49 C 156/2020-28 — Městský soud v Brně

Žalobou – doplněnou k výzvě soudu – se žalobce domáhal, aby soud uložil žalované zaplatit žalobci 9.458 Kč se smluvními úroky ve výši 7.282 Kč („ souhrnný poplatek“) a dále s úroky a úroky z prodlení ve výši, z částek a za dobu, jež rozvedl. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že dne [datum] uzavřel se žalovanou smlouvu o úvěru, podle níž žalovaná čerpala 12.000 Kč a tyto se zavázala vrátit v pravidelných týdenních splátkách po 354 Kč, celkem měla vrátit na jistině 12.000 Kč a na kapitalizovaném úroku 9.240 Kč. Žalovaná žalobci vrátila 4.500 Kč, jinak ničeho. Žalobce vyzval žalovanou před podáním žaloby k zaplacení dlužné částky, marně. Žalovaná požádala o plnění ve splátkách po 700 Kč měsíčně, což zdůvodnila tíživou finanční situací, ve zbytku se k věci nevyjádřila. Soud učinil tento závěr o skutkovém stavu věci (srov. ustanovení § 157 odst. 4 o. s. ř.): Dne [datum] žalobce a žalovaná podepsali smlouvu o úvěru, podle níž žalovaná převzala v hotovosti částku 12.000 Kč. Následně žalovaná žalobci vrátila 4.500 Kč, jinak ničeho. Žalobce neuvedl žádné konkrétní tvrzení o tom, jak reálně před uzavřením smlouvy ověřoval schopnost žalované splácet úvěr. V tomto směru jej soud hodlal poučit a vyzvat k doplnění skutkových tvrzení postupem podle ustanovení § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., nicméně žalobce svou absencí u jednání soudu v takovém postupu zabránil. Smlouvu ze dne [datum] soud hodnotí jako absolutně neplatnou, neboť žalobce zjevně před uzavřením smlouvy o úvěru nijak, natož s odbornou péčí, neposoudil schopnost žalovaného úvěr splácet, když naprosto nezjišťoval majetkové poměry žalovaného, jeho příjmy, výdaje, počet vyživovacích povinností atp. Tím žalobce porušil svou povinnost uloženou mu ustanovením § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. S ohledem na důsledky, které nesplnění této povinnosti má též pro širší společnost (neboť důsledky neschopnosti dlužníka dluh splácet se nedotýkají jen dlužníka, ale též společnosti jako celku, když na ni mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence; k tomu shodně srov. též odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18), soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru v projednávané věci též zjevně narušuje veřejný pořádek, a hodnotí ji jako absolutně neplatnou podle ustanovení § 588 o. z. (k neplatnosti smlouvy o úvěru v důsledku neposouzení schopnosti dlužníka úvěr splácet srov. též závěry Nejvyššího soudu v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, či Ústavního soudu v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18; k totožným závěrům dospěl též Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18). Žalobci tak nevzniklo a nelze mu přiznat právo na zaplacení smluvního úroku apod. (bez ohledu na označení), jehož zaplacení se domáhal. Protože však žalovaný čerpal částku 12.000 Kč, došlo u něho k bezdůvodnému obohacení podle ustanovení § 2991 odst. 2 o. z. a toto obohacení je povinen žalobci vydat podle ustanovení § 2991 odst. 1 o. z. Vzhledem k tomu, že dosud mu zaplatil (podle tvrzení žalobce, jež žalovaný nijak nezpochybňoval) částku 4.500 Kč, zbývá vydat 7.500 Kč. Žalobce žalovaného vyzval k zaplacení přípisem odeslaným dne [datum]. Žalobce netvrdil a neprokazoval, kdy byl tento přípis žalovanému skutečně doručen (a s ohledem na jeho absenci při jednání ve věci dne [datum] jej soud v tomto směru nemohl poučit a vyzvat podle ustanovení § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., k tomu srov. též shora). Soud tedy vycházel ze zákonné domněnky dojití třetí pracovní den (srov. ustanovení § 573 o. z.), tj. dne [datum]. Dne [datum] byla středa, za dobu„ bez zbytečného odkladu“, v níž je dlužník povinen splnit (srov. ustanovení § 1958 odst. 2 o. z.) za této situace soud považuje následující pátek, tj. [datum] (nelze předpokládat, že žalovaný hned ve středu [datum] reálně mohl stihnout zadat bankovní příkaz k úhradě; pokud jej zadal následující den, tj. ve čtvrtek [datum], banka jej přijala téhož dne a následující den, [datum], mohla být částka připsána na účet žalobce). Ke dni [datum] podle názoru soudu nastala splatnost částky 7.500 Kč a od následujícího dne, tj. od [datum], je žalovaný v prodlení se zaplacením této částky. Soud proto shledal žalobu důvodnou v té části, v níž se žalobce domáhal zaplacení částky 7.500 Kč s úroky z prodlení (k právu na zaplacení úroku z prodlení srov. ustanovení § 1970 o. z.) z této částky ode dne [datum] do zaplacení. Vzhledem k tomu, že se žalobce domáhal zaplacení úroku z prodlení ve výši 9 % ročně (ač podle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. by měl právo na vyšší úrok z prodlení), soud mu – vázán žalobním petitem – přiznal právo na zaplacení úroku z prodlení v této výši. Soud umožnil žalované plnění ve splátkách, neboť má za to, že plnění ve splátkách nemůže být pro žalobce likvidační, současně bude-li spláceno řádně, bude celková částka zaplacena do cca jednoho roku, takže žalobce podle názoru soudu tím nebude nijak výrazněji postižen, a na straně žalované bude naděje na reálné zaplacení dlužné částky - zde soud vychází z vyjádření žalované, která sama tento postup navrhla (výrok I.). Soud nicméně důrazně upozorňuje žalovanou, že umožnění placení ve splátkách pro ni nepředstavuje pouze benefit, ale – v případě placení ve splátkách – též nárůst částky, již žalobci zaplatí, neboť až do úplného zaplacení jistiny 7.500 Kč k dlužné částce jistiny přirůstají úroky z prodlení ve výši 9 % ročně z nezaplacené části jistiny. Vzhledem k právě uvedenému je jednoznačně v zájmu žalovaného tuto jistinu žalobci zaplatit co nejdříve. Ve zbývající části pak soud žalobu jako nedůvodnou zamítl (výrok II.). O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., tj. podle úspěchu ve věci (úspěch přitom soud poměřoval nejenom ve vztahu k jistině, ale též úrokům a úrokům z prodlení, vše kapitalizováno ke dni vyhlášení rozsudku, srov. ustanovení § 154 odst. 1 o. s. ř.). Žalobce byl v řízení úspěšný v rozsahu 39,83 %, žalovaný byl úspěšný v rozsahu 60,17 %, tzn. rozdíl je 20,34 % Náklady řízení sestávaly z paušální náhrady nezastoupeného účastníka v částce 300 Kč podle vyhl. č. 254/2015 Sb. za jedno podání ve věci samé (podání ze dne [datum]). Jak shora uvedeno, rozdíl v úspěchu ve věci byl 20,34 %, proto soud přiznal žalobci právo na náhradu nákladů řízení v tomto rozsahu, tj. v celkové částce 60,17 Kč. Žalobce je povinen na náhradě nákladů řízení částku v celkové výši 61 Kč žalované zaplatit do tří dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).