkové pokuty ve výši 20 000 Kč (viz usnesení ze dne 8. 7. 2026, č. j. 64 Co 605/2025-298). Tento se k jednání odvolacího soudu opakovaně nedostavil. Naposledy se tak stalo na základě předvolání k jednání dne 4. 8. 2026, kdy těsně před jeho konáním mělo dojít k náhlému zhoršení zdravotního stavu , tituly před jménem, , adresa, , což si vyžádalo zásah IZS a jeho následnou hospitalizaci. Odvolací soud tak konstatuje, že jeho výslech není reálně uskutečnitelný, a to pro okolnosti na jeho straně, resp. žalobkyně, která měla jeho účast při jednání opakovaně zajistit, k čemuž však nedošlo.19. S ohledem na shora uvedené se tak již odvolací soud blíže nezabýval argumentací žalobkyně ohledně zániku pohledávky žalované, k jejímuž zajištění zadržovací právo směřovalo, a to započtením či splněním v rámci exekučního řízení. Nerozhodné je tak i opětovné uplatnění zadržovacího práva žalovanou z titulu jí tvrzené nově vzniklé pohledávky, když v mezidobí ohledně okolností detence vozidla žalovanou k žádné změně nedošlo. K tomu odvolací soud doplňuje, že se dle jeho názoru jedná o nepřípustné novum uplatněné v rámci odvolacího řízení, kdy rozhodujícím není okamžik, kdy žalovaná vystavila další fakturu, či vyzvala žalobkyni k její úhradě, když faktura sama pohledávku z jí nově uplatněného bezdůvodného obohacení v souvislosti s parkováním vozidel žalobkyně na jejím pozemku nevytváří, může nanejvýš konkretizovat požadované plnění a případně určit dobu plnění. Jestliže žalobkyně pozemek ve vlastnictví žalované bez právního důvodu užívala již před započetím řízení vedeného u soudu prvního stupně, pak skutkový základ tvrzeného bezdůvodného obohacení již tehdy existoval. Pokud relevantní okolnosti ohledně nově uplatněné pohledávky žalovaná netvrdila před soudem prvního stupně, nemůže se na něj vztahovat výjimka z ust. § 205a o. s. ř. a odvolací soud k ní tak ani nemohl podle ust. § 211 a § 213 odst. 5 o. s. ř. přihlédnout. Účelové „zesplatnění“ fakturou během odvolacího řízení tento nedostatek samo o sobě zhojit nemůže.20. Odvolací soud proto změnil postupem podle ust. § 220 odst. 1 o. s. ř. výrok I napadeného rozsudku soudu prvního stupně a uložil žalované vozidlo žalobkyni vydat.21. Postupem podle ust. § 224 odst. 1 a 2 o. s. ř. odvolací soud zároveň znovu rozhodl o nákladech řízení před soudem prvního stupně i o nákladech řízení odvolacího. Žalobkyni, která byla v řízení před soudy obou stupňů zcela úspěšná náleží podle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. právo na plnou náhradu účelně vynaložených nákladů. Při určení tarifní hodnoty vycházel odvolací soud z ust. § 9 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2024, u úkonů učiněných do shora uvedeného data, kdy tarifní hodnota činí 10 000 Kč, a dále z ust. § 9 odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění účinném od 1. 1. 2025, u tarifních úkonů učiněných po tomto datu. Odvolací soud si je vědom ustálené judikatury Ústavního soudu ČR ohledně určení tarifní hodnoty, avšak v daném případě dospěl k závěru, že tuto lze určit jen s nepoměrnými obtížemi, když bez dalšího nelze vycházet jak z inzerce doložené žalovanou tak, jak učinil soud prvního stupně, a proti čemuž se ostatně (dle odvolacího soudu důvodně) vyhradila žalobkyně v rámci podaného odvolání, ani z kupní ceny vozidla ve výši 3 872 000 Kč tak, jak odkazuje žalobkyně ve vyúčtování nákladů řízení. V daném případě se jedná o movitou věc, a to osobní vozidlo, kdy jeho hodnota byla stanovena před více než 4 lety. Movité věci na rozdíl od věcí nemovitých podléhají (minimálně běžnému) opotřebení a s tím souvisí i snížení jejich hodnoty, což je bezezbytku splněno i u osobních vozidel, přičemž z důkazního řízení bez dalšího není patrné, v jakém stavu se vozidlo v současné době nachází, a zda došlo k poklesu či naopak ke zvýšení jeho hodnoty či tato zůstala konstantní. To, že žalobkyně uvedla, že se jednalo o tzv. investiční koupi, kdy hodnota vozidla by měla být minimálně stejná, ne-li vyšší než v době uzavření kupní smlouvy, zůstalo toliko v rovině tvrzení. Naproti tomu z výpovědi jednatele žalované , jméno FO, vyplynulo, že jej měl aktivně používat za účelem reprezentace a vyřizování obchodních záležitostí žalované i ke svým osobním potřebám. S ohledem na shora uvedené tedy bez dalšího nelze určit aktuální hodnotu vozidla, jehož vydání se žalobkyně v rámci tohoto řízení domáhá. Proto je namístě aplikace ust. § 9 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. Nadto nelze pominout, že důvodem k podání žaloby je posouzení oprávněnosti výkonu zadržovacího práva žalovanou.22. Náklady řízení žalobkyně před soudem prvního stupně sestávají z 5,5 úkonu právní služby po 1 500 Kč (tj. 8 250 Kč) dle § 9 odst. 1 ve spojení s § 7 a § 11 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2024, 2 úkonů právní služby po 2 300 Kč (tj. 4 600 Kč) dle § 9 odst. 1 ve spojení s ust. § 7 a § 11 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném od 1. 1. 2025, 6 režijních paušálů po 300 Kč dle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2024, 2 režijních paušálů po 450 Kč dle § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném od 1. 1. 2025, ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 2 000 Kč, cestovného v souvislosti se 3 jednáními u soudu prvního stupně na trase , Jméno advokáta B, – , adresa, a zpět v celkové výši 6 687 Kč, zameškaného času na cestě k ústnímu jednání dne 31. 1. 2024 ve výši 1 000 Kč dle § 14 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2024, zameškaného času na cestě ke 2 ústním jednáním konaných u soudu prvního stupně dne 19. 2. 2025 a 5. 8. 2025 v celkové výši 3 000 Kč dle § 14 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném od 1. 1. 2025, a 21 % DPH ve smyslu ust. § 137 odst. 3 o. s. ř. ve výši 5 510 Kč. Celkem tak náklady řízení žalobkyně před soudem prvního stupně představuje částka 33 747 Kč.23. Náklady odvolacího řízení žalobkyně sestávají ze 7 úkonů právní služby po 2 300 Kč (tj. 16 000 Kč) dle § 9 odst. 1 ve spojení s ust. § 7 a § 11 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném od 1. 1. 2025, 7 režijních paušálů po 450 Kč dle § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném od 1. 1. 2025, soudního poplatku za podání odvolání ve výši 2 000 Kč, cestovného v souvislosti se 3 jednáními u odvolacího soudu na trase , Jméno advokáta B, – , adresa, a zpět v celkové výši 3 256 Kč, zameškaného času dle § 14 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve zněním účinném od 1. 1. 2025, ve výši 4 500 Kč a 21 % DPH ve smyslu ust. § 137 odst. 3 o. s. ř. ve výši 5 671 Kč. Celkem tak náklady odvolacího řízení žalobkyně představuje částka 34 677 Kč. Náklady řízení žalobkyně před soudy obou stupňů činí 68 424 Kč.24. Lhůty k plnění byly stanoveny ve smyslu ust. § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.