Krajský soud v Ústí nad Labem 84 Co 125/2026-130 – Náklady řízení

Okresní soud napadeným rozsudkem zrušil pro období od 1. 10. do 31. 10. 2025 vyživovací povinnost žalobce k žalované stanovenou rozsudkem Okresního soudu v Děčíně ze dne 18. 9. 2024, č. j. 26 P 38/2011-1011 (výrok I.), rozhodl, že žalobce je povinen platit žalované v období od 1. 11. 2025 do 31. 3. 2026 výživné ve výši 2 400 Kč měsíčně (výrok II.) a v období od 1. 4. 2026 výživné ve výši 12 000 Kč měsíčně do každého 15. dne v měsíci (výrok III.). Dále žalobu na určení, že vyživovací povinnost žalobce k žalované se zrušuje, zamítl v rozsahu období od 14. 9. do 30. 9. 2025 a od 1. 11. 2025 (výrok IV.). Okresní soud konstatoval, že se jeho rozsudkem mění rozsudek Okresního soudu v Děčíně ze dne 18. 9. 2024, č. j. 26 P 38/2011-1011 (výrok V.). Konečně žalované uložil povinnost zaplatit žalobci, k rukám jeho zástupkyně, náhradu nákladů řízení ve výši 4 266 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok VI.).2. Okresní soud rozhodoval o žalobě, jíž se žalobce domáhal zrušení své vyživovací povinnosti k žalované (zrušení povinnosti otce hradit výživné na svou dceru) ke dni 14. 9. 2025, stanovené rozsudkem Okresního soudu v Děčíně ze dne 18. 9. 2024, č. j. 26 P 38/2011-2011, jímž bylo žalobci uloženo hradit počínaje dnem 1. 9. 2023 výživné na žalovanou ve výši 12 000 Kč měsíčně, a to s poukazem na skutečnost, že v září 2025 mu žalovaná oznámila, že ani na druhý pokus nesložila maturitní zkoušku a studium na střední škole ukončila, o dalším pokračování ve studiu nebo přípravě na budoucí povolání žalovaná žalobce neinformovala. Žalobce uvedl, že se pokusil s žalovanou uzavřít dohodu o zrušení vyživovací povinnosti, návrh dohody jí zaslal prostřednictvím emailu dne 12. 9. 2025, žalovaná na návrh nereagovala.3. Žalovaná s žalobou nesouhlasila, neboť měla za to, že vyživovací povinnost žalobce k ní stále trvá. Potvrdila, že v září roku 2025 na druhý pokus nesložila maturitní zkoušku, neukončila však soustavnou přípravu na budoucí povolání. Jednak uvedla, že je přihlášena k opětovnému, třetímu termínu maturitní zkoušky v květnu 2026, jednak tvrdila, že je od 14. 9. 2025 evidována na Úřadu práce, nemá žádné zaměstnání ani příjem, dále tvrdila, že se systematicky připravuje formou samostudia, když jejímu úmyslu pokračovat ve studiu a získat vyšší vzdělání nasvědčuje fakt, že složila úspěšně přijímací zkoušky na vysokou školu (na tu nebyla přijata pro nesložení maturitní zkoušky), a že počínaje měsícem listopadem 2025 se k další opravné maturitní zkoušce připravuje každé pondělí formou doučování (z českého jazyka) na střední škole.4. Okresní soud, Anonymizováno, v rámci svého rozhodnutí o žalobou uplatněném nároku vyšel ze skutkových zjištění, podle nichž žalovaná byla studentkou Střední uměleckoprůmyslové školy sklářské v Kamenickém Šenově od 1. 9. 2021 do 30. 6. 2025 v pravidelném denním vyučování v oboru užitá malba, v době od 7. 4. do 6. 6. 2025 absolvovala maturitní zkoušku, kdy neuspěla v (didaktickém testu) předmětu Český jazyk a literatura, následně dne 1. 9. 2025 absolvovala, a to rovněž neúspěšně, opravný termín z daného předmětu. Žalovaná je přihlášena k další opravné maturitní zkoušce – didaktickému testu z českého jazyka, jež se bude konat v květnu 2026. Žalovaná dále rozhodnutím o přijetí ke studiu ze dne 4. 9. 2025 prokázala, že pokud by v zářiovém termínu úspěšně složila maturitní zkoušku, mohla pokračovat v časově navazujícím studiu na Pedagogické fakultě Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem v rámci studijního programu Výtvarná výchova pro vzdělávání, neúspěch při maturitní zkoušce však takové studium vyloučil. Žalovaná je od 14. 9. 2025 evidována u Úřadu práce jako uchazeč o zaměstnání, nebyla jí však poskytována podpora v nezaměstnanosti ani podpora při rekvalifikaci, žalovaná úřadu řádně poskytuje součinnost. Od listopadu 2025 žalovaná absolvuje doučování z českého jazyka, jež probíhá vždy v pondělí v rozsahu pěti vyučovacích hodin, tj. od 7:55 do 12:15 hod., pod dohledem učitelky českého jazyka , tituly před jménem, , jméno FO, . Ze zprávy Pedagogicko-psychologické poradny Ústeckého kraje dále okresní soud zjistil, že žalovaná absolvovala dne 19. 11. 2025 v této poradně vyšetření z důvodu neúspěšného absolvování didaktického testu z českého jazyka pro potíže s omezeným časem, nesoustředěním a stresem, kdy zástupci poradny dospěli k závěru, že žalovaná trpí úzkostnými a dyslektickými obtížemi, má oslabenou sluchovou percepci a pomalé pracovní tempo. Poradna proto doporučila u žalované uzpůsobit podmínky pro konání maturitní zkoušky, kdy škola má za tím účelem zajistit přiměřené prodloužení doby zkoušky o 25 % a zohlednit případně diagnostikované symptomy v ústním a písemném projevu žalované. Konečně žalovaná doložila, že se dne 12. 3. 2026 přihlásila k vysokoškolskému studiu na Pedagogické fakultě Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem v prezenčním studiu v akademickém roce 2026/2027 v tomtéž oboru, jako při přijetí v předchozím roce.5. Na základě shodných tvrzení účastníků vzal okresní soud za prokázané, že žalobce žalované nabídl placenou pracovní činnost v rámci jím provozovaného penzionu, žalovaná takovou nabídku nepřijala, kdy jako důvod uvedla existenci konfliktů při dřívější pracovní spolupráci účastníků.6. Po právní zhodnocení zjištěného skutkového stavu dle § 910, § 911 a § 913 odst. 1 občanského zákoníku a § 163 o. s. ř. okresní soud uzavřel, že jelikož žalovaná dne 1. 9. 2025 neuspěla při opravné maturitní zkoušce, mohla tato okolnost vyvolat zánik vyživovací povinnosti, avšak nikoliv již ke dni 1. 9. 2025, neboť žalovaná počítala s tím, že po složení maturitní zkoušky bude pokračovat v navazujícím studiu na vysoké škole. Proto považoval „za ospravedlnitelné“, že k činnosti směřující k obstarání ať již vhodného doplňkového kurzu ve formě denního studia, který by objektivně přispíval ke zvýšení jejích budoucích šancí na trhu práce, či zajištění možnosti výdělku v pravidelném či brigádním pracovním vztahu, žalovaná potřebovala určitý čas, pro což okresní soud dovodil, že vyživovací povinnost žalobce k žalované zanikla až dne 30. 9. 2025; proto okresní soud žalobu, v části, v níž se žalobce domáhal zrušení vyživovací povinnosti již k 14. 9. 2025, zamítl a vyživovací povinnost (povinnost hradit výživné) zrušil až ke dni 1. 10. 2025.7. Okresní soud s poukazem na judikaturu obecných soudů dospěl dále k závěru, že i přes domácí přípravu žalované na jeden maturitní předmět, v němž neuspěla, se nejedná o soustavnou přípravu na budoucí povolání, když osmiměsíční (od 2. 9. 2025 do minimálně 30. 4. 2026) domácí přípravu na maturitní zkoušku z jediného předmětu nelze, na rozdíl od denního studia, považovat za překážku v možnosti získávání prostředků k obživě vlastní prací. I když žalovaná v listopadu 2025 začala docházet každé pondělí na doučování, zabrala jí tato činnost pouze jeden pracovní den, a proto ani ta nikterak nemohla žalované bránit v tom, aby na trhu práce vyhledala pracovní činnost a obstarala si prostředky pro svou obživu prací. Přesto okresní soud dospěl k závěru, že „protože však předmětné doučování žalované z českého jazyka je dle zpráv školy vnímáno jako zodpovědný a vítaný krok směřující k možnosti na třetí pokus maturitní zkoušku dokončit, shledává tuto formu studia soud jako přínosnou pro možnost dosáhnout v květnu 2026 u opravné maturity úspěch. Stejně tak považuje soud za důležité, že žalovaná navštívila z podnětu své učitelky pedagogicko-psychologickou poradnu, která navrhla školou akceptovatelné výhodnější podmínky pro možnost maturitní zkoušku na třetí pokus složit (zejména v podobě prodloužení časového prostoru k jejímu složení)“. I přes toto hodnocení činnosti žalované v období od listopadu 2025 měl okresní soud za to, že pokud žalovaná kromě pondělí nevyvíjela denní intenzivní studijní činnost, nemůže být takový stav chápán jako doba přípravy na budoucí povolání. Proto okresní soud dovodil, že v době od 1. 10. 2025 již žalovaná byla schopna se sama živit v plném rozsahu a počínaje 1. 11. 2025 byla schopna si zajistit minimálně brigádní činnost, která mohla být vykonávána mimo jeden den zabírající žalované doučování. Okresnímu soudu však přišlo „neadekvátní, pokud by snahu žalované o organizované doučování nikterak nezohlednil“, a proto počínaje dnem 1. 11. 2025 dovodil, že „by žalovaný měl na výživu žalobkyně“ (patrně míněno žalobce na výživu žalované) „přispívat, kdy míru takového příspěvku určuje poměrem počtu dní, které mohly být z pracovního týdne žalovanou využity k získání výdělku“ – proto okresní soud „stanovil“ (zachoval) žalobci vyživovací povinnost v období od 1. 11. 2025 v rozsahu jedné pětiny původního výživného (12 000 Kč dle rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 18. 9. 2024, č. j. 26 P 38/2011-1011), tedy v částce 2 400 Kč (výrok II. napadeného rozsudku okresního soudu).8. Konečně okresní soud s poukazem na skutečnost, že maturitní zkouška představuje „opravdu zásadní bod ve studiu“, dospěl k závěru, že je „zcela v zájmu žalované“, aby jí po dobu minimálně jednoho měsíce byl poskytnut nerušený prostor pro její složení. Z tohoto důvodu okresní soud uzavřel, že v době od 1. 4. 2026 se vyživovací povinnost žalobce k žalované obnovuje v plném rozsahu, tj. v částce 12 000 Kč měsíčně, kdy je pouze otázkou úspěchu či neúspěchu žalované na květnovém (2026) opravném termínu, zda neúspěšným složením dojde k zániku této vyživovací povinnosti, či zda v případě úspěšného dokončení maturitní zkoušky nastane prostor pro její zachování (např. v důsledku přijetí k vysokoškolskému studiu).9. O nákladech řízení okresní soud rozhodl na základě § 142 odst. 2 o. s. ř., dle kterého úspěšnějšímu žalobci přiznal částečnou náhradu vynaložených nákladů řízení.10. Proti tomuto rozsudku podali odvolání žalobce i žalovaná. Žalobce odvolání směřoval proti výrokům II. až IV. a VI. a namítal, že žalovaná nemá nárok na výživné. Zdůraznil, že důvodem podání žaloby nebyl pouze samotný fakt neúspěchu žalované u maturitní zkoušky, ale skutečnost, že žalovaná se na další studium, popř. budoucí povolání soustavně a cílevědomě nepřipravuje a neprojevuje elementární snahu si zajistit finanční prostředky jinou cestou než formou výživného. Pro žalobce byl akceptovatelný nezdar u maturitní zkoušky, případně (patrně míněno složení zkoušky) v prvním opravném termínu. Následně však žalobce zastává názor, že žalovaná je schopna se samostatně živit v tom smyslu, že si mohla najít, byť částečný, pracovní úvazek a opatřit si tak prostředky pro svoji obživu a současně se připravovat na další opravný termín maturitní zkoušky. Žalobce proto nesouhlasí s výrokem soudu, kterým byla určena vyživovací povinnost otce ve výši 2 400 Kč v období od 1. 11. 2025 do 31. 3. 2026, kdy okresní soud, přestože dovodil, že žalovaná byla schopna se sama živit, zohlednil jeden den, který žalovaná věnovala přípravě na opravný termín. Žalobce s tímto nesouhlasí zejména z důvodu, že žalovaná neprokázala žádnou aktivní snahu o zajištění vlastních příjmů, kdy jí ve výkonu práce nebrání zdravotní stav, dle sdělení úřadu práce je dostatečně kompetentní pro trh práce a není třeba žádné podpory při rekvalifikaci. Trh práce nabízí brigády v oblasti služeb či administrativy, které běžně využívají i studenti prezenčního studia k tomu, aby si finančně přilepšili, případně aby vlastní iniciativou pomohli svým rodičům, kteří je ve studiu podporují. Ze stejných důvodů žalobce nesouhlasí s rozhodnutím okresního soudu, jímž byla stanovena vyživovací povinnost v plné výši od 1. 4. 2026, kdy současně doplnil, že žalovaná pro toto období neprokázala ani netvrdila zvýšení své aktivity pro účely přípravy na opravný termín maturitní zkoušky. Z obdobných důvodů žalobce nepovažoval za důvodné odvolání žalované, zdůraznil pouze, že žalovaná stále nemá status studenta. Z těchto důvodů žalobce navrhl, aby odvolací soud změnil napadený rozsudek okresního tak, že zruší vyživovací povinnost žalobce k žalované.11. Žalovaná v odvolání namítala, že napadené rozhodnutí je částečně rozporné, neboť okresní soud ve výroku II. výživné stanovil od 1. 11. 2025 a současně ve výroku IV. žalobu na zrušení vyživovací povinnosti od 1. 11. 2025 zamítl, že okresní soud na základě provedených důkazů dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním a věc nesprávně posoudil, když zejména při rozhodování o soustavné přípravě na budoucí povolání a trvání vyživovací povinnosti nesprávně hodnotil situaci žalované, výdělkové možnosti a vyhodnotil studijní aktivitu jako nedostatečnou pouze proto, že probíhala jednou týdně. Uvedla, že okresní soud správně vyložil, že samotná skutečnost, že oprávněný nesloží maturitní zkoušku v řádném termínu, automaticky nevede k zániku vyživovací povinnosti rodičů, pokud dítě jinak pokračuje ve studiu (soustavném a cílevědomém), které zvyšuje úroveň jeho vzdělání a tím i šance na pracovním trhu, kdy stále se jedná o přípravu na budoucí povolání. Následně však dospěl k závěru, že příprava žalované na maturitní zkoušku nebyla dostatečně intenzivní v podobě denní studijní činnosti, neboť probíhala jednou týdně, a proto ji nelze považovat za soustavnou přípravu na budoucí povolání. Z toho dovodil, že žalovaná je schopna se sama živit. Žalovaná k tomu uvedla, že neexistuje žádné kritérium, které by dostatečně hodnotilo intenzitu studia a každodenní studijní činnost jako podmínku pro zachování vyživovací povinnosti rodičů. Rozhodující je celkový přístup k dosažení kvalifikace a reálná snaha dokončit započaté vzdělání. V projednávané věci žalovaná vykazovala po celou dobu soustavnou a cílevědomou snahu uspět u maturitní zkoušky a jasný záměr dál ve vzdělávání pokračovat, neboť pravidelně docházela na doučování do školy, připravovala se na maturitní zkoušku i jinými formami studia a konečně byla přijata na vysokou školu, přičemž k zápisu ke studiu nemohlo dojít pouze z důvodu nesplnění podmínky složení maturitní zkoušky. Z hlediska právního posouzení je podstatné, že žalovaná neprodloužila studium účelově ani z důvodu pasivity, ale z důvodu objektivních obtíží. Po druhém neúspěchu u maturitní zkoušky žalovaná vyhledala odbornou pomoc ve školském poradenském zařízení, aby zjistila konkrétní příčinu neúspěchu u maturitní zkoušky. Na základě odborného psychologického a speciálně pedagogického vyšetření byly u žalované identifikovány úzkostné obtíže, dyslektické obtíže, pomalé pracovní tempo a oslabená sluchová percepce. Z těchto důvodů byly žalované poskytnuty individuální podmínky při dalším pokusu maturitní zkoušky (květen 2026). Tyto skutečnosti mají naprosto zásadní význam pro posouzení přístupu žalované ke studiu, její schopnosti dokončit studium i schopností a možností uplatnění na trhu práce. Okresní soud sice zjistil tyto skutečnosti, ale nepřihlédl k nim při právním hodnocení. Pokud okresní soud odkázal ve svém odůvodnění na skutkově obdobné případy, žalovaná postrádá skutečnou srovnatelnost těchto věcí s projednávaným případem, neboť v nynější věci žalovaná prokazatelně vyvíjela aktivní a systematickou snahu dokončit středoškolské vzdělání. Pokud dále okresní soud stanovil výživné v rozsahu jedné pětiny původní částky podle možnosti výkonu práce ve čtyřech pracovních dnech v týdnu, pak svým rozhodnutím vytvořil jakousi novou konstrukci výživného, která nemá oporu v právní úpravě. Okresní soud tedy dospěl k závěru o schopnosti žalované se živit zřejmě ze zbylých dnech v týdnu, v nichž nedocházela do školy na vyučování. S tímto názorem se žalovaná nemohla ztotožnit, protože schopnost živit nelze vykládat jako pouhou schopnost práci vykonávat, ale jako schopnost být ekonomicky soběstačná. Taková schopnost u žalované prokázána nebyla. Žalobce žalované sice nabízel brigádu (aniž by jakkoli zmínil finanční podmínky), žalovaná tuto nabídku nevyužila z důvodu dlouhodobých konfliktních vztahů mezi účastníky, což nelze hodnotit jako projev pasivity či neochoty pracovat. Konečně žalovaná namítala, že okresní soud zjistil, že nemá vlastní příjem, je evidována na Úřadu práce a připravuje se na maturitu, přesto jí uložil povinnost nahradit žalobci náklady řízení. Žalovaná přiznání náhrady nákladů řízení v daném případě považuje za odporující dobrým mravům. Z obdobných důvodů žalovaná považovala za nedůvodné odvolání žalobce. Navrhla proto, aby odvolací soud změnil rozsudek okresního soudu tak, že žalobu na zrušení vyživovací povinnosti žalobce k žalované v celém rozsahu zamítne.12. Krajský soud jako soud odvolací po zjištění, že odvolání jsou přípustná [§ 201 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v účinném znění (dále jen „o. s. ř.“)], byla podána oprávněnými osobami (§ 201 o. s. ř.) a v zákonem stanovené lhůtě (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal rozsudek okresního soudu (§ 212 a § 212a o. s. ř.), včetně řízení jeho vydání předcházejícího, a dospěl k následujícím závěrům.13. Odvolací soud konstatuje, že řízení předcházející vydání napadeného rozsudku není zatíženo žádnou z vad uvedených v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. Z obsahu spisu neplyne ani žádná jiná vada řízení před okresním soudem, která by mohla mít za následek nesprávnost okresním soudem zjištěného skutkového stavu, odvolací soud však nesouhlasí s jeho právním hodnocením ze strany okresního soudu. Jde-li o formulaci výroku, souhlasí odvolací soud s žalovanou v tom, že okresní soud ne zcela správně formuloval výrok IV. napadeného rozsudku pokud vyslovil, že se žaloba zamítá pro období od 1. 11. 2025, když současně výroky II. a III. výživné v období od 1. 11. 2025 zčásti či zcela (od 1. 4. 2026) zachoval. Nejedná se však o takovou vadu, která by byla důvodem bránícím v přezkumu rozsudku okresního soudu ze strany odvolacího soudu, a to tím spíše, že uvedené tři výroky bylo namístě (jak bude dále vysvětleno) změnit (nahradit jiným rozhodnutím přijatým odvolacím soudem).14. Podle § 910 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), předci a potomci mají vzájemnou vyživovací povinnost.15. Podle § 911 o. z., výživné lze přiznat, jestliže oprávněný není schopen sám se živit.16. Z citované právní úpravy plyne, že vyživovací povinnost rodičů k dětem trvá bez ohledu na dosažení jakékoli věkové hranice dítětem po dobu, po kterou není dítě schopno samo se živit. Tato schopnost představuje připravenost dítěte na to, vlastní prací si získávat prostředky k uspokojování svých potřeb. Stav, který předchází této schopnosti, lze formulovat jako příprava dítěte na budoucí povolání a spočívající v tom, že se dítě účastní školní docházky, studia, praktické přípravy atp., a to soustavného charakteru, jenž dítěti brání získávat vlastní činností finanční prostředky na vlastní obživu. Základním a obecným předpokladem pro vznik a trvání vyživovací povinnosti je tzv. stav odkázanosti na výživu na straně dítěte, tedy neschopnost samostatně uspokojovat všechny své potřeby např. prací.17. Z okresním soudem správně zjištěného skutkového stavu vyplývá, že žalovaná v roce 2025 mohla (měla) získat úplné střední vzdělání, do konce školního roku (červen 2025) byla studentkou střední školy, střední vzdělání však nezískala, neboť do konce školního roku ani v náhradním termínu nesložila maturitní zkoušku. Žalovaná se tak připravovala soustavným studiem na budoucí povolání, jež jí bránilo vlastní činnosti si zajišťovat finanční prostředky na vlastní obživu, do 1. 9. 2025, kdy v náhradním termínu nesložila maturitní zkoušku. Od tohoto okamžiku jí nic nebránilo (žádná taková překážka nebyla v řízení tvrzena ani prokázána), a tento stav trvá i v současné době (v okamžiku vyhlášení rozsudku odvolacím soudem), svou činností si sama finanční prostředky na svou obživu obstarávat, tedy žalované nic nebránilo v tom, aby počínaje dnem 2. 9. 2025 začala pracovat a svou prací si obstarávat finanční prostředky. Od uvedeného data do konce října 2025 žalovaná nepracovala ani se žádným způsobem nepřipravovala na další opravný termín maturitní zkoušky, tudíž pro toto období není nejmenších pochyb o tom, že vyživovací povinnost rodičů k ní zanikla. Na tom nic nezměnila ani skutečnost, že žalovaná počínaje listopadem 2025 začala absolvovat jeden den v týdnu doučování za účelem získání vědomostí pro složení maturitní zkoušky v roce 2026, neboť takové doučování obnášelo potřebu přítomnosti žalované ve škole jen po část jednoho dne v týdnu (každé pondělí od 7:55 do 12:15 hod.), resp. doučování (ani jiná překážka) nebránilo žalované v ostatních dnech v týdnu (příp. i v pondělí v odpoledních hodinách) vykonávat práci a tím si sama svou vlastní činností zajišťovat prostředky na svou obživu; ani skutečnost, že každé pondělí docházela do školy na doučování, žalované nebránilo vykonávat práci v plném pracovním poměru, neboť česká právní úprava pracovního práva nebrání osobám starším 18 let vykonávat práci o víkendu, o svátcích apod., příp. v noci. Odvolací soud v této souvislosti zdůrazňuje, že skutečnost, že fyzická osoba má „pouze“ základní vzdělání, není překážkou výkonu práce (ať již v zaměstnaneckém poměru či jako živnostník); v České republice bezpochyby žije velké množství osob, jejichž nejvyšší dosažené vzdělání je vzdělání základní, které získávají finanční prostředky na svou obživu svou prací. Pokud žalovaná v řízení před okresním soudem uváděla, že si zaměstnání nebyla schopná zajistit proto, že nemá maturitu, pak patrně reagovala na nabídku práce pro osoby s úplným středním vzděláním, tj. pro zájemce, mezi které nenáleží. Dále platí, že samotné vedení osoby v evidenci uchazečů o zaměstnání neznamená automaticky její neschopnost se samostatně živit podle § 911 o. z., evidence pouze znamená, že osoba požádala Úřad práce o zprostředkování zaměstnání a splnila podmínky pro zařazení do evidence uchazečů o zaměstnání. Byť jednou z těchto podmínek je, že uchazečem o zaměstnání může být fyzická osoba, která není v pracovněprávním vztahu nebo ve služebním poměru, či osobou samostatně výdělečně činnou, evidence fyzické osoby v seznamu uchazečů o zaměstnání vypovídá toliko o tom, že v dané chvíli pro konkrétní osobu Úřad práce nenabízí vhodné pracovní místo, nikoli že taková osoba není práce schopna.18. Na popsané situaci – vyživovací povinnost rodičů k žalované zanikla dne 2. 9. 2025 a do okamžiku vyhlášení rozsudku odvolacím soudem nedošlo k jejímu obnovení – se již následně nic nezměnilo. Přestože žalovaná v odvolacím řízením prokázala (maturitním vysvědčením a rozhodnutím děkana o přijetí na vysokou školu), že dne 15. 5. 2026 složila maturitní zkoušku a byla přijata ke studiu na vysoké škole v akademickém roce 2026/2027 na Pedagogické fakultě Univerzity Jana Evangelisty Purkyně, jednak nelze souhlasit s okresním soudem, že k obnovení vyživovací povinnosti dochází jen proto, že se blíží termín maturitní zkoušky (byť v době bezprostředně předcházející maturitní zkoušce lze předpokládat zvýšenou studijní aktivitu, kterou lze u zaměstnaného studenta řešit čerpáním dovolené či jinou dohodou se zaměstnavatelem), druhak nelze z pouhé skutečnosti, že student s úplným středním vzděláním byl přijat ke studiu na vysoké škole, dovozovat, že došlo k obnovení vyživovací povinnosti rodičům k tomuto studentu, neboť vydání rozhodnutí o přijetí ke studiu na vysoké škole ještě neznamená, že student skutečně studovat začne – k obnovení vyživovací povinnosti (elasticita vyživovací povinnosti) dojde až v okamžiku, kdy student skutečně studium na vysoké škole zahájí (zpravidla zápisem do ročníku). Taková skutečnost v projednávané věci ještě k okamžiku vydání rozsudku odvolacím soudem nenastala – studium na vysoké škole bývá zpravidla zahajováno na přelomu měsíců září a říjen (k dotazu odvolacího soudu žalovaná uvedla, že studium na vysoké škole, k němuž byla v roce 2026 přijata, započne na počátku října 2026) – a soudy mohu při svém rozhodování vycházet pouze ze skutkového stavu, který existuje v době vydání rozhodnutí (§ 154 odst. 1 o. s. ř.), nikoliv ze stavu hypotetického (který může ale též nemusí nastat někdy v budoucnu).19. Pro úplnost odvolací soud dodává, že ani ze zprávy Pedagogicko-psychologické poradny Ústeckého kraje, p. o. nevyplynula existence překážky, které by žalované bránila prací si obstarávat finanční prostředky na svou obživu. Vyšetřením pedagogicko-psychologické poradny byly zjištěny pouze obtíže, který stěžují studium a vykonávání zkoušek v rámci studia žalované, nikoli výkon konkrétní práce či práce jako takové. Žalovaná navíc k dotazu odvolacího soudu uvedla, že se pro obtíže zjištěné vyšetřením nijak neléčí.20. Z vyložených důvodů dospěl odvolací soud k závěru, že vyživovací povinnost žalobce k žalované zanikla dne 2. 9. 2025 a že je tudíž namístě v plném rozsahu vyhovět jeho žalobě, jíž se domáhal určení, že jeho vyživovací povinnost k žalované zanikla ke dni 14. 9. 2025; odvolací soud vázán žalobou uplatněným nárokem nemohl vyslovit zrušení vyživovací povinnosti pro období předcházející období, jež vymezil žalobce ve své žalobě (vázanost žalobním návrhem ve smyslu § 153 odst. 2 o. s. ř.). Odvolací soud proto podle § 219 o. s. ř. rozsudek okresního soudu ve výrocích, jimiž bylo částečně žalobě vyhověno (zrušena vyživovací povinnost žalobce k žalované), tj. ve výrocích I. a V. potvrdil, ve zbytku (ve výrocích II., III. a IV.) rozsudek okresního soudu dle § 220 odst. 1 o. s. ř. změnil tak, že se povinnost žalobce hradit žalobkyni výživné zrušuje dnem 14. 9. 2025 (tedy i v období od 14. do 30. 9. 2025 a rovněž nadále za období od 1. 11. 2025).21. Vzhledem ke změně výroku o věci samé bylo třeba rozhodnout nejen o náhradě nákladů odvolacího řízení, ale znovu též o náhradě nákladů řízení před okresním soudem (§ 224 odst. 1 a odst. 2 o. s. ř.).22. V řízení před soudy obou stupňů byl úspěšný žalobce, pro což má dle § 142 odst. 1 o. s. ř. právo na plnou náhradu nákladů řízení. Odvolací soud zvažoval s ohledem na charakter řízení v projednávané věci, zda aplikovat pravidlo plynoucí z § 150 o. s. ř., podle kterého lze úspěšnému účastníku zčásti či zcela odepřít právo na náhradu nákladů řízení, pokud pro to svědčí důvody zvláštního zřetele hodné. Odvolací soud takové důvody v projednávané věci neshledal. Přestože je žalovaná osobou bez vlastního příjmu, odvolací soud na základě této skutečnosti aplikovat § 150 o. s. ř. nemohl, neboť se žalovaná bezpochyby svým jednáním podílela na zahájení řízení a vzniku nákladů řízení na obou stranách sporu, nejenže se odmítla s žalobcem před zahájením řízení dohodnout na ukončení (alespoň dočasném, než žalovaná složí maturitní zkoušku a nastoupí ke studiu na vysoké škole) placení výživného dle v minulosti vydaného rozsudku soudu, žalovaná navíc v průběhu řízení aktivně proti požadavku žalobce na zrušení povinnosti hradit jí výživné přes znalost žalobce uplatněné argumentace i skutečnost, že věděla, že tato argumentace je pravdivá, brojila, dokonce nesouhlasila ani se snížením výživného (jak, byť nesprávně, učinil okresní soud napadeným rozsudkem).23. Odvolací soud proto uložil žalované uhradit žalobci, k rukám jeho zástupkyně (§ 149 odst. 1 o. s. ř.), náklady vzniklé mu před soudy obou stupňů v plné výši, nikoli však v běžné pariční lhůtě stanovené dle § 160 odst. 1 před středníkem o. s. ř., nýbrž v přiměřených měsíčních splátkách dle § 160 odst. 1 za středníkem o. s. ř. Odvolací soud žalované povolil splátky s hrazením nákladů řízení žalobci a výši těchto splátek stanovil tak, aby dal žalované reálnou možnost náklady žalobci sama uhradit, bez případné intervence soudního exekutora. Odvolací soud je toho názoru, že s ohledem na charakter vztahů účastníků a jejich postavení (žalobce je otcem žalované, která s velkou pravděpodobností v nejbližší době zahájí denní studium na vysoké škole, v důsledku čehož patrně ztratí schopnost sama se živit) lze po žalobci spravedlivě požadovat, aby mu náklady řízení nebyly hrazeny v běžné pariční lhůtě (3 dny od právní moci rozsudku odvolacího soudu), nýbrž ve splátkách. Jelikož umožnění náhrady nákladu řízení v měsíčních splátkách představuje výhodu pro žalovanou, odvolací soud tuto výhodu omezil sankcí výhody splátek ve smyslu § 1931 o. z., kdy nesplní-li žalovaná některou splátku, má žalobce právo na zaplacení celé (dosud neuhrazené) pohledávky, přičemž toto právo může uplatnit nejpozději do splatnosti nejblíže příští splátky.24. Náklady řízení žalobce jsou tvořeny náklady spojenými s jeho zastoupením advokátkou, tedy odměnou a hotovými advokátky. Odměna advokátky stanovená dle § 6 odst. 1, § 7, § 9 odst. 2 a § 11 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, v účinném znění, činí 1 500 Kč (počítaná z tarifní hodnoty 10 000 Kč) za každý provedený úkon právní služby, hotové výdaje jsou tvořeny paušálními náhradami hotových výdajů dle § 13 odst. 4 téže vyhlášky ve výši 450 Kč ke každému úkonu právní služby, náhradou cestovného dle § 13 odst. 5 advokátního tarifu, náhradou za ztrátu času při cestách k jednáním soudů dle § 14 odst. 3 advokátního tarifu ve výši 150 Kč za každou započatou půlhodinu a náhradou za DPH (§ 137 odst. 3 o. s. ř.).25. V řízení před okresním soudem žalobci vznikl nárok na náhradu odměny advokátky ve výši 7 500 Kč za převzetí zastoupení, sepis žaloby, dvě účasti u jednání okresního soudu a sepis vyjádření z 25. 11. 2025, paušálních náhrad hotových výdajů v celkové výši 2 250 Kč, náhrady cestovného (při délce 250 km) dvakrát 2 238 Kč (viz blíže bod 38. odůvodnění rozsudku okresního soudu), náhrady za ztrátu času v celkové výši 1 800 Kč a náhradu za DPH v částce 3 365,46 Kč; celková výše nákladů vynaložených žalobcem v řízení před okresním soudem činí částku 19 391,46 Kč.26. V odvolacích řízení žalobci vznikl nárok na náhradu odměny advokátky ve výši 3 000 Kč za sepis odvolání a účast u jednání odvolacího soudu, paušálních náhrad hotových výdajů v celkové výši 900 Kč, náhrady cestovného (při délce cesty 218 km) ve výši 1 424,32 Kč, náhrady za ztrátu času v celkové výši 900 Kč a náhradu za DPH v částce 1 307,12 Kč; celková výše nákladů vynaložených žalobcem v odvolacím řízení činí 7 531,43 Kč.