29 Co 215/2025-533 — Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka Liberec

1. Výrokem I napadeného rozsudku okresní soud zamítl návrh, aby soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 710 000 Kč s 8,05% úrokem z prodlení ročně z této částky od 1. 9. 2014 do zaplacení, výrokem II rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení k rukám zástupce žalované částku 207 636 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku, výrokem III rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Liberci na náhradě nákladů řízení částku 60 177,38 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.1. Z odůvodnění rozsudku okresního soudu vyplývá, že žalobkyně se domáhala náhrady škody způsobené postupem žalované jako daňového poradce, který při daňové kontrole daně z příjmů právnických osob za rok 2007 a daně z přidané hodnoty za období březen až prosinec 2007 nedoručil rozhodnutí, a to platební výměry správce daně Finančního úřadu v Semilech i žalobkyni. Ta tak nemohla podat odvolání a podle platebních výměrů proběhla exekuce správce daně, při které došlo k zabavení movitého majetku žalobce, a to nadstandardně vybaveného nákladního automobilu , jméno FO, v hodnotě 650 000 Kč a dále vysokozdvižného vozíku , Anonymizováno, (dále jen „VZV“) v hodnotě 60 000 Kč. Žalobce tak byl zbaven možnosti jednat tak, aby v důsledku exekuce předmětný majetek nepozbyl, tedy požadoval náhradu škody v hodnotě pozbytého majetku. Obrana žalované spočívala v tom, že splnila při daňové kontrole veškeré povinnosti daňového poradce. Výměry byly zaslány poštou obyčejnou zásilkou, že podání opravného prostředku nebylo plánováno, že nález správce daně byl postaven na silném argumentačním základu, přičemž s výsledky kontrolního zjištění byla žalobkyně seznámena v protokolu o výsledcích daňové kontroly a dále v kontrolní zprávě samotné. V opravných prostředcích tak bylo možno namítat pouze to, že správce daně nesprávně použil pomůcky, k čemuž žádné relevantní argumenty nebyly k dispozici, podání opravných prostředků tak nemohlo být úspěšné. Dále namítala, že okolnosti prodeje předmětných movitých věcí v exekuční dražbě, nemohou být přičítány žalované, že dražená cena odpovídá realitě, srovnání nabídek je nedostatečným důkazem. Dále namítala, že žalobkyně mohla dražbě movitých věcí i v průběhu exekuce zabránit získáním jiných zdrojů úhrady. Uváděla též, že ani podaný opravný prostředek nemohl zabavení majetku zabránit, když správce daně měl zjevně obavu o splnění daňové povinnosti. Škodu považovala za důsledek neplnění daňových a účetních povinností žalobkyně.2. Ve věci bylo původně rozhodnuto rozsudkem okresního soudu ze dne 31.8.2017, č. j. 27 C 209/2015-112, který žalobu zamítl, přičemž tento závěr byl postaven především na tom, že pokud bylo prokázáno odeslání obyčejné zásilky výpovědí svědkyně Kryšňákové, bylo vyvráceno tvrzení žalobkyně, že její jednatel nevěděl o dodání dodatečných platebních výměrů z 27.2.2012. Odvolací soud usnesením ze dne 10.9.2019, č.j. 29 Co 171/2019-166 rozhodnutí okresního soudu zrušil s tím, že sice bylo správně posouzeno, že nárok žalobkyně je nárokem z náhrady škody vyplývajícím ze vztahu mezi dvěma podnikatelskými subjekty při jejich podnikatelské činnosti, a to konkrétně z odpovědnosti za škodu způsobenou daňovým poradcem klientovi dle smlouvy č. , Anonymizováno, o poskytování daňového poradenství ze dne 23.5.2011. Vztah se tak řídí § 6 zákona č. 523/1992 Sb., o daňovém poradenství a Komoře daňových poradců České republiky ve znění k datu uzavření smlouvy. Bylo též správně shledáno, že tento nárok nemůže být promlčen dle § 261 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku. Nesprávné však bylo posouzení splnění povinnosti včasného doručení platebních výměrů, když pokud žalovaná připouští, že nedisponuje důkazy o doručení výměrů, pouze důkazy o jejich odeslání, tak nelze dovodit, že se zásilka dostala do sféry adresáta. Samotnou okolnost, že žalobkyně věděla o průběhu daňové kontroly nepovažoval odvolací soud za dostačující, když pro žalobkyni bylo nezbytné seznámit se s konečným rozhodnutím, během lhůt a splatností dluhu a bylo na žalované, aby zajistila, že se žalobkyně tyto skutečnosti včas dozví. Z hlediska porušení povinnosti podat odvolání považoval odvolací soud nedostatečná tvrzení a plnění důkazní povinnosti ze strany žalobkyně o obsahu takového podání, které by mohlo vést ke změně rozhodnutí ve prospěch žalobkyně a o průběhu daňového řízení, stejně jako o příčinné souvislosti k požadované výši škody, tedy mimo jiné o tom, jakým způsobem by byla žalobkyně schopna splnit svůj dluh tak, aby exekučnímu prodeji zabránila.3. V dalším řízení se tedy okresní soud zabýval tím, zda bylo možné, že by se závěry finančního úřadu podařilo opravným prostředkem zvrátit a získat pro žalobkyni příznivější rozhodnutí o výsledku proběhnuvší kontroly. Za tímto účelem by proveden znalecký posudek znalecké kanceláře , Anonymizováno, & , právnická osoba, . a výslech znalce této kanceláře , tituly před jménem, , jméno FO, , Anonymizováno, , , tituly za jménem, , přičemž bylo shledáno, že správce daně uvedl v jednotlivých bodech tzv. Výsledku kontrolního zjištění logické důvody, jimiž zdůvodnil stanovení daně dle pomůcek a z podkladů, které měl znalec k dispozici plyne, že takový postup byl ze strany správce daně oprávněný. Primárním důvodem pro vyměření daně podle pomůcek byly nedostatky v podkladech na straně žalobkyně. Dále bylo posouzeno, že obsahu předložených dokumentů nevyplývá jiný daňový základ než ten, který byl stanoven příslušným správcem daně. Závěrem pak znalecká kancelář připomněla skutečnosti, které mohly potenciálně ovlivnit přesnost výsledku. Mezi ně pak výslovně uvedli, že žalobkyně znalci nepředložila znalcem požadované podklady (například účetní deníky za roky 2006-2008, obratové předvahy za stejné období, inventurní soupisy zboží ke konci roku 2006 a 2007, skladovou evidenci za rok 2007, skladové karty zboží za rok 2007) a dále pak skutečnost, že žalobkyně na žádost znalce odmítl zprostit mlčenlivosti správce daně, tedy Finanční úřad v Semilech.4. Po takto doplněném dokazování okresní soud opětovně shledal nedostatek porušení povinnosti na straně žalované, když se závěry znaleckého posudku plně ztotožnil, neboť jak v samotném posudku, tak následně i během výslechu znalce před soudem, znalec logicky vysvětlil jak samotné závěry, tak to, jak k nim došel a tedy to samé platí o tom, jak objasnil na jedné straně správnost závěrů Finančního úřadu v Semilech jako správce daně a v neposlední řadě pak i stanovisko žalované, zaujímané žalovanou konzistentně po celé řízení, že totiž podání opravného prostředku nebylo na místě, nemohlo by na závěrech správce daně nic změnit, přivodit příznivější rozhodnutí. , právnická osoba, při své činnosti nevycházela jenom z toho, co bylo do té doby obsahem spisu, vyzvala též žalobkyni k předložení přesně specifikovaných listin a činila tak též prostřednictvím soudu pomocí výzvy na správce daně – Finanční úřad v Semilech, který spolupráci podmínil tím, že jej žalobkyně zbaví mlčenlivosti, což žalobkyně odmítla. Pokud tedy byla shledána existence nějakých pochybení či nejasností, tyto, jak zdůraznil znalec, neplynuly z činnosti či nečinnosti žalované, ale jednalo se o chyby na straně žalobkyně jako daňového subjektu, jeho práce s podklady a vedením účetnictví vůbec. Z uvedených důvodů proto okresní soud rozhodl opětovně tak, že žalobu zamítl. O náhradě nákladů pak rozhodl podle § 142 odst. 1 o.s.ř., přičemž úspěšné žalované přiznal právo na náhradu nákladů řízení ve výši celkem 207 636 Kč. Ve věci neúspěšné žalobkyni byla dále dle § 148 odst. 1 o.s.ř. uložena povinnost nahradit náklady řízení, vzniklé státu. Jednalo se v tomto případě o náklady vztahující se k vypracovanému znaleckému posudku ve výši 60 177,38 Kč.5. Rozsudek okresního soudu napadla v plném rozsahu včasným odvoláním žalobkyně. Namítala, že žalovaná jí nedoručila platební výměry vystavené správcem daně, ani ji o daňové povinnosti jinak neinformovala. Žalobkyně tak byla zbavena možnosti doměřenou daň ve lhůtě určené výměry uhradit. A podat proti výměrům odvolání. Dozvěděla se o nich až v okamžiku, kdy exekutor přišel vykonat exekuční řízení a zabavil movitý majetek. K doručení však mělo dojít bezodkladně na adresu uvedenou ve smlouvě. Žalobkyně přitom zpochybnila i samotné žalovanou tvrzené odeslání, když žádný další kontakt neproběhl a jednatel žalované se následně omlouval emailem. Žalobkyně předložila soudu potvrzení pracovníků správce daně, že jí nebyla vrácena významná část originálních daňových dokladů, které si správce daně převzal během kontroly. Tyto doklady byly klíčové pro posouzení správnosti vedení skladové evidence. V případě řádně podaného opravného prostředku by se odvolací orgán musel zabývat tím, že část dokladů byla ztracena ve výhradní dispozici správce daně, který následně doměřil daň podle pomůcek. Správce daně navíc započítal do evidence doklady označené jako „STORNO“ a nezapočítal náhradní doklady, které byly řádně vystaveny. Ž