115 C 24/2021-97 — Městský soud v Brně

1. Žalobou podanou na soud dne 16. 12. 2020 se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 41 875 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že právní předchůdce žalobkyně ([právnická osoba]) uzavřel s žalovanou smlouvu o úvěru, na jejímž základě byly žalované poskytnuty peněžní prostředky ve výši 35 000 Kč. Žalovaná se zavázala vrátit poskytnuté finanční prostředky spolu s kapitalizovaným úrokem, poplatkem za vyhodnocení úvěru, poplatkem za sjednání úvěru a inkasním poplatkem v celkové výši 64 400 Kč v 16 pravidelných měsíčních splátkách ve výši 4 025 Kč. Ze strany žalované nebylo plněno řádně, žalovaná neplatila sjednané měsíční splátky a vůči právnímu předchůdci žalobkyně jí vznikl dluh, který je předmětem této žaloby (dlužná jistina ve výši 35 000 Kč, neuhrazený úrok 1 748 Kč a neuhrazený poplatek za vyhodnocení úvěru ve výši 5 127 Kč). S účinností ke dni 28. 9. 2018 byla část závodu společnosti [právnická osoba] převedena na společnost [právnická osoba], která následně dne 11. 12. 2019 postoupila pohledávku za žalovanou na žalobkyni. 2. Žalovaná se k žalobě, která jí byla doručena, nevyjádřila. 3. Soud v této věci rozhodoval pouze na základě listinných důkazů, neboť to typová povaha věci umožňuje (skutková zjištění o právně významných skutečnostech, jež jsou mezi účastníky sporné, lze činit jen na základě listin) a bez jednání ve smyslu § 115a občanského soudního řádu (účastníci s tímto postupem soudu za použití ustanovení § 101 odst. 4 občanského soudního řádu souhlasili). 4. Soud provedl následující dokazování, z něhož zjistil tento skutkový stav: Ze smlouvy o úvěru [číslo] z formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru soud zjistil, že společnost [právnická osoba] jako původní věřitel poskytla dne 29. 8. 2016 žalované finanční prostředky ve výši 35 000 Kč za souhrnný poplatek (celkové náklady spotřebitelského úvěru) ve výši 29 400 Kč. Žalovaná se zavázala vrátit peněžní prostředky v celkové výši 64 400 Kč v 16 pravidelných měsíčních splátkách po 4 025 Kč spolu s úrokem ve výši 21 % ročně. Poslední splátka byla splatná dne 22. 12. 2017. Žalovaná na svůj dluh uhradila částku 22 525 Kč [právnická osoba] s účinností ke dni 28. 9. 2018 převedla část závodu na společnost [právnická osoba] Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 11. 12. 2019 soud zjistil, že společnost [právnická osoba] postoupila svoji pohledávku za žalovanou na žalobkyni. Z předžalobní upomínky ze dne 26. 2. 2020 soud zjistil, že žalované bylo oznámeno postoupení pohledávky na žalobkyni a žalovaná byla zároveň upozorněna na existenci svého dluhu a byla vyzvána k jeho úhradě. 5. Žalovaná žalobkyni výše specifikovanou dlužnou částku neuhradila, resp. nijak v řízení neprokázala (povinnost důkazní byla v tomto případě na její straně), že by tuto svoji smluvní povinnost splnila. Žalovaná netvrdila ani nedoložila jiné skutečnosti, na jejichž podkladě by bylo možno učinit závěr, že nárok uplatněný vůči ní žalobkyní, je z hlediska hmotně právního nedůvodný. 6. Soud zhodnotil provedené listinné důkazy (jednotlivě i všechny důkazy ve vzájemné souvislosti) z hlediska zákonnosti, závažnosti a pravdivosti a má za to, že tyto důkazy jsou spolehlivým podkladem pro rozhodnutí ve věci, tedy, že nic nebrání tomu, aby z nich soud při rozhodování o věci vycházel. Pravost ani pravdivost těchto listinných důkazů nebyla v tomto řízení účastníky zpochybňována. 7. Soud v projednávané věci aplikoval zákon č.89/2012 Sb. (dále jen„ občanský zákoník“). 8. Soud dospěl k závěru, že mezi právním předchůdcem žalobkyní a žalovanou vznikl závazkový vztah uzavřením smlouvy o úvěru ve smyslu ustanovení § 2395 a násl. občanského zákoníku. V tomto závazkovém vztahu vystupoval právní předchůdce žalobkyně jako věřitel a žalovaná jako dlužník. V řízení bylo prokázáno, že právní předchůdce žalobkyně poskytl žalované peněžní prostředky v částce 35 000 Kč. V řízení bylo prokázáno, že žalovaná porušila svoji povinnost, když právnímu předchůdci žalobkyně v dohodnuté lhůtě půjčku nevrátila. Žalovaná měla vrátit žalobkyni částku 64 400 Kč, doposud vrátila částku 22 525 Kč. 9. Podle § 2395 občanského zákoníku se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 10. Podle § 547 občanského zákoníku musí právní jednání odpovídat dobrým mravům a zákonu. 11. Podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. 12. Podle § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 13. Při posouzení nároku na zaplacení částky 6 875 Kč (neuhrazený úrok ve výši 1 748 Kč a neuhrazený poplatek za vyhodnocení úvěru ve výši 5 127 Kč) dospěl soud k závěru, že ujednání smluvních stran o zaplacení těchto poplatků (ve smlouvě o úvěru označeno jako celkové náklady spotřebitelského úvěru ve výši 29 400 Kč) je v rozporu s dobrými mravy. Náklady spotřebitelského úvěru byly ve smlouvě ujednány ve výši 29 400 Kč, což odpovídalo 84 % dlužné jistiny úvěru. 14. Poplatky (náklady spotřebitelského úvěru) dohodnuté při poskytnutí úvěru představují úplatu (odměnu) za užívání jistiny úvěru. Občanský zákoník a ani jiné právní předpisy výslovně nestanoví, do jaké výše lze při úvěru sjednat výši poplatků. Z této skutečnosti však nelze úspěšně dovozovat, že by výše poplatků závisela jen na dohodě účastníků smlouvy o úvěru, a že by tedy nepodléhala žádnému omezení. Rovněž u dohody o poplatcích u úvěru totiž platí základní zásady občanského práva (§ 1-8 občanského zákoníku), podle kterých má každý povinnost jednat poctivě a výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Dobrými mravy v občanskoprávních vztazích se v soudní praxi rozumí soubor společenských, kulturních a mravních pravidel chování, který je vlastní obecně uznávaným vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu a který v historickém vývoji osvědčil jistou neměnnost, vystihuje podstatné historické tendence, jež jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 9. 1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96, uveřejněný pod č. 5 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2001, a rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. 2 Cdon 473/96, uveřejněný pod č. 16 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1998), který je konformní se závěrem obsaženým v nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 1998, sp. zn. II. ÚS 249/97, uveřejněným pod č. 14 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, roč. 1998, který za dobré mravy považuje souhrn etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti. 15. Nemohou být žádné pochybnosti o tom, že nepřiměřeně vysoké poplatky sjednané ve smlouvě o úvěru jsou obecně považovány za odporující obecně uznávaným pravidlům chování a vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu, a že tedy jsou v rozporu s dobrými mravy. V projednávané věci dospěl soud k závěru, že sjednaná výše poplatků ve smlouvě o úvěru z 29. 8. 2016 je v rozporu s dobrými mravy. Vycházel zejména ze skutečnosti, že smlouva je uzavřena na předtištěném formuláři právního předchůdce žalobkyně, celková částka tzv. poplatků ve výši 29 400 Kč z úvěru 35 000 Kč pak představuje 84 % jistiny úvěru. V tomto kontextu je pak zřejmé, že takto sjednaná výše poplatků byla sjednána v rozporu s dobrými mravy. Podle názoru soudu takto sjednaná výše poplatků podstatně v době jejího sjednání přesahuje obvyklou výši poplatků v daném místě a čase. Nelze rovněž přehlédnout, že se jedná o spotřebitelskou smlouvu, neboť právní předchůdce žalobkyně vystupoval při uzavírání a plnění smlouvy v rámci své obchodní a podnikatelské činnosti. Naopak žalovaný při uzavírání a plnění smlouvy nejednal v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti. 16. Soud proto žalobě v části dlužné jistiny ve výši 35 000 Kč vyhověl a zavázal žalovanou k zaplacení částky 35 000 Kč (výrok I.). Vedle jistiny soud dále přiznal žalobkyni i příslušenství pohledávky. Žalovaná se dostala do prodlení se splácením úvěru, žalobkyni proto přísluší úroky z prodlení dle ustanovení § 1970 občanského zákoníku. Výše úroků z prodlení pak vychází z nařízení vlády č. 351/2013 Sb. V části nároku žalobkyně na zaplacení dlužného poplatku ve výši 6 875 Kč poté soud žalobu zamítl (výrok II.), neboť nárok žalobkyně vycházel z absolutně neplatného ujednání ve smlouvě o úvěru. 17. Výrok III. o náhradě nákladů říz