30 Co 14/2024-138 — Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka Liberec

1. Shora označeným rozsudkem okresní soud rozhodl, že z exekuce „nařízené exekučním příkazem soudního exekutora , tituly před jménem, , jméno FO, , , tituly za jménem, ze dne , datum, pod sp. zn. , spisová značka, proti povinnému , jméno FO, , nar. , datum, , je vyloučena položka č. , hodnota, zapsaná v protokolu o soupisu movitých věcí povinného ze dne , datum, pod sp. zn. , spisová značka, , a to , jméno FO, , jméno FO, , Anonymizováno, (výrok I), a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši , částka, , a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně (výrok II).2. Z odůvodnění se podává, že je soudním exekutorem exekutorského úřadu , adresa, , tituly před jménem, , jméno FO, , , tituly za jménem, , pod sp. zn. , spisová značka, vedena exekuce na majetek povinného , jméno FO, , nar. , datum, , k vymožení pohledávky žalované jakožto oprávněné. Soudní exekutor vydal příkaz k provedení exekuce prodejem movitých věcí a do protokolu o soupisu movitých věcí č. j. , spisová značka, ze dne , datum, zahrnul pod položku č. , hodnota, osobní automobil „, jméno FO, , jméno FO, , Anonymizováno, , reg. zn. , SPZ, , rok výroby , Anonymizováno, (dále též jen „osobní automobil“ či „vozidlo“). Žalobkyně se pak v tomto řízení domáhá vyloučení osobního automobilu z exekuce s tvrzením, že jej zakoupila na základě kupní smlouvy ze dne , datum, od paní , jméno FO, s tím, že , jméno FO, nabyla vlastnické právo k vozidlu od , jméno FO, , který však nebyl zapsán jako vlastník vozidla ve velkém technickém průkazu a v registru silničních motorových vozidel a který měl předmětné vozidlo koupit od povinného , jméno FO, . Žalobkyně požádala soudního exekutora o vyškrtnutí osobního vozidla ze soupisu movitých věcí, avšak soudní exekutor návrhu nevyhověl. Okresní soud objasnil, že ve velkém technickém průkazu vozidla byl jako jeho první majitel uveden povinný , jméno FO, , a to od , datum, . Následně povinný na základě kupní smlouvy převedl vlastnické právo k vozidlu na , jméno FO, . Tento převod nebyl zapsán v registru silničních motorových vozidel a , jméno FO, nebyl uveden jako vlastník vozidla ve velkém technickém průkazu. , jméno FO, kupní smlouvou ze dne , datum, převedl vlastnické právo k vozidlu na , jméno FO, , která byla zapsána jako jeho vlastník v registru vozidel a ve velkém technickém průkazu od , datum, . , jméno FO, pak uzavřela dne , datum, kupní smlouvu, jejímž předmětem byl osobní automobil, s žalobkyní, jenž byla zapsána do registru silničních motorových vozidel a do velkého technického průkazu vozidla jako jeho vlastník od , datum, . Okresní soud dále vyšel z nesporných tvrzení účastníků o tom, že povinný byl dne , datum, soudním exekutorem vyrozuměn o zahájení exekuce a zároveň byl poučen dle ustanovení § 44a odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů (dále jen „ex. řád“), o tom, že nesmí nakládat se svým majetkem. Nebyl proto povinný oprávněn převést vlastnické právo k vozidlu na , jméno FO, a pokud tak v rozporu s uvedeným ustanovením exekučního řádu učinil, je taková kupní smlouva neplatná. Okresní soud se proto zabýval tím, zda žalobkyně byla v dobré víře o tom, že , jméno FO, je oprávněna převést na ni vlastnické právo k vozidlu a na základě výpovědí svědků , jméno FO, , , jméno FO, , adresa, uzavřel, že žalobkyně v době koupě vozidla postupovala s přiměřenou opatrností a byla v dobré víře, že , jméno FO, byla vlastníkem vozidla a byla oprávněna vlastnické právo k němu na žalobkyni převést. Poukázal v této souvislosti okresní soud také na to, že , jméno FO, byla zapsána jako vlastník vozidla ve velkém technickém průkazu od , datum, a že až do doby uzavření kupní smlouvy s žalobkyní dne , datum, , tj. po dobu 2 let a 4 měsíců, osobní automobil nerušeně a bez problémů užívala. Žalobkyně tedy neměla žádný důvod pochybovat o tom, že by , jméno FO, nebyla vlastníkem vozidla. Neměla žalobkyně za takových okolností ani žádný důvod prověřovat původního vlastníka vozidla – povinného , jméno FO, . Okresní soud tedy žalobě jako důvodné vyhověl a v řízení úspěšné žalobkyni přiznal dle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), právo na náhradu nákladů řízení v celkové výši , částka, .3. Proti rozsudku okresního soudu se včas odvolala žalovaná, která navrhuje jeho změnu tak, že žaloba bude zamítnuta. Žalovaná zejména nesouhlasí se závěrem okresního soudu o tom, že žalobkyně byla v dobré víře v oprávnění prodávajícího (, jméno FO, ) převést vlastnické právo k vozidlu. Poukazuje na skutečnost, že povinný s ohledem na účinky inhibitoria nebyl oprávněn nakládat s vozidlem. Z tohoto důvodu je kupní smlouva uzavřená po datu , datum, s , jméno FO, neplatná a , jméno FO, se tak nikdy nestal vlastníkem vozidla. Krom toho , jméno FO, nebyl ani nikdy jako vlastník vozidla zapsán v registru vozidel a ani ve velkém technickém průkazu. Protože převod vlastnického práva k vozidlu povinným na , jméno FO, je neplatným právním jednáním, je třeba otázku nabytí vlastnického práva případnými dalšími osobami posuzovat ve smyslu ustanovení § 1109 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Žalovaná pak dovozuje, že ani , jméno FO, a ani žalobkyně se v důsledku nedostatku dobré víry nestaly vlastníky vozidla. Žalovaná poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. , spisová značka, ze dne , datum, a na komentářovou literaturu, dle které při posuzování dobré víry bude hrát roli především to, zda při zachování náležité opatrnosti, kterou lze s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu po každém subjektu práva požadovat, měl nebo mohl mít pochybnosti, že převádějící subjekt není oprávněn vlastnické právo převést. Podle toho, jakou míru zavinění je třeba nabyvateli přičíst, by měl i on sám vyvinout jistou přezkumnou aktivitu ke zjištění toho, zda je převodce vlastníkem nebo jinak oprávněným k převodu věci. Nabytí od neoprávněného je totiž zřejmě vyloučeno již v případě lehké nedbalosti. V poměrech nyní projednávané věci dle žalované musela v , jméno FO, vyvolat pochybnosti skutečnost, že kupní smlouvu uzavírá s osobou, která nebyla v registru silničních motorových vozidel ani ve velkém technickém průkazu vozidla uvedena jako vlastník. Za takové situace dle žalované , jméno FO, tížila vyšší míra investigativní povinnosti ověřit si, zda , jméno FO, je skutečně vlastníkem převáděného vozidla. Na tuto svoji povinnost však , jméno FO, zcela rezignovala, a tedy se nestala vlastníkem vozidla. Je proto nutné zkoumat dobrou víru i u žalobkyně, na níž v tomto směru leží důkazní břemeno. Žalobkyně se však omezila pouze na zápis , jméno FO, jako vlastníka ve velkém technickém průkazu. Uváděla-li ovšem žalobkyně již v žalobě, že předchozím vlastníkem vozidla byl , jméno FO, , muselo jí být zřejmé, že , jméno FO, nabývala vlastnické právo od osoby, která nikdy nebyla uvedena jako vlastník vozidla ve velkém technickém průkazu. Žalobkyni byla předložena kupní smlouva uzavřená mezi , jméno FO, a , jméno FO, a rovněž kupní smlouva uzavřená mezi povinným a , jméno FO, . Žalobkyně tak musela mít pochybnosti o tom, zda je , jméno FO, skutečně vlastníkem vozidla a zda je oprávněna převést vlastnické právo k vozidlu na žalobkyni. Nemohla se tedy žalobkyně spokojit pouze s informacemi, které měla k dispozici, neboť i ji stíhala za takové situace určitá vyšší míra investigativní povinnosti. Neobstojí tedy dle žalované závěr okresního soudu o tom, že bylo v řízení prokázáno, že žalobkyně v době nabytí vlastnického práva k vozidlu byla v dobré víře, že předchozí vlastník je oprávněn vlastnické právo k vozidlu převést.4. Žalobkyně ve vyjádření k odvolání navrhuje potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného. Žalobkyně má za to, že bylo v řízení před okresním soudem prokázáno, že jednala při koupi vozidla s potřebnou opatrností. Vše, co se žalobkyně v době koupě dozvěděla, svědčilo tomu, že se může stát řádným vlastníkem vozidla, a naopak nic nenasvědčovalo tomu, že by , jméno FO, nebyla oprávněna vlastnické právo k vozidlu převést. Nebylo zde nic, co by založilo nejistotu na straně žalobkyně. Poukazuje žalobkyně na skutečnost, že , jméno FO, , od níž vozidlo kupovala, sama vozidlo více než 2 roky bez jakýchkoliv právních komplikací užívala a investovala do vozidla nemalé finanční prostředky, vozidlo zakoupila od , jméno FO, , od něhož si nechala předložit kupní smlouvu, na jejímž základě měl nabýt vlastnické právo k vozidlu, a tedy ani od něho se nedozvěděla nic, co by v ní mohlo vyvolat pochybnosti o vlastnictví vozidla. Tyto pochybnosti u žalobkyně nemohla vyvolat skutečnost, že , jméno FO, nebyl uveden ve velkém technickém průkazu vozidla jako jeho vlastník. Registr silničních motorových vozidel není veřejným seznamem a v praxi není nijak neobvyklé, že některý z převodů vozidla v registru zaznamenán není. V úvahu je třeba vzít rovněž to, že ani , jméno