14 Co 720/2024-66 — Krajský soud v Ústí nad Labem

1. V záhlaví označeným rozsudkem Okresní soud v Litoměřicích (dále jen „soud prvního stupně“) uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 27 499 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 15 % ročně od 25. 9. 2023 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), zamítl žalobu co do částek 2 501 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně od 25. 9. 2023 do zaplacení, 2 047 Kč, 300 Kč, 1 497 Kč a 1 410 Kč (výrok II.) a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni na nákladech řízení 1 795 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně (výrok III.).2. Soud prvního stupně takto rozhodl o žalobě (návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu) podané u soudu prvního stupně dne 9. 11. 2023, kterou se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 30 000 Kč, úroku ve výši 28,17 % ročně z částky 30 000 Kč od 25. 9. 2023 do zaplacení, zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % z částky 30 000 Kč od 25. 9. 2023 do zaplacení, částky 2 047 Kč (úrok ke dni zesplatnění úvěru), částky 300 Kč (náklady na 3 upomínky po 100 Kč), částky 1 497 Kč (smluvní pokuta za opožděné 3 splátky po 499 Kč) a částky 1 410 Kč (smluvní pokuta 0,1 % denně z neuhrazeného zůstatku úvěru ode dne zesplatnění), a to z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, uzavřené mezi účastníky dne 8. 6. 2023 (dále jen „smlouva o úvěru“). Na základě provedeného dokazování měl soud prvního stupně za prokázané, že žalobkyně uzavřela s žalovaným dne 8. 6. 2023 smlouvu o úvěru, na základě které se zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 30 000 Kč tak, že částku 27 500 Kč převedla na účet žalovaného a částku 2 500 Kč na účet zprostředkovatele. Celková cena úvěru činila 40 000 Kč, kdy se žalovaný zavázal vrátit žalobkyni poskytnutou částku spolu s celkovými náklady spotřebitelského úvěru v pravidelných měsíčních splátkách 1 600 Kč. Žalovaný nehradil splátky řádně a včas, pročež došlo ke dni 24. 9. 2023 k zesplatnění úvěru. Žalovaný uhradil žalobkyni pouze tzv. verifikační platbu ve výši 1 Kč. V dubnu 2023 měl žalovaný čistou měsíční mzdu 26 340 Kč (celkový doplatek 27 547 Kč). Žalovaný žije s otcem , jméno FO, , kterému přispívá na bydlení částkou 3 000 Kč měsíčně.3. Z hlediska právního posouzení soud prvního stupně aplikoval ustanovení § 2395 a § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“) a ustanovení § 86 odst. 1 a § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), neboť se jedná o úvěr poskytovaný spotřebiteli (§ 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). Dospěl k závěru, že žaloba je důvodná jen z části, neboť nepřisvědčil tvrzení žalobkyně, že se podrobně a zodpovědně zabývala schopností žalovaného úvěr splácet (§ 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). Uvedl, že žalobkyně svá tvrzení o tom, že by s odbornou péči posuzovala schopnost žalovaného, jakožto spotřebitele, úvěr splácet, neprokázala, když plat žalovaného ověřila pouze z výplatní pásky a stran ostatních skutečností vycházela pouze z tvrzení žalovaného s tím, že částku 3 000 Kč na bydlení potvrdil ještě v čestném prohlášení otec žalovaného. Zjevně tak nebyly zjišťovány celkové majetkové poměry žalovaného, jeho příjmy za delší období, výdaje, závazky apod. Uvedl, že věřitel se nemůže bez dalšího spokojit s informacemi získanými od spotřebitele a brát je jako fakt, ale je povinen tyto informace s odbornou péčí vyhodnotit a důkladně je prověřit. Pokud má věřitel pochybnosti o jejich správnosti (například pokud výdaje na bydlení či stravování nebo jiné náklady neodpovídají cenám v místě a čase obvyklém) je povinen požadovat po spotřebiteli objasnění takových údajů, popř. je v rámci svých možností jiným způsobem ověřit. Údaje pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele musí být aktuální a musí vypovídat o finanční situaci spotřebitele v okamžiku, kdy žádá o spotřebitelský úvěr. Uzavřel, že žalobkyně neprokázala, že by kvalifikovaně a s odbornou péčí jako poskytovatelka úvěru zjišťovala a ověřovala bonitu žalovaného, tj. zda je schopen 25 měsíců splácet částku 1 600 Kč, resp. uhradit částku 40 000 Kč, když vycházela pouze z jedné výplatní pásky, vyjádření žalovaného a jeho otce. Odkázal na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015 sp. zn. 1As 30/2015, článek 8 Směrnice Evropského parlamentu a rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2018, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. a žalovaný jí vrátil 1 Kč. Rozdíl obou částek ve výši 27 499 Kč posoudil jako bezdůvodné obohacení žalovaného, kterému bylo plněno na základě neplatné smlouvy. Žalovanému proto výrokem I. rozsudku uložil povinnost takové obohacení žalobkyni vydat. Přiznání zákonného úroku z prodlení z částky 27 499 Kč soud prvního stupně nikterak neodůvodnil. Ve zbytku žalobního nároku žalobu zamítl.4. O nákladech řízení rozhodl soud prvního stupně podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), s tím, že žalobkyně měla v řízení většinový úspěch (78 %), a proto jí přiznal 56 % vynaložených nákladů ve výši 1 795 Kč, z celkové výše nákladů 3 204,50 Kč, sestávajících ze zaplaceného soudního poplatku 1 329 Kč a nákladů právního zastoupení za tři úkony právní služby (příprava a převzetí zastoupení, sepis žaloby a jednoduchá výzva), a to odměny 2 x 500 Kč a 1 x 250 Kč, tj. 1 250 Kč a paušální náhrady výdajů 3 x 100 Kč, tj. 300 Kč, včetně 21% daně z přidané hodnoty ve výši 325,50 Kč.5. Proti tomuto rozsudku, a to výlučně proti výroku II., podala v zákonné lhůtě odvolání žalobkyně, jelikož má za to, že soud prvního stupně na základě provedených důkazů dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním a jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení. Žalobkyně setrvala na svém stanovisku, že posoudila úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí, když neměla důvodnou pochybnost o schopnosti žalovaného jako spotřebitele úvěr splácet. Úvahy soudu prvního stupně považuje za nestandardní, nevyplývající z právních předpisů, když není nijak zřejmé, jak a proč soud prvního stupně ke svému závěru dospěl. Vytýkala mu, že neuvedl, co konkrétně v dané individuálně posuzované věci v otázce úvěruhodnosti nedoložila. Ustanovení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru podle jejího názoru způsobuje výkladové problémy, které ve svém důsledku mohou vést k i extrémnímu výkladu, že poskytovatel úvěru není nikdy schopen toto ustanovení naplnit, což nepochybně nebyl záměr zákonodárce. Provedla rozbor uvedeného ustanovení s tím, že prvotně by měl úvěrující vycházet při posouzení úvěruschopnosti úvěrovaného z informací od něj a jejich validitu následně prověřit z dalších zdrojů. Pouze v případě, kdy budou poskytovány větší částky, bude namístě úvěruschopnost prověřit ve větším rozsahu (např. i výpisem z katastru nemovitostí). Standardem by mělo být prověření veřejně přístupných databází, zejména insolvenčního rejstříku a centrální evidence exekucí, kdy k prokázání příjmů úvěrovaného u nižších úvěrů do 50 000 Kč jsou dostačující výplatní pásky za poslední jeden až tři měsíce, kdy z výplatní pásky je patrné, zda je proti úvěrovanému vedena exekuce (výkon rozhodnutí) srážkami ze mzdy. K výdajům žalobkyně uvedla, že největší pozornost je třeba věnovat výdajům na bydlení, kde lze alternovat mezi doložením nájemní smlouvy, potvrzeními o platbách služeb spojených s bydlením anebo v případě, kdy tato osoba bydlí u třetí osoby, čestným prohlášením této osoby o výši platby jako příspěvku na úhradu nákladů na bydlení. Z judikatury Nejvyššího soudu (odkázala na rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 2178/2018) rovněž vyplývá, že povinností žalobce je srovnat sdělené údaje ze strany žalovaného o výši výdajů s veřejně dostupnými (resp. zákonem stanovenými) údaji o životním minimu, existenčním minimu a normativními náklady na bydlení, jakož i s průměrnými výdaji obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu). Pokud žalobce dodrží uvedené zásady, nelze mu podle názoru žalobkyně vyčítat, že nepostupoval při prověřování úvěruschopnosti řádně. Po žalobci jako úvěrujícím zásadně nelze požadovat, aby prováděl detektivní pátrání (například vyhledáním a výslechem osoby, která úvěrovanému potvrdila výši nákladů na bydlení) pro případné zjištění úvěruschopnosti úvěrovaného apod. Setrvala na svém tvrzení, že zákonným způsobem posoudila úvěruschopnost žalovaného s tím, že smlouvu nelze považovat za neplatnou případně i jen proto, že nebyla řádně posouzena úvěruschopnost, protože musí být najisto postaveno, že spotřebitel nebyl schopen úvěr splácet. Namítala rovněž nepřezkoumatelnost (nesrozumitelnost a nedostatečnost) napadeného rozsudku ve vztahu k řádnému či neřádnému posouzení úvěruschopnosti. Navrhla změnu rozsudku v napadeném výroku II. a vyhovění žalobě i ve zbývající zamítnuté části.6. Žalovaný se k odvolání nevyjádřil, po celou dobu řízení byl procesně zcela nečinný. 7. Krajský soud jako soud odvolací po zjištění, že odvolání by