21 C 145/2021-95 — Městský soud v Brně

1. Žalobou z 5.1.2021 domáhala se žalobkyně úhrady částky 23.970,00 Kč jako nesplaceného zůstatku úvěru, poskytnutého žalovanému společností [právnická osoba], jejíž část závodu následně přešla pod [právnická osoba], která pohledávku postoupila žalobkyni. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Dle § 115a odb. 1 zákona 99/1963 Sb. občanský soudní řád (dále o.s.ř.) bylo ve věci rozhodováno bez nařízení jednání i přes částečně zamítavé rozhodnutí, neboť důvodem částečného zamítnutí žaloby byl závěr o neplatnosti uzavřené smlouvy. 2. Z níže uvedených listinných důkazů vzal soud za prokázán následující skutkový stav: 3. Dne 20.5.2018 vyplnil žalovaný formulář společnosti [právnická osoba] (dále věřitel) o poskytnutí spotřebitelského úvěru, v níž uvedl, že požaduje úvěr ve výši 12.000,00 Kč. V žádosti uvedl, že je zaměstnán na základě dohody o pracovní činnosti u [právnická osoba] [anonymizováno], má příjem 19.000,00 Kč, výdaje 8.000,00 Kč. Věřitel ve finanční analýze – vycházeje z deklarovaných příjmů – dospěl k závěru, že může žalovanému poskytnout požadovaný úvěr. Žalovaný však k doložení svých majetkových poměrů předložil výplatní lístky, dle kterých měl u uvedené společnosti v březnu 2018 čistý příjem 2.230,00 Kč a v dubnu 2018 příjem 1.053,00 Kč Dohodou o pracovní činnosti z 14.3.2018 měl zajištěnu práci na dobu max. 52 týdnů v rozsahu 18 hodin týdně s příjmem 66,00 Kč za hodinu. Dále žalobkyně předložila dohodu žalovaného o provedení práce, uzavřenou 18.6.2018 (tj. po poskytnutí úvěru) s [právnická osoba] [anonymizováno] [právnická osoba] na dobu určitou od 18.6.2018 do 31.12.2018 v maximálním rozsahu 300 hodin ročně se mzdou 100,00 Kč za odpracovanou hodinu. Dohoda byla provázena čestným prohlášením žalovaného, dle kterého měl po uplynutí sjednané doby nastoupit jako kmenový zaměstnanec, přičemž údajně pracuje pět dní v týdnu, celý měsíc, a rozdíl oproti dohodě mu bude proplácen jako brigáda. Dle potvrzení o ubytování hradil zaměstnavatel [právnická osoba] žalovanému po dobu trvání dohody o pracovní činnosti ubytovnu ve výši 4.500,00 Kč měsíčně. 4. Téhož dne, a to 20.5.2018, uzavřel věřitel s žalovaným smlouvu o úvěru [číslo] [rok] [číslo], uzavřenou na formuláři věřitele, dle které byl žalovanému v hotovosti poskytnut úvěr ve výši 12.000,00 Kč. Žalovaný se zavázal kromě jistiny uhradit poplatek za uzavření smlouvy 480,00 Kč, poplatek za správu úvěru 2.640,00 Kč, poplatek za hotovostní výběr splátek 2.280,00 Kč, celkem 20.760,00 Kč, a to ve 13 splátkách po 1.560,00 Kč, splatných vždy k 20. dni v měsíci počínaje měsícem následujícím po měsíci, v němž byla smlouva uzavřena. V případě prodlení měl věřitel právo úvěr zesplatnit, a žalovaný se zavázal uhradit smluvní pokutu 0,1 % denně z dlužné částky, maximálně do částky, odpovídající součinu čísla 0,5 a poskytnuté jistiny. 5. Dle přehledu plateb uhradil žalovaný v den poskytnutí úvěru částku 480,00 Kč a 1.560,00 Kč, a dne 31.8.2018 částku 2.000,00 Kč, další platby neuhradil. Celkem takto uhradil částku 4.040,00 Kč. 6. Poté, co část podniku věřitele přešla dle smlouvy z 27.9.2018 na společnost [právnická osoba], uvedená společnost smlouvou z 18.6.2020 postoupila pohledávku za žalovaným žalobkyni. Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno přípisem z 24.7.2020. Přípisem z 18.12.2020, odeslaným téhož dne, byl žalovaný vyzván k úhradě dluhu do 2.1.2021. 7. Po takto provedeném dokazování dospěl soud k závěru, že žaloba je pouze zčásti důvodná. Výše uvedený závazkový vztah posoudil soud podle § 2395 an. zákona 89/2012 Sb. občanský zákoník (dále jen o.z.), ve vztahu k nárokované smluvní pokutě § 2048 o.z., a dle dle zákona 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jen ZSÚ). Právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru, a to jako smlouvu spotřebitelskou, uzavřenou adhezním způsobem (§ 1798 an. o.z.) na formuláři věřitele. 8. Soud v prvé řadě posuzoval, zda společnost věřitel splnila povinnost, vyplývající z ust. § 86 an. ZSÚ, zejména zda jí požadované informace o žalovaném a jeho majetkových poměrech byly spolehlivé, dostatečné a přiměřené, a zda postupovala čestně, transparentně a se zohledněním práv a zájmů spotřebitele (§ 76 odst. 1 ZSÚ), a s odbornou péčí (§ 75 ZSÚ), kterou definuje § 2, odst. 1, písm. p) zákona 634/1992 Sb. Soud s ohledem na výše uvedené závěry dokazování dospěl k závěru, že tomu tak nebylo. Z výše uvedeného dokazování vyplývá, že poskytovatelka úvěru poskytla žalovanému úvěr pouze na základě jeho deklarace o budoucích (nejistých) příjmech, přičemž z předložených dokladů vyplývá, že žalovaný byl v době poskytnutí úvěru schopen doložit příjem, který rozhodně na pokrytí závazků ze smlouvy nepostačoval. V době poskytnutí úvěru pracoval pouze u [právnická osoba], [anonymizováno], kde měl úvazek v rozsahu max. 18 hodin týdně za odměnu 66,00 Kč za hodinu. I u budoucího zaměstnavatele měl zaručenou práci v rozsahu maximálně 300 hodin ročně za odměnu 100,00 Kč, což při sjednané době cca 6 měsíců představuje příjem cca 5.000,00 Kč měsíčně. I přesto společnost věřitele vycházela – nemaje pro tento závěr sebemenší podklad – z tvrzení o budoucím příjmu žalovaného ve výši 19.000,00 Kč, který však nebyl schopen doložit. Jinak řečeno, společnost věřitele zcela jistě způsobem, odpovídajícím shora citovaným zákonným povinnostem, neprověřila úvěruschopnost žalovaného, a za této situace mu poskytla úvěr, ačkoliv musela vědět, že příjmy žalovaného nejsou reálně dostačující k pokrytí jeho závazků vůči věřiteli. 9. S ohledem na to dospěl soud k závěru, že u poskytovatele úvěru nelze mít za splněnou povinnost řádně (s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Daná povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána poskytovateli pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak poskytovatel neučiní. Úvěr má být navíc poskytnut jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že zde„ nejsou důvodné pochybnosti“ o schopnosti spotřebitele úvěr splatit. Soud proto dospěl k závěru o neplatnosti uzavřené úvěrové smlouvy, přičemž tuto neplatnost konstatuje jako absolutní, k níž je soud povinen přihlížet i bez návrhu účastníků. 10. Pokud jde o posouzení neplatnosti smlouvy jako neplatnosti absolutní, uvádí soud, že shodná povinnost prověřovat úvěryschopnost dlužníka byla věřiteli ve spotřebitelských vztazích uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30.11.2016. V právní praxi nebylo výraznějších pochyb o tom, že důsledkem nesplnění této povinnosti věřitele dle dřívějšího zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30.11.2016, byla absolutní neplatnost smlouvy. Ačkoli tento dřívější zákon o spotřebitelském úvěru výslovně nestanovil, že následkem porušení povinností podle § 9 odst. 1 tohoto zákona je absolutní neplatnost smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, bylo taktéž v mnoha rozhodnutích finančního arbitra opakovaně konstatováno, že tento výklad je z hlediska ochrany spotřebitele nutný a nasvědčuje mu i legislativní vývoj ochrany spotřebitele a samotné právní úpravy spotřebitelských úvěrů a jejich zprostředkování (viz např. nález finančního arbitra ze dne 20.3.2017, sp.zn. FA/4056/2017, FA/SU/374 /2015, ze dne 23.7.2015, sp.zn. FA/7819/2015, FA/SU/208 /2014, ze dne 28. 5. 2018, č.j. FA/SR/SU /1192/2017 – 20 aj.). Pouze jazykový výklad nové právní úpravy účinné od 1.12.2016 a obsažené v § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb. by (zejména vzhledem k druhé větě § 87 odst. 1) mohl nasvědčovat, že touto změnou došlo ke změně zákonného důsledku porušení kontinuálně stanovené povinnosti poskytovatele úvěru v tom směru, že nově jím bude nikoli absolutní, ale pouhá relativní neplatnost dotčené smlouvy, kterou, jako takovou, by měl soud zkoumat pouze k námitce spotřebitele. 11. Při výkladu a aplikaci právních předpisů však nelze pomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ale je v něm třeba vždy nalézat i zásady uznávané demokratickými právními státy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7.5.2009, sp. zn. I. ÚS 523/07). Mezi tyto náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele, vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. Nelze tedy vycházet pouze z toho, že žalovaná smlouvu uzavřela, a pokud jí podmínky smlouvy nevyhovovaly, nemusela ji uzavírat, stejně jako nelze tolerovat systematické porušování či obcházení zákona ze strany poskytovatelů jen s poukazem na zásadu pacta sunt servanda s tím, že spotřebitel postup poskytovatele na připraveném formuláři odsouhlasil. K výkladu právních norem Ústavní soud již v usnesení svého pléna ze dne 3.4.2007, sp. zn. Pl. ÚS 92/06, zdůraznil, že„ obecný soud nen