30 CO 210/2021-199 — Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka Liberec

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně výrokem I zamítl žalobu o zaplacení částky 291 619 Kč. Ve výroku II uložil žalobkyni povinnost nahradit žalované náklady řízení částkou 147 535,72 Kč k rukám advokáta Mgr. [jméno] [příjmení] do tří dnů od právní moci rozsudku. 2. Žalobkyně se domáhá zaplacení 291 619 Kč s tím, že povinnost žalované k tomuto plnění vyplývá ze smlouvy o nájmu dopravního prostředku uzavřené účastnicemi dne [datum] Součástí smlouvy byla dohoda o„ kauci“ ve výši 200 000 Kč, kterou žalobkyně uhradila v hotovosti při uzavření smlouvy. V důsledku ukončení smluvního vztahu by jí měla být kauce vrácena, neboť žalobkyně ji významově řadí k institutu„ jistoty“ ve smyslu ustanovení § 2254 občanského zákoníku. Daná smlouva směřovala k převodu vlastnického práva, a pokud smluvní ujednání hovořilo o zápočtu kauce do celkové ceny vozu, bylo aplikovatelné až pro případ převedení vozu na žalobkyni. Dalším dílčím nárokem žaloby je zaplacení 23 504 Kč jakožto náhrady za nevrácení nových kol (včetně nových pneumatik), které žalobkyně umístila na vůz v době před jeho odebráním žalovanou. Žalobkyně tvrdí, že auto, které převzala do užívání, bylo vybaveno nevhodnými pneumatikami (při větším zatížení byl podvozek příliš nízko), což představovalo důvod pro jejich výměnu. Třetím žalobním požadavkem bylo zaplacení částky 44 115 Kč za opravu čerpadla, řídící jednotky komfortu, kterou žalobkyně za žalovanou zaplatila na podkladě faktury vystavené dne [datum]. Žalobkyně vychází z toho, že bylo dohodnutou povinností žalované zajistit řádný stav věci k jejímu užívání. Vůz měl podle žalobkyně skryté vady a k zajištění provozuschopnosti musela žalobkyně vynaložit náklady na jeho opravu. Posledním nárokem žaloby bylo zaplacení 24 000 Kč, které žalobkyně vydala na opravu vstřikování a generální opravu přední nápravy vozu podle faktury ze dne [datum]. I zde žalobkyně tvrdí, že vzhledem ke stáří vozu šesti let a jeho nájezdu 240 000 km, byla tato oprava, o níž žalovaná měla vědomost, nutnou. 3. Soud prvního stupně po provedeném dokazování množstvím listin a výslechy svědků [jméno] [jméno] (přítele jednatelky žalované [jméno] [příjmení]), svědka [jméno] [jméno] (zajišťujícího pro žalovanou servis vozu), svědka [jméno] [příjmení] (osoby provádějící odtah vozu), účastnickým výslechem [jméno] [příjmení], vyšel z následujícího skutkového stavu (jenž netvoří jádro sporu účastnic): Dne [datum] byla uzavřena písemná smlouva o nájmu dopravního prostředku, byl sepsán předávací protokol a došlo k úhradě kauce 200 000 Kč žalobkyní. Dne [datum] (šlo o úterý 15.25 hod.) [jméno] [příjmení] jednající za žalobkyni zaslala žalované informaci o tom, že nebyla zaplacena splátka nájemného a že k platbě dojde ihned začátkem týdne. Žalobkyně přesto zaplatila nájemné ještě téhož dne [datum] ve večerních hodinách, přičemž dne [datum] [jméno] [příjmení] emailem oznámila žalobkyni, že jí tuto platbu 10 200 Kč vrací. Žalovaná písemně vypověděla smlouvu dne [datum] a doručila výpověď žalobkyni dne [datum]; nájem byl vypovězen„ s okamžitou platností ke dni [datum]“. Dne [datum] došlo také k odebrání vozu žalobkyni za asistence policie. Písemným jednáním dne [datum] odstoupila od smlouvy žalobkyně a písemně vyzvala žalovanou k úhradě nákladů (k zaplacení 200 000 Kč, k jejichž zadržování není důvodu, vrácení kol či zaplacení peněžité náhrady 23 504 Kč a zaplacení vynaložených nákladů na opravy vozu). 4. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že účastnice platně uzavřely dne [datum] smlouvu o nájmu dopravního prostředku, jejímž předmětem byl nájem vozidla tovární značky Audi, typ A7, [registrační značka], byl smluven nájem vozidla na dobu určitou při výši splátek 10 200 Kč měsíčně. Z dokazování vyplynulo, že žalovaná smlouvu uzavřela v postavení provozovatele vozidla, když jeho vlastníkem byla společnost [právnická osoba] Na ni bylo vlastnické právo převedeno coby dohodnutý způsob zajištění úhrady úvěru poskytnutého na cenu vozidla (tj. zajištění dluhu zajišťovacím převodem práva). Nebylo ale vyloučeno, aby žalovaná v daném smluvním vztahu vystupovala v pozici pronajímatele. Ve smlouvě bylo výslovně upraveno, co strany považují za hrubé porušení smlouvy (zaplacení nájemného nikoliv v dohodnuté lhůtě) a v případě pozdní platby nájemného byla dohodnuta možnost žalované vypovědět smlouvu bez nároku na vrácení kauce a splátek a povinnost žalobkyně v případě výpovědi ihned vrátit vozidlo. Ve smlouvě se účastnice jasně vyjádřily o tom, že pro případ, že nebude nájemné hrazeno včas, nedojde k započtení na cenu vozidla a částka 200 000 Kč nebude žalobkyni vrácena. Ujednání o kauci tak soud prvního stupně vyhodnotil jako inominátní ujednání, které se svojí povahou blíží smluvní pokutě. Za platnou považuje soud prvního stupně i výpověď smlouvy o nájmu dopravního prostředku, která způsobila zánik nájemního vztahu doručením výpovědi ke dni [datum]. Výpověď obsahuje popis jednání žalobkyně (neplacení nájemného), které bylo výslovně dohodnutým výpovědním důvodem. Písemné právní jednání žalobkyně učiněné dne [datum] ve smyslu odstoupení od smlouvy již účinky odstoupení nemělo. Žaloba není důvodnou co do vrácení částky 200 000 Kč, neboť smlouva obsahovala jasné ujednání o nevratnosti této částky. Soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku uvedl, že pokud žalovaná postupovala podle smlouvy, není její jednání v rozporu s dobrými mravy, nejedná se ani o zjevné zneužití práva či jednání vedené snahou o lstivé obohacení se. Jako nedůvodnou zamítl soud prvního stupně dále žalobu na proplacení nákladů vynaložených za opravu vozidla v částce 44 115 Kč a v částce 24 000 Kč i náhradu za nevrácená kola ve výši 23 504 Kč. Soud měl za prokázané provedení obou oprav, poukazuje však na to, že mezi účastnicemi byla smluvně ujednána nemožnost záměny dílů a věcí ve vozidle. Žalobkyně bez předchozího souhlasu žalované (případně bez následného odsouhlasení provedení oprav) neměla právo provést opravu jednotlivých částí vozidla, natož zakoupit a vyměnit kola včetně pneumatik. Porušení smluvní povinnosti leží tak právě na straně žalobkyně. Pouze ohledně faktury na částku 55 144 Kč za opravu čerpadla byla zjištěna dohoda účastnic smlouvy vyplývající z jejich komunikace podle doložených telefonických textových zpráv o tom, že náklady opravy ponese žalobkyně. Soud prvního stupně tedy žádný z uplatněných nároků proti žalované neshledal opodstatněným, proto žalobu zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl dle § 142 odst. 1 o. s. ř., když přiznal zcela úspěšné žalované právo na náhradu nákladů, jež v odůvodnění rozsudku podrobně specifikoval a vyčíslil v celkovém rozsahu 147 535,72 Kč. 5. Tento rozsudek napadla včasným odvoláním žalobkyně. Považuje jej za překvapivý a důvody zamítnutí žaloby jako nepřiměřené a tvrdě dopadající do jejích poměrů. Vyslovuje přesvědčení, že soud prvního stupně veškerá ujednání předmětné smlouvy vyložil v její neprospěch. Připouští, že„ smlouva je určitým způsobem modifikována tak, že se nejedná pouze o smlouvu čistě nájemní, ale za splnění dohodnutých okolností směřující k převodu vlastnického práva k vozidlu na žalobkyni“. Smlouva vytvořila rámec vztahů účastnic, které se vyvinuly do neformální přátelské roviny (právě kvalita vztahů je dle žalobkyně podstatnou okolností případu), takže jednání žalované při ukončení smlouvy, aniž by mu předcházelo nějaké upozornění, není jednáním poctivým. Žalobkyně uvádí, že zůstává otázkou, jak jednotlivé články smlouvy byly ve skutečnosti míněny; jestliže soud prvního stupně vyhodnotil částku 200 000 Kč coby inominátní ujednání, neodpovídá to výpovědi jednatelky žalované [jméno] [příjmení], která kauci měla za jakousi smluvní pokutu. O tento institut se dle názoru žalobkyně nepochybně jedná, což žalobkyni skýtá možnost domáhat se dle § 2051 občanského zákoníku snížení nepřiměřeně vysoké smluvní pokuty. Dle žalobkyně by mohlo být ujednání o kauci právně posouzeno též coby ujednání o jistotě (v podobě zálohy na kupní cenu věci). Nevratností kauce bylo míněno pouze to, že účastnice nepředpokládaly jiný výsledek, než že dojde ke koupi vozidla žalobkyní. Dále žalobkyně namítá, že nebyla dostatečně zohledněna skutečnost, že platba 10 200 Kč byla na účet žalované připsána již dne [datum] ve 21: 21:51 hod., takže pokud byla žalobkyně v prodlení o pouhé dva dny, ke značné újmě na straně žalované rozhodně nemohlo dojít. V tomto ohledu žalobkyně znovu upozorňuje na to, že mezi účastnicemi nepanovaly formální obchodní vazby, čemuž odpovídá i skutečnost, že oproti smluvním ujednáním žalobkyně výrazně finančně ustoupila ze své pozice, pokud hradila opravy vozidla. Po dobu nájemního vztahu probíhala telefonická komunikace, která žalobkyni vedla k úsudku o tom, že si„ do svého auta bude investovat“. Daného smyslu však smlouva po jejím zrušení a odebrání vozu pozbyla, jestliže k přechodu vlastnictví na žalobkyni nedošlo. Proto požaduje po žalované vydání bezdůvodného obohacení vzniklé vynaloženými náklady za účelem zajištění provozuschopnosti vozidla, které měla nést žalov