16 C 191/2021-50 — Městský soud v Brně

1. Žalobce se svojí žalobou podanou k Městskému soudu v Brně domáhal vydání rozhodnutí, jímž by žalovaná byla uznána povinnou zaplatit žalobci částku celkem 4.500 Kč s příslušenstvím představující nevrácený poskytnutý úvěr spolu se smluvní pokutou a příslušným smluvním navýšením, to vše v souvislosti s uzavřenou smlouvou o úvěru dne 13.3.2017 mezi žalovanou a právním předchůdcem žalobce společností [právnická osoba] 2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. 3. Následně v průběhu řízení žalobce omezil žalobu o částku 1.500 Kč, když k omezení došlo ještě před zahájením jednání. Soud tak ve smyslu § 96 odst. 1,2 o.s.ř. řízení v daném rozsahu bez dalšího zastavil. 4. Na základě provedeného dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým závěrům. 5. Dne 13.3.2017 uzavřela žalovaná jako klient s právním předchůdcem žalobce, a to společností [právnická osoba] jako věřitelem smlouvu o úvěru [číslo] na jejímž základě obdržela žalovaná bezhotovostním bankovním převodem finanční prostředky ve výši 3.000 Kč, jak vyplývá z článku 2 odst. 2.1 smlouvy. V duchu článku 2.4 ve spojení s článkem 2.1 se žalovaná zavázala poskytnutou částku vrátit nejpozději do 13.4.2017. K samotnému procesu uzavření smlouvy uvedl žalobce následující: žalující o půjčku žádal online na internetových stránkách právního předchůdce žalobce, kdy vyplnil požadované registrační údaje ve formuláři - žádost o uzavření smlouvy o úvěru s důrazem na požádanou výši úvěru a dobu splatnosti úvěru, kdy se žalované automaticky zobrazí i vygenerovaný poplatek za požadovaný úvěr. Vložením unikátního kódu akceptovala žalovaná navrhované znění smlouvy, s tím že následně smlouvu s ostatní dokumentací zaslala v rámci uživatelského účtu právnímu předchůdci žalobce. Samotná smlouva o úvěru byla uzavřena přijetím ze strany právního předchůdce žalobce, kdy následně byly žalované na jí označený bankovní účet poskytnuty požadované finanční prostředky. Na poskytnutý úvěr nebylo žalované ničeho zaplaceno. 6. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 22.7.2019 byla pohledávka za žalovanou postoupena žalobci s účinností k 24.7.2019, což bylo oznámeno žalované přípisem ze dne 19.8.2019. 7. Dle ust. § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru v platném znění, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 8. Dle ust. § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoliv pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 9. Dle ust. § 580 odst. 1 občanského zákona (dále jen o.z.) neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. 10. Dle ust. § 588 o.z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 11. Dle ust. § 547 o.z. musí právní jednání obsahem a účelem odpovídat dobrým mravům i zákonům. 12. Podle ust. § 2991 odst. 1 o.z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. 13. Z úřední povinnosti (SDEU C -679/18 OPR-Finance) se soud nejprve zabýval tím, zda právní předchůdce žalobce jako věřitel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru splnil svoji povinnost posoudit úvěruschopnost žalované, když smlouva byla uzavřena s žalovanou jako spotřebitelem. Sjednaná smlouva o úvěru ze dne 13.3.2017 byla svým charakterem spotřebitelskou smlouvou, neboť žalobce, respektive jeho právní předchůdce v rámci své podnikatelské činnosti poskytoval spotřebitelům úvěr (§ 419 o.z.). Podle zákona o spotřebitelském úvěru je povinností věřitele posoudit při sjednávání spotřebitelského úvěru s odbornou péčí schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Z posouzení úvěruschopnosti spotřebitele pak musí být zřejmé, že spotřebitel bude schopen splácet úvěr, jinak je smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná. Bylo tak na žalobci jako věřiteli, aby tento s odbornou péčí posoudil, zda dlužník - žalovaná nebude mít zjevný problém úvěr splácet (Nález Ústavního soudu ČR, sp.zn. III. ÚS 4129/18), přičemž součástí odborné péče věřitele je taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaj o schopnosti úvěr splácet tvrzené samotným dlužníkem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá od dlužníka doložit (rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, č.j. 1 As 30/2015-39). 14. Takto rozsáhlé požadavky na prověřování poměru dlužníka ze strany věřitele jsou dány vývojem spotřebitelského úvěru, který má negativní celospolečenské dopady a vede ke spirále předlužování spotřebitelů, včetně pádů spotřebitele a všech osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů, jejich přechodu do šedé ekonomiky apod. (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 33 Cdo 2178/2018). Při výkladu a aplikaci právních předpisů, tj. i zákona o spotřebitelském úvěru, nelze pomíjet jejich účel a smysl, ale je v něm třeba vždy nalézt i zásady uznávané demokratickými právními předpisy ([příjmení] Ústavního soudu ze dne 7.5.2009, sp.zn. I. ÚS 523/07). Mezi tyto náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. Nelze tak vycházet pouze z toho, že žalovaná smlouvu uzavřela, a pokud jí podmínky smlouvy nevyhovovaly, nemusela smlouvu s žalobcem vůbec uzavírat. Nelze současně tolerovat systematické porušování či obcházení zákona ze strany poskytovatelů úvěru, jen s poukazem na zásadu pacta sunt servanda s tím, že spotřebitel přístup poskytovatele na připraveném formuláři odsouhlasil (rozhodnutí Krajského soudu v Praze, sp.zn. 27 Co 221/19). Jak vyplývá ze spisu, právní předchůdce žalobce se bezdůvodně spolehnul toliko na skutečnosti sdělené mu žalovanou, aniž by si jej jakkoliv ověřil, jak je zřejmé ze zjištěného skutkového stavu, když případné další zkoumání úvěruschopnosti žalované žalobce netvrdil ani neprokázal, ačkoliv důkazní břemeno v tomto ohledu tížilo právě jeho. 15. Vzhledem k výše uvedenému má tak soud za to, že právní předchůdce žalobce se měl podrobněji zajímat zjištěním a zejména následným prověřením zjištěného stavu (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1.4 2015, pod č.j. 1 As 30/15-39). Dle soudu je v tomto ohledu nutné zkoumat především, zda dlužník v měsíčním saldu na výpisu z běžného účtu za delší časové období dosahuje přebytku, který je schopen pokrýt měsíční splátky a další mimořádné výdaje, či je, zjednodušeně řečeno bez zisku, či dokonce stále v mínusu a rozpouští úspory, popřípadě zda nějakými úsporami vůbec disponuje. Právní předchůdce se však toliko formálně spokojil s příjmy a tvrzenými výdaji, když prověřováním výdajů žalované se vůbec nezabýval. Soud tak dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobce dostatečně neprověřil výdaje žalované a nehodnotil všechny dostupné informace o žalované ve svém souhrnu. 16. Právní předchůdce žalobce tedy nedostál své zákonem stanovené povinnosti, neboť nepostupoval s odbornou péči při posuzování úvěruschopnosti žalovaného (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.7.2019, pod sp.zn. 33 Cdo 2178/2018). K obdobným závěrům dospěl i Ústavní soud ve svém [příjmení] ze dne 26.2.2019, pod sp.zn. III. ÚS 4129/18. Vzhledem k tomu, že se jedná o neplatnost pro rozpor se zákonem a dobrými mravy, jde o neplatnost absolutní, což znamená, že ujednání o úrocích ve smlouvě je neplatné, aniž by žalovaná neplatnost namítla (§ 588 o.z.). Pro absolutní neplatnost celé smlouvy hovoří také zájem na zachování veřejného pořádku (zájem na posílení principu zodpovědného úvěrování, jak bylo naznačeno výše). Koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv jako nedostatečnou ochranu spotřebitelských práv shledává i judikatura Ústavního soudu, kdy v usnesení Pléna