115 C 117/2021-56 — Městský soud v Brně

1. Žalobou podanou na soud dne 10. 3. 2021, doplněnou o podání ze dne 8. 9. 2021, se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky ve výši 28 395,39 Kč spolu s příslušenstvím. Uvedla, že mezi žalovaným a právním předchůdcem žalobkyně, společností [právnická osoba], byla dne 10. 2. 2017 uzavřena smlouva o úvěru, na jejímž základě společnost [právnická osoba] přenechala za úplatu, poplatky a úrok 28% z jistiny úvěru v celkové výši 18 250 Kč částku 25 000 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit poskytnutý úvěr a celkové náklady ve 13 pravidelných měsíčních splátkách po 3 250 Kč. Žalovaný svoji smluvní povinnost řádně a včas nesplnil, uhradil pouze 12 000 Kč a vznikl mu tak dluh, který je předmětem tohoto řízení. Dlužná částka sestává z jistiny ve výši 20 750 Kč, kapitalizovaného úroku za dobu od 21. 5. 2020 do 1. 2. 2021 ve výši 1 802,77 Kč a smluvní pokuty ve výši 7 645,39 Kč. S účinností ke dni 28. 9. 2018 byla část závodu společnosti [právnická osoba] převedena na společnost [právnická osoba], která následně s účinností ke dni 8. 7. 2020 postoupila pohledávku za žalovaným na žalobkyni. 2. Žalovaný se k žalobě, která mu byla doručena, nevyjádřil. 3. Soud v této věci rozhodoval pouze na základě listinných důkazů, neboť to typová povaha věci umožňuje (skutková zjištění o právně významných skutečnostech, jež jsou mezi účastníky sporné, lze činit jen na základě listin) a bez jednání ve smyslu § 115a o.s.ř. (žalobkyně s tímto postupem vyslovila souhlas, žalovaný souhlasil za použití ustanovení § 101 odst. 4 o.s.ř. souhlasil). 4. Soud provedl následující dokazování, z něhož zjistil tento skutkový stav: 5. Z žádosti o poskytnutí spotřebitelského úvěru ze dne 10. 2. 2017, finanční analýzy, dohody o provedení práce a stvrzenek soud zjistil, že žalobce zjišťoval informace o příjmech a výdajích žalovaného. Žalovaný v době žádosti o poskytnutí úvěru pobíral mzdu ve výši 15 000 Kč, o čemž vypovídají stvrzenky o přijetí platby. Žalovaný bydlel u rodičů, jeho náklady na bydlení proto činily 3 000 Kč (nájem ve výši 2 500 Kč, energie ve výši 500 Kč). Náklady na stravu dosahovaly částky 2 000 Kč, ostatní měsíční výdaje činily 1 000 Kč. 6. Ze smlouvy o úvěru ze dne 10. 2. 2017 soud zjistil, že žalovaný uzavřel se společností [právnická osoba] smlouvu o úvěru [číslo] na jejímž základě společnost [právnická osoba] poskytla žalovanému v hotovosti finanční prostředky ve výši 25 000 Kč za celkové náklady ve výši 18 250 Kč sestávající z úroku ve výši 28 % ročně ve výši 7 000 Kč (za dobu trvání smlouvy o úvěru), poplatku za uzavření smlouvy ve výši 1 000 Kč, poplatku za správu úvěru ve výši 5 500 Kč a inkasního poplatku ve výši 4 750 Kč. Žalovaný se zavázal celkovou dlužnou částku splácet v pravidelných 13 měsíčních splátkách po 3 250 Kč. Neuhrazená dlužná jistina byla dále úročena sazbou 12,17 % ročně. Pro případ prodlení žalovaného s úhradou úvěru byla mezi účastníky sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1% denně z dlužné částky. Žalovaný na svůj dluh uhradil 12 000 Kč. 7. Z transakční historie soud zjistil, že žalovaný na svůj dluh uhradil v období od 10. 2. 2017 do 2. 12. 2019 částku ve výši 22 500 Kč (dne 10. 2. 2017 částku 1 000 Kč a 3 250 Kč, dne 11. 4. 2017 částku 3 000 Kč, dne 15. 9. 2017 částku 3 250 Kč, dne 31. 10. 2017 částku 2 000 Kč, dne 12. 1. 2018 částku 1 000 Kč, dne 28. 11. 2018 částku 1 000 Kč, dne 17. 6. 2019 částku 1 200 Kč, dne 24. 7. 2019 částku 1 200 Kč, dne 6. 9. 2019 částku 1 200 Kč, dne 8. 10. 2019 částku 1 200 Kč, dne 30. 10. 2019 částku 1 200 Kč a dne 2. 12. 2019 částku 2 000 Kč). 8. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 24. 6. 2020 soud zjistil, že s účinností ke dni 8. 7. 2020 společnost [právnická osoba] postoupila svoji pohledávku za žalovaným na žalobkyni. Postoupení pohledávky na žalobkyni bylo žalovanému písemně oznámeno dne 24. 7. 2020. 9. Z předžalobní upomínky ze dne 2. 3. 2021 soud zjistil, že žalovaný byl na existenci svého dluhu upozorněn a byl vyzván k jeho úhradě. 10. Soud zhodnotil provedené důkazy (jednotlivě i všechny důkazy ve vzájemné souvislosti) z hlediska zákonnosti, závažnosti a pravdivosti a má za to, že tyto důkazy jsou spolehlivým podkladem pro rozhodnutí ve věci, tedy, že nic nebrání tomu, aby z nich soud při rozhodování o věci vycházel. Pravost ani pravdivost (listinných) důkazů nebyla v tomto řízení účastníky zpochybňována. 11. Soud v projednávané věci aplikoval zákon č. 89/2012 Sb. (dále jen„ občanský zákoník“). Podle § 547 občanského zákoníku musí právní jednání odpovídat dobrým mravům a zákonu. Podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle ustanovení § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. Podle § 1879 občanského zákoníku věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). Podle § 1802 mají-li být plněny úroky a není-li jejich výše ujednána, platí dlužník úroky ve výši stanovené právním předpisem. Podle § 2395 občanského zákoníku se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 12. Soud dospěl k závěru, že mezi společností [právnická osoba] a žalovaným vznikl závazkový vztah uzavřením smlouvy o úvěru ve smyslu ustanovení § 2395 a násl. občanského zákoníku. V tomto závazkovém vztahu vystupovala společnost [právnická osoba] jako věřitel a žalovaný jako dlužník. V řízení bylo prokázáno, že společnost [právnická osoba] poskytla žalovanému peněžní prostředky v částce 25 000 Kč a žalovaný porušil svou povinnost, když v dohodnuté lhůtě půjčku nevrátil. Žalobkyně se na jistině domáhala zaplacení částky 20 750 Kč, kterou stanovila zesplatněním úvěru ke dni 10. 3. 2018 s přihlédnutím k započtení do té doby uhrazené částky (dle transakční historie 13 500 Kč). Žalovaný však po zesplatnění uhradil 9 000 Kč, které žalobkyně již dále nezohlednila (resp. z obsahu spisu toto nevyplývá), soud proto ponížil dlužnou původní žalovanou jistinu 20 750 Kč o úhradu žalovaného po zesplatnění (tj. o částku 9 000 Kč) a přiznal žalobci nárok na zaplacení částky 11 750 Kč. 13. Vedle jistiny soud dále přiznal žalobkyni i příslušenství pohledávky. Příslušenství je představováno jednak úroky z prodlení a dále úroky smluvními. Žalovaný se dostal do prodlení se splácením úvěru. Žalobkyni proto přísluší úroky z prodlení dle ustanovení § 1970 občanského zákoníku. Výše úroků z prodlení pak vychází z nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Mezi účastníky byl v souladu s ustanovením § 1802 občanského zákoníku sjednán smluvní úrok ve výši 12,17 % ročně, soud tedy žalobě vyhověl i v této části. (výrok II.). 14. V části požadované smluvní pokuty ve výši 7 645,39 Kč soud žalobu zamítl. V úvahu vzal výši zajištěné částky, z níž lze také usoudit na nepřiměřenost smluvní pokuty s ohledem na vzájemný poměr původní a sankční povinnosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2009, sp. zn. 33 Cdo 1682/2007). Smlouvou o úvěru přenechal původní věřitel žalovanému částku ve výši 25 000 Kč. Tvrzení žalobkyně, že smluvní pokuta byla moderována, nemá žádný vliv na posouzení její přiměřenosti. Dosahuje-li pak smluvní pokuta 13 000 Kč, tedy vztažmo k výši finančních prostředků poskytnutých smlouvou o úvěru více než 50 %, lze sjednanou smluvní pokutu považovat za zcela nepřiměřenou, kdy takové ujednání zakládá významnou nerovnováhu práv a povinností stran v neprospěch spotřebitele ve smyslu ust. § 1813 občanského zákoníku, přičemž výjimka ze zákazu se vztahuje na případy ujednání, jichž bylo dosaženo individuálně, tj. nikoli adhezním způsobem. Smluvní pokuta dosahující takové výše nadto neplní (a plnit ani nemůže) základní funkce sjednané smluvní pokuty, tj. funkci preventivní a sankční. Tvrzení žalobkyně, že smluvní pokuta byla moderována na částku 7 645,39 Kč, nemá žádný vliv na posouzení její přiměřenosti. V projednávané věci tedy soud dospěl k závěru, že ujednání o smluvní pokutě ve výši 0,1% denně není možné považovat za platné, a to s přihlédnutím k § 580 odst. 1 občanského zákoníku pro rozpor s dobrými mravy. K nepřiměřenosti ujednání o smluvní pokutě přihlédl soud z úřední povinnosti dle rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 14. 6. 2012 ve věci C -618/2010, kde SDEU konstatoval, že„ vnitrostátní soud má povinnost posuzovat zneužívající charakter smluvní klauzule spadající do působnosti směrnice 93/13 z úřední povinnosti a odstraňovat tak nerovnováhu, která existuje mezi spotřebitelem a prodávajícím nebo poskytovatelem“. 15. Soud rovněž zamítl návrh žalobce na zaplacení úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 9 000 Kč od 2. 2. 2021 do z