115 C 49/2021-41 — Městský soud v Brně

1. Žalobou podanou na soud dne 5. 1. 2021, doplněnou o podání ze dne 30. 3. 2021, se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky ve výši 33 850 Kč spolu s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tak, že mezi žalovaným a právním předchůdcem žalobkyně, společností [právnická osoba], byla uzavřena smlouva o úvěru, na jejímž základě společnost [právnická osoba] přenechala za úplatu, poplatky a úrok ve výši 28% z jistiny úvěru v celkové výši 12 900 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit poskytnutý úvěr a celkové náklady ve 14 pravidelných měsíčních splátkách po 1 950 Kč. Žalovaný svoji smluvní povinnost řádně a včas nesplnil a vznikl mu dluh, který je předmětem tohoto řízení sestávající z dlužné jistiny ve výši 15 000 Kč, úroku za sjednanou dobu poskytnutí úvěru ve výši 3 525 Kč, úhrady za poskytnutí úvěru a uzavření smlouvy ve výši 4 050 Kč a úhrady za administrativní poplatek a vyhodnocení úvěrového případu ve výši 2 775 Kč. S ohledem na prodlení žalovaného s úhradou splátek žalobkyně požadovala zaplacení smluvní pokuty v celkové výši 8 500 Kč. S účinností ke dni 28. 9. 2018 byla část závodu společnosti [právnická osoba] převedena na společnost [právnická osoba], která následně dne s účinností ke dni 8. 7. 2020 postoupila pohledávku za žalovaným na společnost žalobkyni. 2. Podáním došlým soudu dne 30. 3. 2021 vzala žalobkyně žalobu ohledně smluvní pokuty ve výši 1 000 Kč a kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 121,, 67 Kč částečně zpět. Soud řízení v rozsahu zpětvzetí zastavil v souladu s § 96 odst. 1 o.s.ř. výrokem I. tohoto rozsudku. Souhlasu žalovaného s částečným zpětvzetím žaloby nebylo třeba, neboť k částečnému zpětvzetí došlo dříve, než začal soud jednat. 3. Žalovaný se k žalobě, která mu byla doručena, nevyjádřil. 4. Soud v této věci rozhodoval pouze na základě listinných důkazů, neboť to typová povaha věci umožňuje (skutková zjištění o právně významných skutečnostech, jež jsou mezi účastníky sporné, lze činit jen na základě listin) a bez jednání ve smyslu § 115a o.s.ř. (žalobkyně s tímto postupem vyslovila souhlas, žalovaný souhlasil za použití ustanovení § 101 odst. 4 o.s.ř. souhlasil). 5. Soud provedl následující dokazování, z něhož zjistil tento skutkový stav: 6. Ze smlouvy o úvěru ze dne 17. 6. 2018 soud zjistil, že žalovaný uzavřel se společností [právnická osoba] smlouvu o úvěru [číslo] na jejímž základě společnost [právnická osoba] poskytla žalovanému v hotovosti finanční prostředky ve výši 15 000 Kč za celkové náklady ve výši 12 900 Kč sestávající z poplatku za úrok ve výši 4 200 Kč, poplatku za uzavření smlouvy ve výši 600 Kč, poplatku za správu úvěru ve výši 3 300 Kč a inkasního poplatku ve výši 4 800 Kč. Mezi stranami byl sjednán smluvní úrok za dobu úvěru ve výši 1 444 Kč. Žalovaný se zavázal celkovou dlužnou částku splácet v pravidelných 14 měsíčních splátkách po 1 950 Kč. Strany si ujednaly smluvní úrok ve výši 10,37 % ročně a smluvní pokutu ve výši 0,1% denně z dlužné částky, s jejíž úhradou je žalovaný v prodlení 7. Z transakční historie soud zjistil, že žalovaný na svůj dluh uhradil dne 17. 6. 2018 částku ve výši 2 550 Kč. Žalobkyně úhradu žalovaného započetla na úrok částku 675 Kč (zbývá uhradit 3 525 Kč), na úhradu za poskytnutí úvěru částku 600 Kč (zcela uhrazeno), na náklady za vyhodnocení úvěru částku 525 Kč (zbývá uhradit 2 775 Kč) a na inkasní poplatek částku 750 Kč (zbývá uhradit 4 050 Kč). 8. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 24. 6. 2020 soud zjistil, že s účinností ke dni 8. 7. 2020 společnost [právnická osoba] postoupila svoji pohledávku za žalovaným na žalobkyni. Postoupení pohledávky na žalobkyni bylo žalovanému písemně oznámeno dne 24. 7. 2020. 9. Z předžalobní upomínky ze dne 18. 12. 2020 soud zjistil, že žalovaný byl na existenci svého dluhu upozorněn a byl vyzván k jeho úhradě. 10. Soud zhodnotil provedené důkazy (jednotlivě i všechny důkazy ve vzájemné souvislosti) z hlediska zákonnosti, závažnosti a pravdivosti a má za to, že tyto důkazy jsou spolehlivým podkladem pro rozhodnutí ve věci, tedy, že nic nebrání tomu, aby z nich soud při rozhodování o věci vycházel. Pravost ani pravdivost (listinných) důkazů nebyla v tomto řízení účastníky zpochybňována. 11. Soud v projednávané věci aplikoval zákon č. 89/2012 Sb. (dále jen„ občanský zákoník“). Podle § 547 občanského zákoníku musí právní jednání odpovídat dobrým mravům a zákonu. Podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle ustanovení § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. Podle § 1879 občanského zákoníku věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). Podle § 1802 mají-li být plněny úroky a není-li jejich výše ujednána, platí dlužník úroky ve výši stanovené právním předpisem. Podle § 2395 občanského zákoníku se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 12. Soud dospěl k závěru, že mezi společností [právnická osoba] a žalovaným vznikl závazkový vztah uzavřením smlouvy o úvěru ve smyslu ustanovení § 2395 a násl. občanského zákoníku. V tomto závazkovém vztahu vystupovala společnost [právnická osoba] jako věřitel a žalovaný jako dlužník. V řízení bylo prokázáno, že společnost [právnická osoba] poskytla žalovanému peněžní prostředky v částce 15 000 Kč a žalovaný porušil svoji povinnost, když v dohodnuté lhůtě půjčku nevrátil. Žalovaný měl vrátit společnosti [právnická osoba] částku 15 000 Kč, doposud však na jistinu neuhradil ničeho, na splatný úrok uhradil 675 Kč. Soud proto žalobě v této části vyhověl a zavázal žalovaného k zaplacení částky 18 525 Kč, která představuje doposud nesplacenou jistinu a část splatného smluvního úroku ve výši 3 525 Kč (výrok II.). 13. Vedle jistiny soud dále přiznal žalobkyni i příslušenství pohledávky. Příslušenství je představováno jednak úroky z prodlení a dále úroky smluvními. Žalovaný se dostal do prodlení se splácením úvěru. Žalobkyni proto přísluší úroky z prodlení dle ustanovení § 1970 občanského zákoníku. Výše úroků z prodlení pak vychází z nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Mezi účastníky byl v souladu s ustanovením § 1802 občanského zákoníku sjednán smluvní úrok ve výši 10,37 % ročně, soud tedy žalobě vyhověl i v této části. (výrok II.). 14. Při posouzení nároku na zaplacení nákladů za vyhodnocení úvěru ve výši 2 775 Kč a na inkasního poplatku ve výši 4 050 Kč dospěl soud k závěru, že ujednání smluvních stran o zaplacení těchto poplatků je v rozporu s dobrými mravy. Poplatky dohodnuté při poskytnutí úvěru představují úplatu (odměnu) za užívání jistiny úvěru. Občanský zákoník a ani jiné právní předpisy výslovně nestanoví, do jaké výše lze při úvěru sjednat výši poplatků. Z této skutečnosti však nelze úspěšně dovozovat, že by výše poplatků závisela jen na dohodě účastníků smlouvy o úvěru, a že by tedy nepodléhala žádnému omezení. Rovněž u dohody o poplatcích u úvěru totiž platí základní zásady občanského práva (§ 1-8 občanského zákoníku), podle kterých má každý povinnost jednat poctivě a výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Dobrými mravy v občanskoprávních vztazích se v soudní praxi rozumí soubor společenských, kulturních a mravních pravidel chování, který je vlastní obecně uznávaným vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu a který v historickém vývoji osvědčil jistou neměnnost, vystihuje podstatné historické tendence, jež jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 9. 1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96, uveřejněný pod č. 5 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2001, a rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. 2 Cdon 473/96, uveřejněný pod č. 16 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1998), který je konformní se závěrem obsaženým v nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 1998, sp. zn. II. ÚS 249/97, uveřejněným pod č. 14 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, roč. 1998, který za dobré mravy považuje souhrn etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti. 15. Nemohou být žádné pochybnosti o tom, že nepřiměřeně vysoké poplatky sjednané ve smlouvě o úvěru jsou obecně považovány za odporující obecně uznávaným pravidlům chování a vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu, a že tedy jsou v rozp