30 Co 32/2026-169 — Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka Liberec

1. Napadeným rozsudkem okresní soud výrokem I zastavil řízení co do částky 55 688 Kč a úroku z prodlení z této částky od 14. 4. 2024 do zaplacení, výrokem II zamítl žalobu co do částky 79 051,70 Kč a úroku z prodlení z této částky od 14. 4. 2024 do zaplacení a výrokem III uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 156,60 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.2. Okresní soud rozhodoval o žalobě, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 134 739,70 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně od 14. 4. 2024 do zaplacení z titulu přiměřeného zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřeně dlouhým řízením vedeným u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci pod sp. zn. 76 ICm 349/2016. Uplatněný nárok opíral o tvrzení, že uvedené řízení bylo zahájeno dne 5. 2. 2016 a skončilo dne 1. 11. 2023, trvalo tak 7 let a 269 dnů, tedy nepřiměřeně dlouhou dobu, pročež mu náleží náhrada nemajetkové újmy. Při jejím vyčíslení vycházel žalobce ze základní částky 20 000 Kč, kterou za první dva roky ponížil o 50 %. Nárok u žalované uplatnil nejprve ještě v průběhu řízení dne 1. 9. 2022, posléze pak po jeho skončení dne 14. 4. 2024. Žalovaná nárok uznala důvodným pouze částečně, potvrdila, že dne 1. 9. 2022 u ní žalobce uplatnil nárok na náhradu nemajetkové újmy, přičemž jej však shledala důvodným pouze do částky 55 688 Kč, kterou žalobci také vyplatila, nad rámec této částky považovala nárok za neoprávněný. Poukazovala na to, že věc byla opakovaně projednávána na třech stupních soudní soustavy, soud prvního stupně meritorně rozhodl jednou, soud druhého stupně také jednou a rovněž tak Nejvyšší soud. Na všech stupních soudní soustavy bylo také rozhodováno o procesních rozhodnutích. V závěru ve věci ještě rozhodoval Ústavní soud o podané ústavní stížnosti. K průtahům docházelo zejména u odvolacího soudu, který o odvolání proti rozsudku rozhodl po roce a půl od předložení spisu, abnormálně dlouhé bylo také dovolací řízení ohledně ustanovení zástupce žalobci, které trvalo dva a půl roku. Žalobci proto náleží nárok na přiměřené zadostiučinění, při jeho výpočtu však vycházela ze základní částky 15 000 Kč, vypočtenou částku 101 250 Kč dále ponížila o 15 % z důvodu projednávání věci na všech stupních soustavy a o 30 % pro nižší význam pro žalobce, neboť předmětem bylo popření pravosti přihlášené pohledávky, žalobce byl procesně zcela neúspěšný, od března 2021 bylo navíc řízení pro něj bez významu, neboť byl po splnění oddlužení osvobozen od dalších pohledávek, po dobu dvou let a osmi měsíců byl tedy význam pro žalobce nulový.3. Okresní soud po provedeném dokazování uzavřel, že žalobce byl v řízení vedeném u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (dále též jen „insolvenční soud“) pod sp. zn. KSLB 76 INS 28797/2015 dlužníkem, přičemž dne 4. 2. 2016 podal u insolvenčního soudu žalobu o určení neexistence práva na uspokojení pohledávky přihlášeného věřitele. Řízení o této žalobě, vedené pod sp. zn. 76 ICm 349/2016, bylo definitivně ukončeno rozhodnutím Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2023, jímž byla odmítnuta ústavní stížnost žalobce proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2023, č. j. 29 ICdo 139/2022-198, a rozsudku Vrchního soudu v Praze (dále též jen „vrchní soud“) ze dne 15. 10. 2020, č. j. 101 VSPH 626/2020-114. Řízení tak trvalo nepřiměřeně dlouhou dobu 7 let a 9 měsíců, ve věci několikrát rozhodoval jak insolvenční soud, tak vrchní soud, jakož i Nejvyšší soud ČR. Docházelo v něm také k průtahům na straně soudů, když spis byl po předložení věci Nejvyššímu soudu ČR k rozhodnutí o dovolání žalobce ze dne 27. 6. 2017 proti usnesení vrchního soudu ze dne 26. 10. 2016, č. j. 102 VSPH 299/2016-12, po šesti měsících vrácen k vydání opravného usnesení, přičemž vrchní soud opravné usnesení vydal až po 13 měsících od doby, kdy mu byl spis předložen insolvenčním soudem. O odvolání žalobce proti usnesení insolvenčního soudu ze dne 30. 11. 2020, č. j. 76 ICm 349/2016-154, jímž byla zamítnuta žádost žalobce o ustanovení zástupce z řad advokátů, rozhodl vrchní soud až po 18 měsících od převzetí spisu, navíc až po žádosti žalobce o určení lhůty. Zohlednil okresní soud také, že řízení bylo v roce 2021 prodlouženo o 3 měsíce v důsledku vyhlášení nouzového stavu spojeného se zákazem volného pohybu osob. Dále okresní soud poukázal na to, že žalobce „tvrdošíjně“ využíval v řízení veškerých opravných prostředků, a to i v době, kdy k tomu neměl žádný důvod, neboť žalobce se odvolal proti usnesení insolvenčního soudu ze dne 30. 11. 2020, č. j. 76 ICm 349/2016-154, jímž nebylo vyhověno jeho žádosti o ustanovení zástupce, následně si sám zvolil advokáta, přesto trval na podaném odvolání a vrchní soud byl nucen se tímto opravným prostředkem zabývat. Rovněž okresní soud zohlednil, že soudy rozhodovaly konzistentně, přičemž již v usnesení ze dne 2. 3. 2016, č. j. 76 ICm 349/2016-7, byl žalobce upozorněn, že se jedná o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva, pročež mu nebyl ustanoven zástupce, tento názor následně potvrdil vrchní soud i Nejvyšší soud ČR. Přitakal okresní soud také žalované, že od března 2021 byl incidenční spor pro žalobce zcela bez významu, neboť ten byl osvobozen od veškerých dalších pohledávek. Okresní soud proto uzavřel, že je na místě vyjít ze základní částky 15 000 Kč za rok trvání, přičemž za první dva roky je třeba tuto částku snížit o polovinu. Základní částka za 7 let a 9 měsíců proto činí 101 250 Kč, tu však z důvodu opakovaného projednávání věci u tří stupňů soudní soustavy a následně u soudu ústavního, k čemuž významně přispěl žalobce, snížil o 20 %. O dalších 25 % pak základní částku snížil z důvodu nižšího významu předmětu řízení pro žalobce. Žalobci tak náleží podle okresního soudu přiměřené zadostiučinění ve výši 55 688 Kč, přičemž v tomto rozsahu žalovaná žalobce uspokojila a žalobce vzal žalobu částečně zpět, pročež okresní soud rozhodl o částečném zastavení řízení. Ve zbývajícím rozsahu shledal okresní soud nárok nedůvodným, proto v něm žalobu zamítl. O náhradě nákladů řízení pak okresní soud rozhodl podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), v situaci, kdy v řízení byla převážně úspěšná žalovaná, které přiznal právo na náhradu nákladů řízení v rozsahu 17,4 %.4. Proti výrokům II a III uvedeného rozsudku se včas odvolal žalobce, který navrhuje jejich zrušení a vrácení věci v tomto rozsahu okresnímu soudu k dalšímu řízení. Namítá, že okresní soud nereflektoval skutečné důvody, které vedly k nepřiměřené délce řízení. Podle žalobce docházelo k záměrnému oddalování rozhodnutí do doby splnění podmínek žalobcova oddlužení. Dále žalobce poukazuje na to, že principem insolvenčního řízení je co nejvyšší uspokojení přihlášených věřitelů, což předpokládá i rychlé a efektivní soudní rozhodování. Proto se v incidenčním sporu nemohou uplatnit kritéria rozhodná při posuzování délky civilního řízení, rovněž není důvod ponížit základní částku za první dva roky o 50 %. Není z pohledu žalobce také možné, aby incidenční spor trval déle než insolvenční řízení, maximální délka takového sporu, i při projednání věci na všech stupních soudní soustavy, by neměla přesáhnout dva roky. Podle rozhodné právní úpravy musel žalobce uhradit alespoň 30 % hodnoty pohledávek nezajištěných věřitelů v průběhu pěti let, proto vnímá za problematické, pokud dlužník neví, jakým způsobem přihlásí svou pohledávku do insolvenčního řízení, zda jako zajištěnou či nikoli. Nesouhlasí proto žalobce se závěry, které vyslovil Ústavní soud v usnesení ze dne 1. 11. 2023 v řízení vedeném pod sp. zn. II ÚS 2202/23, neboť ty nereflektují princip právní jistoty. Délku incidenčního sporu považuje žalobce za extrémní, odůvodňující stanovení základní částky při horní hranici. Mělo by také být při stanovení základní částky zohledněno, že od doby vydání stanoviska Nejvyššího soudu pod sp. zn. Cpjn 206/2010 k výši základní částky došlo ke změně hospodářské situace, včetně navýšení veškerých cen i výdělků, proto již tyto částky neodpovídají současné hospodářské úrovni. Rovněž žalobce nesouhlasí s tím, že by odškodňované řízení mělo mít pro něj nižší význam, naopak toto řízení bylo z pohledu žalobce významné, mohlo totiž ovlivnit splnění podmínek oddlužení, tedy i to, zda bude po zbytek života zadlužen a bude čelit exekucím. Podmínky oddlužení se žalobci podařilo splnit jen díky navýšení příspěvku na péči. Také brojí proti závěru okresního soudu, že významně přispěl k délce řízení, neboť žalobce toliko využíval zákonem předpokládané opravné prostředky, je současně přesvědčen, že mezi jednáním žalobce a celkovou délkou řízení není dána příčinná souvislost. Žalobce také nesouhlasí s tím, že by měl žalované hradit náklady řízení, neboť na straně žalované vystupuje stát, který je vybaven příslušnými organizačními složkami, nemá mu proto náležet ani paušální náhrada hotových výdajů.5. Žalovaná považuje napadený rozsudek za věcně správný, shoduje se se závěry přijatými v od